Mezi jeskyně, než se olistí

V ještě studených, přesto azurových dnech poloviny března jsme vyrazili mezi jeskyně Moravského krasu.

Podívat se na bílé skály, nechat si zdát o tichých krásách v temnotách podzemí, zahlédnout první bylinky, kterým se tolik daří na půdách vápencového podloží. Spatřit obrázky, které s bujarým rašením zelených lístků všech dosud spících stromů s jarními a letními dny na více než půl roku budou lidským očím skryty.

 

S nedělním podvečerem parkujeme na okraji moravské metropole na parkovišti Velká Klajdovka (49°13´5.188"N, 16°40´50.553"E), trochu nás děsí, že i s přicházející tmou neslábne ruch na ne příliš rozlehlé ploše. Nakonec stavíme auto do nejuzšího místa podél a trošku spoléháme na to, že v pondělním ránu nebudeme překážet. S prvními slunečními paprsky mi však málem vylétnou oči z důlků. Při manévrování jsem pečlivě sledoval dění za autem v kameře, jen vyvrácenému klacku asi uprostřed mezi světly jsem nevěnoval příliš pozornosti. Nejspíš si každý dovede představit mé zděšení, když jsem ráno "našel" plastový nárazník několik málo centimetrů vzdálen od masivní železné tyče, jejíž odolnost naštěstí vyzkoušel už někdo před námi. Ten "vehicle" musel být buď pořádný macek nebo nemohl dopadnout moc dobře....

 

Jestli ještě dnes je možné naladit v Brně a okolí rádio Hády netuším, už mnoho let nejsem ani posluchač rádií ani divák televizí ani čtenář novin. Jen jsem však spatřil v mapě zmínku o národní přírodní rezervaci Hády hned nad městem, ihned jsem pochopil, kde hledat počátek poznávání pro mě neznámého v Moravském krasu. Žlutá značka nás tedy časným dopolednem vede lesostepí, obří vysílač vyznačuje nejvyšší místo, naopak hrana velkých dnes už neprovozovaných lomů přítahuje naši pozornost. Brno jak na dlani, jizva v krajině jako trvalý následek lidské bezohlednosti vůči ní. Lásky plné obrazce i nápisy na plošinách jednotlivých pater velkolomu dávají místu pořádný kus poetiky.

 

V rezervaci Hády přechází lesostep ve vrcholových partiích do přirozeně zachovalého listnatého lesa, cesta nás vede k pomníku S. K. Neumanna, v jeho okolí nás ale víc zajímají první vápencové skalky, hojně ptactvem navštěvovaná budka, možná supermarket opeřenců :-), a modrá značka, která naše kroky povede dál. Chvíli po vrstevnici za občasných výhledů na sever, pak prudkým klesáním, v jeho polovině se po překonání hradního příkopu dostaneme mezi rozvaliny hradu Obřany. V závěru jeho existence jej prý obývala loupeživá cháska, tolik znepříjemňovala život brněnským obchodníkům, že ti se vyzbrojili došli si do hradu zřídit pořádek. Od té doby je tu klid a hrad pustne. Ještě strmějším padákem plandáme mezi stromy a kořeny do Těsnohlídkova údolí a je nám až příliš jasno, co budeme muset vystoupat po absolvování kousku asfaltové cyklostezky podél říčky Svitavy.

 

Projdeme Maloměřickým lomem, ten je nejspíš staršího data, malý a pomalu zarůstá bujnou vegetací, podél jeho okraje prudce stoupáme neznačenou pěšinou. Ještě přejdeme nepoužívanou silničku a už vstupujeme do labyrintu Hádeckých lomů. Několik pater opuštěné měsíční krajiny, jen různými velikostmi kamenů vytvarované nápisy a ornamenty kreseb dokládají lidskou přítomnost. Scenérii oživuje pohled do hloubky Růženina lomu, mokřady na jeho dně svědčí rostlinstvu i populaci drobných živočíchů, místo je chráněným přírodním výtvorem. Sestupujeme po stráni přírodní památky Kavky, kde už přicházející jaro ohlašují trsy velkých fialových květů "chlupatých" kytiček. K prohlídce Růženina lomu využíváme dřevěný chodník, pak po mnoha schodech znovu po hraně lomu stoupáme zpět k autu.

 

Výhodou parkoviště v Hostěnicích (49°14´31.429"N, 16°45´39.297"E), kam se přesouváme na další noc, je možnost nabrat vodu ze studny uprostřed křižovatky při příjezdu k vydlážděné ploše. K Hostěnickému propadání, tedy místu, kde se do země "ztrácí" Hostěnický potok, to je po červené značce nebo i neznačené cestě opravdu jen malý kousek. My volíme trochu delší okruh, nejprve po žluté značce klesáme skalnatým žlebem do údolí Říčky, ale tvarová odbočka modré nás zláká k návštěvě jeskyně Pekárna. Byť prázdninové, přece jen úterý, nám umožňuje prohlédnout si jeskyni zcela v osamění a tichu až do té nejzazší hloubky. Byly tu nalezeny rytiny ve skále, to dokazuje osídlení jeskyně pravěkými obyvateli, je už na fantazii každého návštěvníka, jaké představy v něm návštěva vyvolá. Mně běhá po zádech husí kůže z toho, co útroby jeskyně musely během své existence "spatřit", současně vnímám pocity nesmírného štěstí z možnosti stát tady dnes také.

 

Jen jsem si své vjemy nechal trochu překrýt příhodou, kterou jsem prožil těsně před odchodem z auta, zcela zřetelně jsem v tu chvíli nestál ve "svém středu". Parkoviště v Hostěnicích se mi zdálo večer všude nějak svažité, pro nocování v obytném autě nevhodné. Plocha ústí do můstku přes Hostěnický potok, po pravé straně za ním je místo právě tak na jedno obytné auto, rovný plácek, vypadá to jako rozšíření cesty, žádný zákaz. To místo mi přišlo mnohem sympatičtější, jiného názoru byl však pár mladších lidí procházející kolem ve chvíli, kdy jsem chystal poslední propriety k pěšímu výletu. Na poměrně jedovatou otázku jsem opověděl stejně poměrně agresivní odpovědí, přestože se však má odpověď shodovala s mou vnitřní pravdou, neunesl jsem můj způsob projevu a po chvíli jsem začal "postavení" auta obhajovat. Ze strany té ženy přišlo to, co přijít muselo, absolutní pohrdání a nechota přijmout jakékoliv vysvětlení.

 

"Správnou" odpověď na její otázku jsem znal už za pár minut stejně jako správný tón té odpovědi, možná právě proto mi má mysl naimplementovala pocit selhání, vlastní neschopnosti, zmaru. Až ve stoupání na skalní hranu údolí Říčky po úzké pěšině mezi vápencovými balvany jsem postupně našel smíření sám se sebou a přišel při pohledech na obnažené temeno protější Lysé hory na jiné myšlenky. Díky ještě holým listnáčům jsme tady jak na dlani měli nejcennější partie přírodní rezervace, vyhlídka Hladká skála nám pak poskytla i pohledy do vzdálenějšího okolí. Sluníčko tady příjemně hřálo, trampské lavičky kolem ohniště nabídly chvíli k odpočinku i zasnění se. Konečně jsem si znovu uvědomoval, kde jsem "doma".

 

Pěšina vyšlapaná místními znalci nás dovedla ještě k Pacherovu kříži, odtud jsme prudce sestoupili do údolí k potůčku příznačně nazvanému Říčka. Potkali jsme ve stráni fialová kvítka, pokochali jsme se u malého jezu odrazem korun stromů na hladině vody, proti proudu jsme došli k místu vývěru jednoho z potoků. Pobavili jsme se odvážným přechodem klády nad Říčkou, všimli jsme si krajkoví vyšívaného ledem po obou březích, zima se v hlubokém údolí ještě dlouho nevzdá své vlády. Pod přístřeškem u vchodu do velmi rozlehlé ale veřejnosti nepřístupné Ochozské jeskyně jsme zakousli něco z našich zásob a s radostí využili horké pokušení čaje z termosky.

 

Od Ochozké jeskyně už se údolí rozšiřuje, ještě nás tabule upozorní na jeden ponor, pak odhadujeme pevnost ledu na Hádeckém rybníku. Po červené značce nás od Hádku až ke kapličce sv. Anny čeká velmi strmé stoupání, na mou hlavu přichází dotaz, proč musíme vždy nejtěžší úsek pěší trasy procházet až v závěru výletu, proč ho nemůžeme absolvovat v počátku, když jsme plni sil. Slibuji, že do příště o tom popřemýšlím, ještěže kolem kapličky je nainstalováno několik laviček a v rámci odpočinku si můžeme číst něco o její historii. Pak už v poklidu přicházíme k autu, u studny dobereme vodu a přejíždíme ke Kateřinské jeskyni (49°21´41.948"N, 16°42´34.691"E), kam se ráno určitě chceme jít podívat.

 

Trošku jsme zaspali, z rána se stalo poledne, jenže není nic horšího, než se na výletě někam honit, že. Při prohlídce jsme se dozvěděli, že všechny veřejně přístupné jeskyně Moravského krasu jsou v lednu a v únoru uzavřeny, aby byl zachován klid pro přezimující netopýry. Ti se v březnu pomalu probouzejí a proto jsou také tři prohlídky povoleny turistům. Ta napříč Kateřinskou jeskyní není příliš dlouhá, bereme tedy v autě batoh a vyrážíme na okruh Národní přírodní rezervací Vývěry Punkvy. Nejprve stoupáme po žluté značce úbočím kopce Chobot, dovede nás k horní vyhlídce do propasti Macocha. Notoricky známé místo jsem navštívil už mnohokrát, pro Majolenku je to premiéra. Tentokrát odmítáme do Pustého žlebu sjet lanovkou, díky tomu i já prožívám svou premiéru, výhled z balkónu někde v polovině hloubky propasti. Z tohoto místa už je dno Macochy i s charakteristickým jezírkem velmi dobře patrné, naopak pohled k horní vyhlídce na vrcholu skalní stěny je pro mě novinkou. Nejspíš dnes máme málo nastoupaných metrů, rozhodujeme se ještě pro návštěvu zbytků hradu Blansek vysoko na skalách nad Punkevním žlebem. Při už téměř zapadajícím Slunci jsou výhledy na okolní bílé skály zpestřené ruinami tlustých kamenných zdí nejen symbolicky zlatým hřebem podvečera.

 

Poslední noc v kraji jeskyň a ztrácejících se potoků, aby jinde zase zpod země mohly vytékat, jsme prožili na místě mi oblíbeném v Jedovnici u rybníka Olšovec (49°20´25.785"N, 16°45´29.809"E). Po třech dnech poctivého šlapání jsme zatoužili udělat něco zase trošku jinak, den jsme zahájili kávičkou, zákuskem a zmrzlinou v Jedovnici na náměstí. Na nějaké velké výkony nám dnes přišlo být docela zima. V kavárně jsme si počkali na trochu sluníčka a pak jsme přejeli ke Křtinskému lomu (na 49°18´19.844"N, 16°44´39.830"E by se dalo i přespat, ale znám hezčí místa) a vyrazili na procházku přírodní památkou. Tady už svou vládu opět převzala příroda, po těžbě obnažené skály doplňují mokřady, kde žije ohrožený čolek a roste několik vzácných kytiček. Nepotkali jsme ani jedno, přesto jsme v bývalém lomu prožili příjemných pár desítek minut v pěkné scenérii.

 

Poslední zastávkou výletu se pak stal městys Křtiny a především areál zámku a poutního kostela v něm. Celý komplex je národní kulturní památkou, vždyť jej projektoval Jan Blažej Santini – Aichel, český architekt italského původu, který mimo jiné postavil i kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou zapsaný do knihy světového kulturního dědictví UNESCO. Nikam jsme nespěchali, možná proto nám prohlídka památky zabrala více než hodinu, od auta jsme se však nijak výrazně nevzdálili.

 

Přestože jsme při výletě nestihli vidět všechno, co jsem plánoval, opouštěl jsem Moravský kras spokojený, radostný a vesel. Jsem moc rád, že jsem si tu nechal ještě pár míst, která bych rád navštívil, poznal. Období sporé vegetace, tedy pozdní podzim, mírnou zimu nebo počátek jara však po této zkušenosti považuji za top chvíle pro budoucí návrat.

3/2022

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace