Mezi plzeňskými říčkami - Radbuza a Úhlava

"Doplňujeme rodinnou flotilu" obytných vozů, ve vrcholném podzimu jsme objednali výrobu vestavby a zjara jsme mohli k tomu zakoupenou dodávku zavést k renomovanému výrobci. Byli bychom špatní cestovatelé, kdybychom pár dní při té příležitosti nevyužili k poznání kraje jižně od Plzně, povodí Úhlavy a Radbuzy.

Spaní u malé rozhledny nad obcí Puclice na 49°32´56.882"N, 13°1´3.983"E lze brát trochu jako "nouzovku", parkujeme už za tmy do jakéhosi vjezdu k rozhledně, Mercedesa stavíme do širokého vjezdu na pole hned vedle. Abychom ráno za světla zjistili, že jsme sem mohli umístit obě auta, spali bychom klidněji. Nejdříve plníme povinnosti, předáváme auto, a hodně se těšíme na výsledek, na porovnání, na společné cesty s dětmi a jejich rodinami, alespoň čas od času. K tomu okamžiku ještě pár dlouhých týdnů schází, cvičení trpělivosti je teď na pořadu dne. Už nemáme kam spěchat, obloha modrá, slunečných paprsků plná. A také chladného větříku.

 

Učím se výlety neplánovat, nechat se vést intuicí, letmým pohledem do mapy. I tak obě mé databanky, bývalý "batůžek" na mapy.cz a ta skrytá pod lebeční kostí shromažďují a třídí informace, touhy a přání. Před více než dvěma lety jsme za uplakaného listopadového podvečera hledali místo ke spaní v Horšovském Týně, projeli jsme i historickým náměstím, tehdy ukázalo svůj potenciál. Dnes jsem si vzpomněl, máme námět na první procházku kolem zámku, zámeckého parku, k Vdovskému domu a k vyhlídce na Šumavu i Český les. Probouzející se jaro je překrásný čas k takovým počinům, páteční polední doba ještě nepřitahuje mnoho výletníků.

 

A pak kousek vedle, u Horšova, u zavřeného dočasně už mnoho měsíců penzionu s restaurací, startuje okruh po naučné stezce Horšovskou oborou. Jistěže má spojitost se zámeckými pány, ale tu už dávno nehledám. Jména a letopočty, zdá se mi, po určité době zahltí i ten nejvycvičenější software, pak je třeba "odlít", ulevit mu. Třeba v aleji letitých stromů, pořád ještě bez listů, zelená travička u jejich kořenů je však už pobízí. A občas nějaký ten časný rokvetlý keř či ovocný strom. Třeba u rybníka, kde se dva klučinové zarputile rýpou klacky v blátě u břehu, trpělivá maminka jen čeká, kdy tam ten šikovnější zahučí. Zeptal jsem se, co tak důležitého konají, prý ten rybník čistí. Záslužná a pochvaly hodná práce, přišlo mi.

 

Za hrází zpevněnou starými duby se vozová cesta láme vlevo, pravou stranu zdobí ještě dva ti statní listnáči, za nimi vykukuje hřeben Českého lesa a jeho labutí píseň, sice nejvyšší, ale také poslední vrch Čerchov. Dříve tam prý pro zajištění míru odposlouchávali cizí hovory, dnes je budova určena k rozhlížení se do kraje. Možná právě tam povede naše cesta, až si jednoho dne ke Krsům pro auto zase pojedeme. Procházíme pastvinami, ty však ve šlechtických dobách bývaly zaplaveny vodou. Uprostřed rybníků si panstvo nechalo navršit kopeček a na něm postavit malinkatý zámek. Potom šlechtu vyhnali, rybníky vypustili a Annaburg nechali zcela zpustnout, říkali tomu budování lepších zítřků.

 

Statek, u kterého čeká obytka, využívá i střední škola a učňovské středisko, právě tady přišli s nápadem spíš tři minuty po dvanácté, jak je z dobových fotek patrno, zámeček rekonstruovat. Díky nim si můžeme sednout na schůdek a chvíli tady odpočívat. Přečíst si na panelu něco z historie, dozvědět se třeba, že maximální počet stolujících při návštěvě tu bylo dvanáct, hosty však neomezovalo vládní nařízení, jen rozměry zámečku. Kolem kostelíka v Horšově, kolem výběhu klisen a čerstvě narozených hříbat a podél zdi, která uzavírala celou oboru, přicházíme k autu. Okruh měří něco přes 4 km a lze ho projet i na kole.

 

Mám rád chvíle, kdy se můžu projevit chytřejším, než je vychytralý telefon, kdy si třeba musím najít místo pro spaní, protože ten chytrý žádné nezná. Dnes to máme na druhý pokus a zůstáváme dvě noci. Tváří se to jako koupaliště na okraji lesa kousek za vesnicí, kde jinde bych měl najít plácek pro kempování "na klidno", v tichu, v přírodě. 49°33´41.157"N, 13°1´48.333"E jsou souřadnice místa nedaleko Puclice, kdo ve vsi zastaví u zrekonstruované tvrze, nejspíš neprohloupí.

 

V časném dopoledni vyrážím na okruh pro bicykl, který jsem si večer vymyslel, Hanička se stává strážcem rezidence. Trochu už do puberty přerostlé kotě Maff pak jejím pomocníkem, plašičem ještěrek a myší. Do Staňkova se proplétám lesem a později neznačenou cestou, v městečku pak najíždím na cyklotrasu číslo 3. Tak nízké číslo vypovídá o její důležitosti, někde na hranici asi navazuje na německou síť dálkových cyklotras. Mé ambice jsou výrazně nižší, stačí mi se dotknout Holýšova a dojet do Hradce, co nejčastěji při tom spatřit říčku Radbuzu. Nejhezčí z těch pohledů mi poskytuje vysoká skála nad řekou, musím k ní však odbočit po zelené turistické, ne zrovna pro kolo sjízdné. Pod Hradeckou skálou často pobývají trampové, srub ze staré kulatiny o tom vypovídá. Také jsem jím v mládí býval a občas zalamoval palec s kamarády, jenže jsem šel za "důležitějšími" věcmi, aby "ze mě něco bylo". Dnes se cítím "pohodlným trampem", svůj srub z kulatiny si vozím všude s sebou mám v něm peřinu a polštář, teplou vodu, dobře vychlazené suché bílé. A když se potkám s někým, koho opravdu rád vidím, obejmu ho, možná je to jiný způsob toho zalamování.

 

V Hradci se pohledem z mostu s Radbuzou loučím, za to na mě čeká dlouhá a veskrze příjemná cesta lesem. Dříve jsem si toho nevšímal, o to víc mě dnes překvapuje, jak se mi líbí některé úplně obyčejné obrázky. Prosluněná cesta, pár smrků s větvemi až k zemi a po několika desítkách metrů naopak obnažené kmeny borovic, ty musejí držet větve svých korun až vysoko nahoře. K tomu suchá i čerstvá tráva, modré nebe bez mráčku. Dojedu až k soutoku, jen mi nějak unikají ty dvě řeky, které se tu zasnoubí a dál se stanou jedinou. I tak se cítím spokojen, hezký lesní palouk a můstek opodál, začíná tu zelená, která mě má doprovodit k dalším zajímavým místům. Nejvíc se mi líbí temeno nevysokého kopce Boušov, předkládá přenádherný výhled do velikých dálek. Najdu si charakteristický tvar šumavské hory Ostrý, za ním se schovává ještě zasněžený Velký Javor. K dalším identifikacím už potřebuji tabuli, která mi sice dává odpovědi na mé otázky, současně však, co už jsme pojmenovali, nebývá tak krásné. I tak to inspiruje, přitahuje k dalším cestám.

 

Kostelík na nádherném místě u Všekar opravují dva zedníci, třetí opřený o strom ladí vychytralý telefon a nabírá sílu k dalším výkonům. Jejich jistě Bohu i peněženkám libé dílo mi "kazí" záběr, lešení a automobil panoramatům příliš krásy nepřidají. Brzy odbočuji ze silnice a podél polí sjíždím do Bukovce, vesničky s pěkně opraveným zámečkem, jak už bývá pravidlem, shlédnutelným jen z uctivé vzdálenosti. Pak přes kopeček do Malého Malahova a po modré do Puclic, do auta ke koupališti. Večer grilujeme a hlavně máme ohýnek, to abychom lépe voněli svému okolí v následujících dnech, než oblíbené oblečení dostaneme do pračky.

 

K nedělní cyklistice přejíždíme do Merklína, Hanička nachází zalíbení v hlídání, parkujeme tedy na břehu Merklínského rybníka a já znovu vyjíždím dnes do poněkud chladnějšího a větrnějšího, přesto pořád prosluněného dne. Přichystal jsem si trošku kulturní trasu, první zámek bych rád spatřil už v místě startu. Pečuje o něj a sídlí v něm městský úřad, a zdá se, že se péči objektu leccos nedostává. Jenže já jsem ten poslední, kdo si může dovolit kritiku na toto téma, i na nemovitostech v "mém portfoliu" je až příliš znát, jak víc mě přitahuje cestování nežli jejich údržba. Silnice do Soběkur se mi nelíbí, polní cesta do Oplotu už je něco jiného, jenže to mi kazí další asfalt do Přeštic. Zdejší kavárna otevírá až za hodinu a já mám z mapy vyčteno, že zajímavá část mé trasy tady začíná.

 

Žlutá značka po betonovém chodníčku mě dovede do Příchovic, i tady stojí zámek a u něj kvete magnolie, škoda jen té řetězem obtočené vstupní brány. Stoupám polňačkou ke kapličce u památné lípy, čeká tady na mě lavička a chvíle tichého posezení. Nastavení tváře Slunci a pozorování barev, které vnímají mé oči chráněné před přímým slunečním svitem jen kůží víček. Chtěl bych si se sluníčkem popovídat, to mě nutí zvednout hlavu a narovnat záda. Už podruhé v poměrně krátké době ke mně přichází impuls k těmto pohybům a já si uvědomuji jejich význam v dnešní zvláštní době. Vědomě zvednout hlavu a narovnat záda, zdá se mi, potřebuje teď většina z nás. Možná právě tohle mi sluníčko chtělo povědět, můžu tedy znovu sednout na ten nejúžasnější bicykl a pokračovat v další cestě. Na červenou značku do Radkovic a táhlým stoupáním ke hradu Skála. Teprve tady potkávám pár lidí, rychle prolezu ruiny a zkusím si pár obrázků.

 

Ještě jeden sjezdík a ještě jedno stoupání, pořád po červené značce, a přijíždím k buližníkovým skalám přírodní památky Loupensko. Nemám ambice studovat vznik buližníků ani jiných hornin, ale skály se mi líbí, jsem rád, že mezi ještě holými stromy můžu nějaké vidět. Pod kopcem se napojím na zelenou a pořád dolů až k Úhlavě do Nezdědic. Tady vidím u jezu místo na spaní, na 49°31´54.024"N, 13°18´47.620"E navečer dojíždíme, a přestože je tady točna autobusů, prostoru je pro všechny dost. Ani v pondělním ránu tu veřejná doprava není příliš hustá.

 

Podél říčky dojíždím do Lužan k výstavnému zámku, pochopitelně i ten je pro veřejnost uzavřen, slouží potřebám vědy, vědců a studentů. Poslední kilometry výletu jsou mi trošku utrpením, bolí mě všechny svaly a v protivětru se mi ani e-bike nezdá zcela v kondici. Pak ale silnice změní směr vítr foukne do zad a já valím už bez pohonu až k autu. Tam dostanu najíst a hned je pohled na svět veselejší :-). Přes Přeštice s kávičkou a zákuskem na lavičce dojedeme na předem zvolené místo u Úhlavy, dáme ještě okružní procházku podél jejích břehů, nějaké čtení a peřiny.

 

Pondělní ráno máme zmatenější, jsme na výletě čtvrtý den, o pozornost se hlásí chemický záchod a jsme bez vody. Při hledání programu dne mě pořád něco brzdí, nic mi není dostatečně vhod. Hanička je na tom podobně, touží jen po kávě, něčem sladkém k ní a jistoty alespoň několika svítících políček na displeji měření vody v nádrži. Ani její zdroj nejsem schopen v mapě objevit, i když jindy tohle mívám vyřešeno na lusknutí prstů. Možná se to někomu bude zdát poněkud morbidní, nicméně na každém venkovském hřbitůvku ze země trčí trubka s kohoutkem a až do dnešního dne jsme nikdy neměli problém pár konví vody doplnit. Úplně nechápu, proč dnes je všechno jiné, nejsem schopen najít ani ten venkovský hřbitůvek. Všechno nás to táhne zpět do Přeštic, než stačím umístit auto do parkoviště, Hanička vyráží na průzkum. Jenže za chviličku přibíhá celá udýchaná, že tady voda není a po hřbitově chodí policie, že musela utéct, protože nemá s sebou roušku. Co pár minut přijíždějí postarší páry, lidé se mi zdají vystrašenější, než kdekoliv jinde. Pokud už nepřijeli se zakrytými tvářemi, nasazují náhubky ještě v autech, ač na dohled není nikdo další přítomen. První jejich cesta vede k vitrýně s oznámeními o úmrtích. Nezdá se mi jejich počet vyšší než kdekoliv jinde, oni však dlouze před vchodem diskutují a pak bezpečně zahaleni vchází k hrobům. Mezi tím z prostoru vycházejí dva oč menších postav, o to kulatější černooděnci s nápisy "asistent prevence kriminality" na zádech, a pomalu se šourají směrem k městu.

 

Abych neprovokoval, také si za uši věším alespoň na omak příjemnější bavlněnou "ochranu", najít ten správný kohoutek mi trvá dvě nebo tři minuty. Rychle se vracím pro konev, beru tři a v atmosféře, kdy těch pár přítomných na sto metrové rozestupy zakrytých tváří, snad aby nenakazili chorobou mrtvé, i mně bere chuť k dalšímu konání. Naštěstí s tím málem už domů vystačíme. Ani se nemusím ptát, z čeho jsou ti lidé tolik vystrašení. "Noste respirátory, zachránite životy", "západočeši se dají očkovat", "chceš se setkávat, dej se očkovat", "děkujeme hasičům, policii, zdravotníkům, armádě, stojí v první linii v boji". Těch textů jsem při výletech povětšinou lesy a volnou krajinou potkal za poslední tři dny několik. Masáž z ministerstva notně podporuje ještě mnohem silnější krajská, a když se lidé z okolních vsí a samot jednou za čas vydají "do civilizace", nemůžu se jejich strachu divit.

 

Ještě rychlá káva, pro mě koláček a Haničku chuť při pohledu do nabídky přešla. Najednou se na mě dívá z mapy lákavý okruh pro pěší, ne příliš namáhavý, v lesích, dojezd 15 km směrem k domovu. Při průjezdu jednou návsí upoutá pestrý obchůdek, zdejší káva za moc nestojí, ale posezení u stolu a velmi příjemný přístup paní, o lidi se tu dobře stará. Každou chvíli někdo zastaví, odnáší si držkovou polévku, řízek nebo teplou sekanou. My sedíme na terásce, pojídáme své pochutiny a sledujeme "cvrkot" kolem. Sem už krajská masáž tolik nedosahuje.

 

Pod hrad Lopata nás vede uzounká silnička podél železnice, už dlouho jedeme lesem. U hájenky pár míst k parkování, pro obytku nic moc, ale na pár hodin to tu stačí. Vycházíme po naučné stezce vyznačené na počest pana France, zrychleně čtu jeho životopis z informační tabule. A dívám se na fotografii člověka trochu pokřivené postavy s hůlkou, oblečením a výrazem ve tváři mi připomíná Charlie Chaplina. Od pěti let syrotek, ještě v útlém věku odchází od rodiny vyučit se zahradníkem. Pracuje postupně pro různé šlechtické rody, zajímá ho studium spousty oborů, včetně archeologie. Ve čtyřiceti letech po dohodě s majitelem panství Kozel organizuje vlastní archeologický výzkum všech tehdy známých prehistorických památek v okolí, nejdříve velmi amatérsky, ale rychle si doplňuje studiem potřebné znalosti. Brzy je uznávanou osobností oboru, aktuální otázky s ním konzultují všichni odborníci té doby. Na jeho výzkumech staví i dnešní archeologie v oblasti. Ten člověk žil před 200 lety a mně dnes ukázal a připomněl. Každý si můžeme vybrat, můžeme hledat nepřátele v podobě bacilů, virů, Židů, lidí jiného náboženského nebo politického vyznání, a bojovat proti nim. Nebo si můžeme najít něco, co nás opravdu zajímá, baví, co máme rádi, a tím dělat radost sobě i ostatním lidem, kteří o to budou stát. A kupodivu, bylo to stejné i v polovině 19. století.

 

Při stoupání ke skromným zbytkům hradu Lopata mám o čem přemýšlet, jenže brzy upoutá mou pozornost koberec bílých sasanek protkaný čerstvou lesní travičkou a několika kvítky fialových jaterníků. Nene, nepoznal bych je, jen na další tabuli popisující stejnojmennou přírodní rezervaci jsou obrázky těch kvítků i s popisky. Hrad stával na vysoké skále, díky malbě jeho pravdě podobné podoby dokážeme odhadnout místo, kde stávala okrouhlá hlavní věž, díra do skály z velké části zasypaná dává najevo polohu studny. Po dřevěném můstku a schodech se vracíme k hlavní cestě, pomalu stoupáme k vrcholu kopce Lopata, pak příjemným lesem bez výškových rozdílů přicházíme k Neslívskému rybníku skrytému v hlubokých lesích. Tady jsou poznat i stopy bývalé úzkokolejné železnice, nebýt hry geocaching, ani bychom si jich nevšimli.

 

Zelená značka nás pak vede k velmi nepatrným zbytkům tvrze a vsi Neslívy, díky informační tabuli lze v terénu rozeznat dispozici alespoň hlavní stavby. Všude kolem nás je hluboké ticho, klid, do nového vegetačního období se probouzející les. Ještě jednou si na pana France vzpomenu u mohylových pohřebišť, tady nás překvapuje informace, kolik kultur prehistorických lidí ukládalo své mrtvé a po jak dlouhou dobu právě na toto místo. Polohu hrobů odhadujeme velmi matně, les a příroda za ty věky skryly všechny stopy práce tehdejších lidí. Pomalu scházíme zpět do mělkého údolí Kornatického potoka k autu, teď, zdá se mi, jsme oba znovu spokojení. Děkujeme si vzájemně za hezký výlet a vyrážíme zpět k domovu. Máme za sebou další čtyři dny plné zážitků, událostí, zvratů i poznání. Takhle nějak si představuji svůj život "na plno", takhle se mi líbí, takhle ho mám rád.

4/2021

 

 

 

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace