Na horké půdě Olotu

Do Olotu a především do přírodního parku Zóna sopek de la Garotxa, kterého je město přirozeným centrem, jsme jeli jen "na skok", nakonec jsme tady zůstali tři dny. Způsobilo to překrásné teplé počasí, zajímavá krajina i města a dobré zázemí pro lid cestující obytnými auty.

První zastávkou bylo městečko Besalú, zavedla nás sem možnost na 42°11´55.618"N, 2°42´14.872"E zajistit "servis všech nádrží". To se sice podařilo jen částečně, odtok šedé vody byl ucpaný a čistou vodu bychom mohli nabrat jen na žeton zakoupený v informačním středisku, jeho dveře nám však ve sváteční den zůstaly uzavřeny. Za to už příjezd po novém mostě, který návštěvníkům umožňuje přepychový výhled na ten starý kamenný, lomený do několika zatáček a opatřený ochrannými věžemi, a parkoviště přeplněné osobními i obytnými vozy dává jasné signály o oblíbenosti městečka mezi místními i turisty. Procházka do jeho středověkých uliček je tedy i přes pokročilou hodinu povinná a krásná. Jen závěrečná káva a zmrzlina pochybné kvality v divném bistru, jehož personál sice dokonale dbá na ochranu před světovým bacilem číslo jedna, za to však zcela opomíjí kvalitu nabízených produktů, se stala špinavým ubrouskem v jinak téměř dokonalém menu servírovaném městečkem Besalú.

 

Co se nepovedlo na zdejším STPL, to nabízel nedaleký v Sant Joan les Fonts na 42°12´42.007"N, 2°30´22.836"E, zde nelze vylít pouze "to nejčernější", naopak pitná voda je k dostání zdarma. Městečku z našeho úhlu pohledu dominuje hodně veliký, avšak historicky nejspíš ne příliš hodnotný kostel nad starým kamenným mostem, zatím oboje vnímáme jen při umělém osvětlení. Ráno přejíždíme na parkoviště pod sopkou Montsacopa v Olotu a zatímco Péťa se rozhoduje prožít slunečný den úklidem sebe (myšleno využitím času sama pro sebe) i auta, já vyrážím na cyklistický výlet mezi další sopky parku. Nejprve se sice musím "proháčkovat" městem Olot, díky tomu spatřím třeba katedrálu z těsné blízkosti, pak už stoupám do jižních svahů nad posledními domy okrajové čtvrti. Jedu po značené cyklistické trase, ta mi poskytne ještě před vjezdem do listnatého lesa naprosto přepychový pohled na Olot, okolní hory občas přesahující výšku 1500 metrů i na vzdálenější zasněžené Pyreneje. Kdybych už nedojel nikam dál, jen tento pohled mi stál za cestu do Olotu...

 

Trochu kamenitá cesta lesem brzy ústí na vozovou cestu používanou k vyjížďkám za koňským spřežením, na křižovatce mě tři takové povozy míjejí. Koně nemají s plně obsazenými vozy snadnou práci, i proto jim odpouštím krátké zdržení, když pak míjím obrovské parkoviště pro auta na dosah trochu menšímu pro povozy, začínám chápat oblibu atrakce i význam "byznysu" pro jeho provozovatele. S jakou radostí se pak spokojím s opuštěnou cyklostezkou kousek nad silnicí, dovede mě až do sedla mezi dvěma velmi významnými a také navštěvovanými sopkami oblasti. Nejprve odbočím doleva k Volca del Croscat, okružní stezka mezi mohutnými zábradlími nabízí pohledy do vrásky lomu, kterou dlouholetou těžbou horniny lidé hoře vyhloubili, ale také na okolní zvlněnou krajinu a na tady vždy přítomnou hradbu Pyrenejí.

 

Pak se vrátím zpět do sedla, velké placené parkoviště signalizuje atraktivitu sopky Santa Margarida. Její vrchol prý zdobí kostelík, nějaké prehistorické památky a také dobře patrný kráter, mně se, bohužel, nedostalo té možnosti zajímavý vrchol prozkoumat, několik výrazných tabulí mi jasně dalo najevo, že s jízdním kolem nejsem na vrcholu vítán. Musím vzít za vděk cestou značenou jako cyklostezka, obchází horu po jejím obvodu, je úzká, kamenitá, trvale stoupá a pro mě je i technicky špatně sjízdná. Často musím kolo převádět přes velké balvany a vymletá koryta potůčků z doby děšťů. Opravdu se mi uleví na vrcholu stoupání a má víra v lepší zítřky je zde odměněna krásným výhledem na členitou krajinu do dvou světových stran. Severozápadním směrem se pak už pomalu vracím k Olotu, nejprve se mi cyklotrasa ztratí, pak už zcela úmyslně volím podle mapy cestu, která mi přijde vedena zajímavější krajinou.

 

Závěr výletu si moc hezky prožívám a to mě ještě čeká nejznámější sopka oblasti, Montsacopa jako kdyby na stráži nad městem Olot. I tady zjevně probíhala těžba hornin, díky tomu jsou obnaženy sopečné jevy. Přiznám se, že těm geologickým odbornostem vůbec nerozumím, mně k životu bohatě dostačuje pestrost krajiny i detailů ve svahu hory samotné. Současně jsem i schopen pochopit, co mi chroupe pod koly bicyklu a později, když se do toho kola zaboří, i pod podrážkami bot, není taková ta obyčejná polní hlína. To už vjíždím na asfaltku strmě stoupající k vrcholu sopky, a protože jsem pečlivě šetřil elektřinu po celý výlet, můžu si dovolit přepychový a přiměřeně namáhavý výjezd na vrcholové plato. Tady stojí kostelík, restaurace i nějaké bašty, nejspíš památky na místní opevnění. Mně se líbí okružní cesta kolem celého vrcholu, můžu se kochat pohledy na okolní hory, na město těsně pod špičkami mých bot, můžu i nahlédnout do stále ještě patrné prohlubně bývalého kráteru sopky. Jedinou nesnázi mi přináší zapadající sluníčko a s tím spojené hodně špatné světelné podmínky pro zvěčnění přírodního úkazu. Stěžovat si však nemůžu, za krásný den lze jedině poděkovat.

 

Na noc se vracíme na známé místo, je tu klid a máme jistotu dobré volby. Protože jsme s průběhem dne oba spokojeni, domlouváme na další podobný program. Zajedeme kousek jižněji od Olotu, tam přímo kolem STPL prochází cyklostezka do Girony vedená po tělese bývalé železnice. Mám hodně rád tato putování, trasy často vedou hezkou krajinou, jízda na kole je zpestřena technickými památkami v podobě tunelů, mostů, náspů nebo naopak úvozy vyhlodanými v kopcovité krajině. Cesta nezná prudkých stoupání ani klesání. A bonusem mi bývá i jakési genius loci, dávné a pro ekonomiku už zahozené úsilí projektantů, stavitelů, a také dřina bezejmenných jako kdyby nabrala druhý dech. Jako kdyby něco, co bylo stvořeno k vydělávání peněz, najednou začalo sloužit úplně jiným lidským hodnotám, kráse, pohodě, odpočinku.

 

Cyklostezka z Olotu do Girony je dlouhá více než 40 km, já však startuji ze STPL (42°7´14.441"N, 2°27´2.204"E) na okraji Sant Esteve d´ en Bas. Cesta projde městečkem, prokličkuje podél potoka El Riduara a teprve po překonání hlavní silnice se esíčkem v krátkém ale strmém stoupání napojí na těleso železnice. Stoupá až do průsmyku Col de Bas, ten však překonává po staré silnici, protože stavitelé nové po zrušení provozu na trati využili železniční tunel pod sedlem. Naopak klesání do Sant Feliu de Pallerols se od hojně používané silnice vzdálí, trať tady vedla krásnou idylickou krajinou. V Sant Feliu nemůžu alespoň na pár okamžiků neodbočit do uliček městečka, co kdybych minul nějakou otevřenou kavárnu nebo jinou kulturní zajímavost.

 

Přemýšlím nad tím, kdy se otočím k návratu, všechny klesající metry budu muset vystoupat zpět, navíc jak zapadne sluníčko, lze očekávat výrazný pokles mého tepelného komfortu. Toto rozhodnutí přišlo hned za viaduktem v Les Planes Hostoles, říčka El Brugent se tady zařezává hodně hluboko do údolí, ve skalnatém zákoutí u starého kamenného domu se v ní brouzdá několik mladistvých pod dohledem veselého vlčáka. Nemiluji návraty stejnou cestou, tady jsem však jiné řešení nenašel. Když už mě z monotonního šlapání příliš rozbolelo pozadí, ještě jsem si chvíli v posledních slunečních paprscích poseděl na lavičce u cesty, pak už jsem za vydatné pomoci voltů a ampérů znovu překonal sedlo Col de Bas a co možná nejrychleji sjel zpět k autu. Projel jsem asi polovinu možné délky stezky, třeba se někdy dostane i na tu druhou.

 

V dobé mého šlapání do pedálů kola Péťa učinila dva zásadní objevy, které měrou drtivou ovlivnily naše příští počínání. Totiž že kolem výše uvedeného STPL je poměrně rušno od silnice a především že nedaleko jsou chována domácí zvířata v počtu dostatečném k tomu, aby vůně jejich trusu zabránila klidnému usínání. Tedy jsme se do třetice přesunuli do Sant Joan les Fonts a jen díky tomu jsme další den mohli absolvovat krásnou procházku zčásti městem, ale především údolím říčky, která sama i lidským přičiněním tady vytvořila pěkný vodopád. Voda navíc dopadá do míst, kde je velmi hezky vidět sloupcovitá odlučnost sopečných hornin, podobně jako u nás třeba na Panské skále, jenže tady po těch nejspíš osmihranech šlapeme, protože ony vystupují ze země, jejich průměr dosahuje snad tři čtvrti metru, což mi přijde u nás nevídané. Stezka nás ještě zavedla do bývalého lomu a na několik vyhlídek, na dopoledne jsme tak měli vystaráno.

 

A odpoledne jsme vyrazili zpět na cestu k moři, jen zastávka ve vesnici Santa Pau byla povinná. Někde jsem na propagačních tabulích zahlédl fotografie jejího hradu, náměstí, podloubí a uliček, všechno to vypadalo jak v ranném středověku. A skutečnost se od obrázků příliš neliší, tady se nám oběma hodně líbilo. Vydařenou tečku za návštěvou jediné španělské sopečné oblasti pak udělala návštěva místní restaurace, kde na jídelním lístku měli pouze místní klobásku s místními fazolemi, město je jejich pěstováním proslulé už po staletí, nebo tutéž klobásku a hranolky. Zvolil jsem fazole, Péťa zeleninový salát :-), ale ochutnala také. A tak jsme si tam tak seděli, konzumovali své pokrmy, přes údolí říčky se dívali na siluetu kamenné vesnice a spřádali plány na další, tentokrát už výhradně přímořské putování podél pobřeží Costa Brava.

12/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace