Mageroya - ostrov severního mysu

Že jste jméno ostrova Mageroya ještě neslyšeli? Koho severní končiny jen trochu zajímají, rozhodně nepřeslechl jméno místa, které přitahuje všechny milovníky severu jako magnet.

My ještě před cestou na ostrov zajíždíme asi 3 km mimo hlavní cestu k malé vesničce Repvag. Choulí se pod nevysokými holými kopci na konci malého mořského zálivu. Malebných několik desítek domků, opuštěný hotýlek s malovanou reklamou, nezbytná rybárna a sušák ryb. Těch jednoduchých konstrukcí jsme cestou viděli mnoho, ale tady můžeme dojít až k ní. Na rozdíl od ostatních není opuštěná, tady suší ryby. Nejjednodušší a věky prověřený způsob konzervace mimo jiné charakteristický i silným odérem.

předchozí část cesty: Na návštěvu k sobům a do nejsevernějšího lesa

Na ostrov Mageroya všichni vjíždí 7 km dlouhým podmořským tunelem. Ještě před pár lety se sem jezdilo trajektem, do konce roku 2012 byl průjezd tunelem zpoplatněn. Tři a půl kilometru z prudkého kopce dolů do hlubin, tři a půl kilometru nahoru na denní světlo. Vědomí, jaká vodní masa mi šplouchá vysoko nad hlavou, tlačí pedál plynu podvědomě k podlaze. Konečně se otevírá pohled na městečko Honningsvag, ale vyhráno ještě není, stejnou cestu budeme absolvovat i na jih. To už ze mě bude člověk, který si před pár hodinami splnil životní sen, i když vlastně jen na půl, protože cílem je cesta, nikoliv bod. I prohlídku Honningsvagu si necháváme až na zpáteční cestu.

Všichni jezdí na Mageroyu, aby spatřili BOD a půlnoční slunce z něj, charakteristickou železnou konstrukci zeměkoule na podstavci z jehlanu, pohled na konec a dál jen vlny zpěněného oceánu. Je to škoda, protože na ostrově je toho k vidění mnohem víc. Třeba vesnička Kamoyvaer. Silnice stoupá vysoko na planinu, nenápadná odbočka se naopak svažuje dolů. Nikdo ze spěchajících k severu jí nevěnuje pozornost, jenže tam dole u moře leží oáza barev uprostřed drsného seversky strohého a na odstíny skoupého kraje. Barvami hýří stěny domků, květiny krčící se před větrem ve svých obřích květináčích, loďky pohupující se za neustálého rachocení ocelových lan a řetězů jistících je ve větru před ještě větší nepřízní počasí. I galerii tady mají, přispěchal k ní rakouský autokar se svými pasažery a do mozaiky se svými barvami. Naše stříbrná Adrie po boku stejně stříbrného Chaussonu z Nizozemí, víc turistů tady není. Jen pár set metrů odtud jich nedočkavé davy proudí na sever a ukojené davy na jih, protože jiná silnice není.

Dobře, jedeme tam tedy také. Nordkapp není nejsevernější bod kontinentu, Evropa má ostrovy i více na severu. Není ani nejseverněji na ostrově, vedlejší mys je o 1,5 km severněji, jenže k němu se musí 8 km pěšky. Chtěli jsme se tam také vydat, sever nás však zaskočil. I když jsme na sebe natáhli vlněná trika, fleecové mikiny a neprofoukavé softshellové bundy, tady jsme se cítili jako kostry na "vídrholci". Na cestu na Knivskjellodden (to znamená nůž) jsme tedy rezignovali a potupně se přidali ke stovkám dalších, kteří čekali na půlnoční slunce Nordkappu.

Už si nepamatuji cenu za vjezd do areálu. Chtěli jsme vstupenku na 4 hodiny, pak jsme se dozvěděli, že stejně stojí i ta na 48 hodin a koupili ji. Nemyslím si však, že by se na Nordkappu dalo vydržet dva dny, nic tam tak zázračného není. Předražená restaurace, muzeum toho, jak nějaký švédský král vylezl na skálu, díra do země, kde hraje hudba jakože tuto hudbu si tady vymyslela příroda (což mi nepříjde úplně pravdě podobné). Můžeme se stát členem klubu, jehož členství dle mého pocitu nepřináší krom nutnosti zaplatit ne malou částku žádnou výhodu. Můžeme si koupit noc v apartmánu, také za přiměřený peníz, ale což nemáme vlastní apartmán s sebou? Tedy se zařadíme do řady obytných vozů a čekáme, zda právě o naší půlnoci sluníčko vykoukne nebo ne.

Místo sluníčka se však ženou černé mraky, vítr lomcuje s karavanem. Stojíme pěkně v řadě dalších obytných aut, do vestavby však, jak je všeobecně známo, vydatně profukuje. Z nudy už nevím co, znovu se zkusím obléci a jdu sečíst autokary stojící na vyhrazeném místě, a přehlédnout všechny obytné vozy. Stojí jich tu víc než na kdejaké výstavě. Musím se řádně předklonit, aby mě vítr nesrazil, otočit se zády k němu, abych se vůbec mohl nadechnout. Autokarů je tu přes padesát, ale venku lidí, že bych je na prstech končetin dopočítal.

A pak to přišlo. Ten okamžik trval snad minutu nebo dvě. Do půlnoci chyběla nejméně hodina, jenže poruč přírodě. Díra v mracích, skutečně silný paprsek jak kdyby reflektor osvětloval divadelní jeviště, pomalu přejíždí nejsevernější scénu. Karel Čapek ve své knize Cesta na sever použil větu, "když už si ten bod Evropa vybrala". Refletor pomalu jede svou dráhou okolo celého černého útesu. Jedinečný kontrast proti temné zamračené obloze. A nikdo tu nádheru nevidí, slepí karavanisté zalezli do svých apartmánů, autokaroví turisté a motorkáři ví Bůh kam. Nevím, kam dřív běžet, zda mačkat spoušť fotoaparátu nebo se kochat, podvědomě snad svůj omezený čas dělím rovnoměrně, jen tu stojím a žiju. Ukázalo se, ač nebylo půlnoční. Je to tak důležité? Vždyť ten bod také není nejsevernější. Pak se sluníčko schovalo, a já jsem si uvědomil, že se klepu jak vymrzlý dobrman. Jediné rozumné teď vidím zalézt do peří a ráno odtud co nejrychleji zmizet. Od této chvíle se vracíme na jih.


7/2013

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace