Maďarské vánoce - kousek řeky, lesů i kultury

Po dnech strávených v NP Örseg jsme zamířili do Národního parku Duna – Dráva, z vesnice Vizvár, jsme na nový rok mohli začít s poznáváním lužních lesů národního parku podél řeky Drávy.

Nejrozumnějším způsobem, jak park poznat ze souše, se nám jevila cesta po nejbližších silnicích podél Drávy a v místech, kde se silnice přiblíží k řece, se tam přiblížit také. Tabule na některých místech nasvědčovaly tomu, že lze park poznat i třeba z kanoe, ale první dny ledna na to není nejvhodnější období :-). Po řece možná pendluje i nějaká sezonní lodní doprava, Dráva je na svém toku po maďarsko chorvatské hranici hodně široká a mohutná, chráněna nejvyšším stupněm ochrany přírody je pro absenci jakékoliv regulace svého toku. Navíc, za dva dny jsme na ní neviděli jedinou plovoucí loď. Jenže mluvím-li o Drávě, jsou informace jen poloviční, národní park má totiž dvě části. Poměrně vzdálenou dunajskou jsme si však nechali na příště.



Řeku jsme měli možnost zahlédnout na šesti místech, z toho čtyřikrát obklopenu lužním lesem. Drávská část národního parku je sice velmi dlouhý (snad až 80 km), ale poměrně úzký (1 – 5 km) pás území těsně přilehající k řece, která díky minimální regulaci mnohde vytváří mnoho ramen, ostrovů a částo zaplavovaných území. Lesy jsou velmi pestrou směsicí všech možných rostlin od nízkých bylin, mechů a lišejníků, přes parazitující keře šplhající se vysoko po kmenech až po mohutné staré listnaté stromy, jejichž kmeny jsou leckdy do sebe propleteny, jak se formovali před mnoha desetiletími coby ohebné proutky. Některé rostliny jsou stále zelené. V takovém porostu se jistě velmi dobře daří vodnímu ptactvu, žije tady i vydra a divoká kočka. Hojné populace bobrů byly vyhubeny na konci devatenáctého století, ale v roce 2000 zde bylo znovu několik párů vysazeno uměle. Sami jsme měli možnost vidět, že se jim v parku daří dobře.



Přirozeným centrem této části národního parku je městečko Bacs, kde je i muzeum Drávy. My jsme tudy jeli na Nový rok, všechny instituce byly uzavřeny. Nedaleko Bacse stojí za návštěvu také město Szigetvár. Zajížďku v délce asi 35 km lze spojit s putováním podél Drávy. Szigetvár je město sice malé, ale zná ho každý správný Maďar. Už děti ve školách se učí o hrdinství posádky zdejšího hradu při tureckém obléhání. Malá posádka v počtu asi 2000 mužů odolávala 33 dní stodvacetitisícové armádě turecké. Turci hrad po více než měsíci sice dobyli, ale to už byl jejich velitel Sultán Sulejmán Nádherný mrtev, nepřežil fakt, že si jeho muži s takovou hrstkou vojáků nedokáží poradit. Hrad je dnes přístupný jako muzeum, ve městě ještě stojí za vidění nová stavba kulturního střediska, která je naopak symbolem dnešních problémů Maďarska. Její architekt vymyslel smělý plán na stavbu střediska, které se žádné jiné budově nepodobá. To se velmi líbilo zastupitelům města, jenže když došly peníze na stavbu, žádali po architektovi mnoho ústupků. Ten na protest stavbu zastavil, proto dodnes budova nebyla dokončena. Na prohlídku města stačí maximálně hodina a půl, pak raději se vracíme k řece :-)



Posledních dny výletu jsme prožili v pohoří Mecsek a ve druhém nejslavnějším maďarském městě Pecs, kde jsme zastavili navečer při přesunu od Drávy do Mecseku. Za umělého osvětlení jsme se podívali na hlavní náměstí a tam jsme si také ve vyhlášené cukrárně Virág Cukraszda dali kávičku a zákusek. Na náměstí se za tmy určitě podívejte, atmosféru to rozhodně má, cukrárnu klidně můžete vynechat. Kávička nic úžasného, nejdůležitější vlastností zákusuků ve zdejší cukrárně je jeho trvanlivost. Cena obojího na maďarské poměry mírně řečeno nadnesená. Občas prostě poznáme, že náš průvodce nepatří k nejaktuálnějším :-)



Hned nad Pecsi se zvedá krasové pohoří Mecsek, u obce Abaliget je možné si prohlédnout malé krápníkové jeskyně a muzeum. My jsme obě atrakce vynechali a využili slunečný den k pěší tůře po okolních kopcích. A k němu ještě odpoledne přidali malý okruh kolem dvou rozhleden a televizní věže nad Pecsí. Zdejší lesy jsou listnaté, proto je v zimě k mání mnohem více výhledů, než v době plné vegetace. V krajině jsou patrné krasové jevy jako propadání nebo vývěry potoků, kameny a skalky jsou bílé, vápencové. V pohoří se v minulosti těžila i železná a uranová ruda, šli jsme dokonce kolem bývalé šachty, která byla uzavřena v roce 2000. Provoz zde začal roku 1964 a uran tu kutali až do hloubky 1146 metrů. Nebýt dnes pomníku na místě bývalé šachty, nic bychom nepoznali.



Odpolední procházka po rozhlednách byla tím nejsilnějším zážitkem z vrchů Mecseku. Sluníčko pomalu zapadalo a poskytovalo ono jedinečné fotografické světlo. Pohoří jím bylo ještě měkce ozářeno, ale velké průmyslové město v údolí se už topilo v mlze, postupně se v něm rozsvěcovaly tisíce světlušek. Z nízké oblačnosti vystupovaly oblé obrysy vzdálenějších kopců, obloha se pomalu barvila do nachu, všechno na zemi dostalo desítky teplých odstínů hnědé a temné béžové, které narušovaly jen bílé odlesky šedobílých vápencových kamenů a malých skalek. Obrazy by byly dokonalé, jenže tato oblast kopců je příliš na dosah obyvatel velkého města Pecs a mnoho jejích obyvatel chtělo toto představení sledovat s námi. Nedali jsme se výrazně vyrušit, ale být zde sami by byla ta pravá třešnička na novoročním dortu.



Poslední celý den jsme se chystali věnovat prohlídce města Pecs. K vidění je toho tady mnoho, židovská synagoga, hlavnímu náměstí s mnoha historickými domy dominuje turecká mešita. Katedrála postupně budovaná mnoho věků a přilehlý biskupský palác, římské vykopávky, mnoho muzeí. Jako hlavní magnet pro turisty je v průvodci popsána galerie malíře Csontváryho, kterého jako sobě rovnoceného uznával i Pablo Picasso. Život tohoto malíře se nápadně podobal životu Vincenta Van Gogha, také trpěl duševní chorobou, ale právě díky ní byl geniálním malířem. Jeho obrazy jsme opravdu chtěli vidět, jenže galerie byla první dny v roce uzavřena.



Prohlédli jsme si tedy alespoň katedrálu a mešitu a prošli starým městem, nakoupili jsme nějaká místní vína, pak jsme pomalu vyrazili na cestu domů. Ještě jeden dluh jsme však chtěli vyrovnat. Maďarsko je, jak už jsem zmínil na začátku vyprávění, zemí palačinek. Opravdu je připravují v každé restauraci a Maďaři je milují. My jsme tento pokrm během naší cesty vyzkoušeli několikrát, ale jen jednou jsme měli štěstí na tu opravdu skvělou. Dali jsme si tedy předsevzetí, že cestou zkusíme zastavit u nějaké malé czardy u silnice a zkusíme poslední pokus. A ten se maximálně vydařil. Opravdu útulná czarda někde u silnice mezi Pecsí a Szigetvárem, na prastarém plaňkovém plotě plápolal neumělý nápis na pytlovině, že mají otevřeno. Přestože jsme si objednali jen kávu a palačinku, dostali jsme ještě po malém panáčku skvělé pálenky, káva chutnala výborně a palačinky – jedna s čokoládou, druhá s mákem a vanilkovým krémem, obě excelentní. Co se palačinek týče, tady jsme Maďarům rozumněli opravdu dobře. :-)



Úplně poslední zastávkou bylo pro nás město Kaposvár. Příjemná procházka hezky nasvícenými ulicemi mezi barokními a klasicistními domy, prodavač pečených kaštanů, náměstí plné světel. Uprostřed obrovský vánoční strom, bílý štíhlý kostel. Krabicovitý hotel hyzdící náměstí nás už v užívání si atmosféry nerušil, stejně jako tlupa snědých výrostků. Nás čekala poslední noc v autě a cesta domů. Dokazáli jsme věci udělat tak, abychom si tyto závěrečné okamžiky výletu nenechali pokazit ničím a nikým.

1/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace