Maďarské vánoce - vzhůru do kopců

Chápu, že tento nadpis může vyvolat ve tvářích znalců zeměpisu úsměv, záměrně však používám výraz „do kopců“, nikoliv do hor. Jestliže opouštíme nížiny kolem jezera Fertö a směřujeme na jih podél rakouské hranice, nutně musíme dřív nebo později na kopce narazit.

Nás nejdříve zajímá město Köszeg, bývalá pevnost na úpatí Köszegských vrchů. Ty pokračují v Rakousku pod názvem Günser gebirge, na jejich průzkum se chystáme hned po procházce po městě. Na cestě Maďarskem jsme projížděli městy spíše modernějšími, vystavěnými především v dobách lidové republiky podle vzoru sovětských architektů, ta příliš k procházkám nezvala. Köszeg je však vyjímkou, kterou mohu s čistým svědomím každému doporučit. Dvě historická náměstí, řady barevných barokních domů na pěší zoně a hrad jsou hlavní lákadla k návštěvě města. Pro Maďary je město symbol národního sebevědomí, posádka pevnosti velmi dlouhou dobu odolávala obrovské přesile tureckých okupantů táhnoucích na Vídeň v 16. století. Díky tomu se císařská armáda mohla připravit na výraznější odpor a je pravděpodobné, že odvaha obránců pevnosti Köszeg zachránila rakouskou metropoli před potupnou okupací. Paradoxem zůstává, že hrdinství samotným Maďarům přiliš nepomohlo, zůstali pod nadvládou Turků dalších 150 let.

Procházku městem jsme si zpestřili malou ochutnávkou a nákupem místních vín v jednom ze zdejších obchůdků a návštěvou kavárny Ibrahim Kavézó, která je vyhlášená nejlepší kávou ve městě a skvělým jablečným nebo tvarohovým štrůdlem. Také jsme si koupili dvě mapy, ty se staly vítanými pomocníky při putování oblastí. V jedné z nich jsme objevili rozhlednu, ze které by snad šlo přehlédnout celou oblast, na malém lesním parkovišti na 47°23´15.67"S 16°30´45.41"V je možné i přespat a k rozhledně dojít pěšky. My jsme si vybrali kratší okruh, v přírodě jsme pobyli příjemnou dvouhodinovku, jedinou vadou na kráse byla přicházející mlha, která nám omezila výhledy do kraje.

Úzkou, poměrně rozbitou asfaltkou vedenou po úbočí kopců jsme pak přejeli za občasných výhledů do kraje pod kopci do vesničky Cak, kde bylo zrekonstruováno několik původních chalup. Rákosové střechy, nezakryté podkroví, bělobou svítící stěny starých stavení, vše zalité sluníčkem a posazené do stráně působí jak vystřižené z valašských chotárů.

Mnohem větší skanzen nás však čekal v nedalekém Szombathely. Podle průvodce měl být sice v zimě nepřístupný, měli jsme tedy v úmyslu alespoň obejít jeho plot a něco zahlédnot zpoza pletiva. To však nebylo třeba, ve skanzenu chovají hospodářská zvířata a o ta se někdo musí postarat i přes zimu. Ten bodrý človíček měl vycvičený postřeh, ihned po zaparkování před skanzenem si pro nás přišel a posunkovou řečí nám naznačil, že skanzen je otevřen. Co na tom, že je zavřená pokladna. O samotě a v poklidu jsme si prošli celou expozici lidových chalup, prohledli jsme si mlýn i kapličku a pohladili dlouhorohé ovce a oslíka, jen do chalup jsme mohli nahlédkout pouze okénky. Po prohlídce se ještě pán došel zeptat, jak se nám líbilo a my pochopili, že teď by se hodil bakšiš. Za tisíciforintovou bankovku (asi 90,- Kč) byl zřetelně spokojen.

Méně spokojeni jsme však byli my po prohlídce historického centra Szombathely, i když jde o město velmi staré, založené už Římany. Expozice této době věnovaná měla být otevřena, dokonce i na vchodových dveřích se provozní doba shodovala s našimi podklady, jen dveře byly zamčeny. Ostatní historické stavby jsou pomíchány se stavbami socialistického realismu, něco jako smaženice z lískových oříšků okořeněná směsí pepře s vanilkovým cukrem. K tomu přidejte předražené parkovné v liduprázdných ulicích a zjistíte, že je na čase město opustit.

Už za tmy dojíždíme do vesničky Ják, je malinkatá, z hlediska historie země však významná. Tady se na vyvýšeném místě k nebi vypínají dvě vysoké věže nejvýznamnějšího maďarského románského kostela, za tmy nasvíceného žlutými reflektory. Zdobený portál v měkkém světle vyhlíží mnohem tajemněji, než ve dne, do interiéru kostela se už však podívat nemůžeme. Otevíráme lahvinku köszegského vína a počkáme si do rána. Opatský kostel je opravdu potřeba vidět i zevnitř i ho celý obejít. Skvostné dílo bylo postaveno šlechticem Martonen Nágym, ale jak už to na světě chodí, i nejlepší myšlenky, chopí-li se jich příliš horlivý příznivce, můžou znamenat utrpení lidí. Zakladatel kostela byl totiž tak zbožný, že osobně dohlížel na to, aby jeho poddaní docházeli na nedělní bohoslužby. Kdo nepřišel, dostal bičem.

Stále jedeme na jih, tam někde, na slovinsko-rakousko-maďarské hranici leží Národní park Örség, cestu si chceme zpříjemnit prohlídkou dalších dvou městeček v údolí řeky Ráby. Jenže Körmend, kterému podle průvodce vévodi rozsáhlý barokní zámek rodiny Batthyány – Strattmanů, tak i Szentgotthárd, prý příjemné barokoní městečko kolem cisteriáckého kláštera, jsou pro nás zklamáním. Ano v obou jsou k vidění inzerované památky, jenže v poměrně zbědovaném stavu, stranou jakékoliv pozornosti místních obyvatel nebo návštěvníků. Snad národní park trochu víc potěší naše zvědavé duše.

Oblast Örseg je už od středověku ochrannou linií jihozápadní maďarské hranice. Kopcovitý kraj s tradicí strážních věží, kde každý dospělý muž měl povinnost nastoupit v případě potřeby do zbraně, za což byl osvobozen od placení daní, kraj s typickými vesničkami, s chalupami rozesetými po strmých stráních. A také kraj dalekých výhledů a neporušených hlubokých listnatých lesů. Stoupání do Szalafo, vesnice nedaleko centra parku, není strmé, jen zdlouhavé. Stálá stoupání i klesání nás postupně dovedou do vsi charakteru horského, avšak pouhých 300 metrů nadmořské výšky. I tady je k vidění malý skanzen, při jeho prohlídce nás zastihne déšť. Předpověď počasí na zítřek je přívětivá, přejíždíme ještě do výchozího místa pro zítřejší pěší výlet. S trochou potíží najdeme i místo vhodné k přenocování (46°53´13.47"S 16°12´37.17"V), pak se vracíme do Szentgotthárdu, kde jsme si odpoledne všimli areálu termálních lázní. Více než dvouhodinový relax je dostačující, ještě večer se vracíme do Kétvölgy a těšíme se na ranní pěší výlet.

Probouzíme se pod modrou oblohou, tedy rychle míříme k vyhlídkové věži a pak na malé parkoviště u místního hřbitova, odtud už pokračujeme po červené značce do vesnice Felsöszölnok vzdálené asi 5 km po pěší cestě, ale 26 km po silnici. Nejprve starým listnatým lesem potom mezi chalupami roztroušenými po stráních. V některých žijí starousedlíci, jiné jsou používány k rekreačním účelům. U jednoho po generace osídleného statku učí oslíka tahat malý valník. Zvířeti se učení nelíbí a dává to najevo hlasitým hýkáním. Právě tady ztrácíme značku, to nás stojí pár kilometrů navíc. Z vesnice vystoupáme na další hřebínek, ten poskytuje daleké výhledy na vzdálené vrcholy východních Alp. Znovu si připadáme jako na valašských kopanicích. U nově zrekonstruovaných chalup přestavených na luxusní vily parkují drahá terénní auta, kolem těch rozpadajících se pracují staří lidé, zdejší usedlíci. Ještě svěží šedesátník opravuje a třídí nějaké polní nářadí, shrbená stařenka v černém se pokouší holí shodit poslední zelené jablko z holého stromu. V okamžiku, kdy si všimne, že ji pozorujeme, si připadáme jako zloději starých časů. Abychom jí nepůsobili zbytečné obavy, rychle pokračujeme v pochodu. Prožíváme jeden z nejhezčích dní cesty.

Slunný den byl vystřídán deštivým, den zážitků dnem šedi, snad proto se nám znovu do cesty postavil areál miniaturních termálních lázní. Silvestrovská otevírací doba do šesti hodin pro nás znamenala příjemné odpoledne i s trochou sportu, jeden bazén byl i plavecký. Dlouhý večer jsme pak využili k přesunu do dalšího národního parku, později k tomu, k čemu bývá silvestrovský večer určen. Něco jsme popili, něco jsme snědli a těšili jsme se na další dny, blízké i ty vzdálenější.