Lomy, zámky, cyklostezky a jezera kolem Görlitz

Kamarád Ondřej mi poradil moc fajn web, kde jsou popisovány cyklostezky po tělesech bývalých železnic v několika evropských zemích. Pro nás je nejbližší úsek z Görlitz do blízkých kopců, vláčky tu kdysi vozily žulu.

Přidali jsme pár zámků, dalších cyklostezek, jedno obrovské jezero a víkendový plán byl naplněn. Mám rád víkendy, které končí v pondělí, i když začínají třeba až v sobotu večer :-). Příjemné místo k přenocování jsme našli na 51°11´20.326"N, 14°50´46.105"E lesním parkovišti u zrušeného nádraží. Hned ráno jsme naplno využili kapacity baterií v "ébajcích", kopec k zatopeným žulovým lomům však není dlouhý. Ve změti cest mezi nimi jsme odbočili na první dobrou doprava a vyplatilo se. Pár metrů východně od nejhezčího lomu je provozováno muzeum těžby žuly a v jeho okolí volně přístupných mnoho pozůstatků bývalého technického zázemí.

V lomech samotných lidé provozují horolezectví, potápění, spousty zájemců sem přijde jen tak na procházku. Je pravdou, že v tuto chvíli nám těžká kola trochu překážela, nemohli jsme prolézt všechna zákoutí lokality, přesto jsme viděli hodně a líbilo se nám tu. Navíc na nedalekém Hochsteinu jsme za pár "jurášků" dostali kávičku, prolezli vrcholové skály a já jsem polechtal svou výškofobii pokusem vystoupit na rozhlednu. Neúspěným, tedy zase někdy příště :-).

 

Dále bylo v plánu držet se Svatojakubské cesty a sjet do Döbschütz, kde obrázky z map ukazovaly pěkný zámek. Trochu jsme bloudili, nějak nás vždy zlákal pěkný sjezd, kam jsme úplně nechtěli. Že zámek není veřejnosti přístupný, mapy věděly, i pohled zvenku stál za krátkou zajížďku. Je v této části Saska nějak přezámkováno, než jsme dojeli do Reichenbachu, kde jsme chtěli chvíli odpočinout, všimli jsme si dalších dvou (Krobnitz a Mengelsdorf) a jiné tři jsme minuli s pocitem, že nemusíme vidět všechno. Samotný Reichenbach pak podle mého názoru může turistům nabídnout jen zastávku na oběd, kromě "schnitzel" přes tři čtvrtě talíř nic dalšího naši pozornost neupoutalo.

 

Jako mírný opruz by se dala nazvat cesta ke Görlitz, z dálky to vypadá jako jízda po B6 hlavní silnici, pravdou však je, že v první části jí lemuje i cesta pro cyklisty, pak jsme využili kousek zelené turistické značky a účelové zemědělské silničky. Při jízdě po vlastní B6 jsme narazili na stánek se zmrzlinou a pak až k počátku železničky cyklostezky vždy silnici lemovala cyklostezka. Musím uznat, že na tohle jsou v NDR mistři, možná víc cyklostezek než cyklistů.

A ta železniční? Trochu stoupá, jenže to už nám pár měsíců nevadí. Vede příjemnou krajinou a také od ní lze odbočit k několika zámkům. Nás však oslovila kavárenská tabule, tedy jsme na závěr dali ještě kávičku a domáci zákusek v zahradě jednoho z domků Königshainu. K autu pak stačilo dojet jen pár kilometrů.

 

Trochu naivně jsme si mysleli, že v nedělní podvečer už bude jezero Berzdorfer see alespoň trochu turistů prosté. Spal jsem u něj poprvé v době, kdy zdejší rekreační středisko stálo tak maximálně na rýsovacích prknech snílků a plánovačů, dnes se ukazuje, že jejich vize mířily správným směrem. Až sem pojedu třeba v listopadu, určitě zkusím 51°6´35.864"N, 14°57´57.019"E, malé parkoviště zdrama určené pro obytná auta s nádherným výhledem na jezero. Jenže dnes bychom tu stáli dveře na dveře, to raději nějaký peníz investuji do trochy soukromí.

 

Kdybychom sem přijeli o dvě hodiny později, už bychom měli noc také bezplatně, denní sazba je pak 7 EUR na 51°6´6.859"N, 14°58´37.342"E. Co je příjemné, že s přenocováním lidí v obytných autech tu počítají a místo je to nádherné. Mohli jsme stát přímo na břehu, zvolili jsme však vzdálenější plochu. Měli jsme absolutní klid, výhled na jezero nechyběl, mohli jsme beze strachu vypustit na venkovní výpravu i malé kotě, které nám úpěšně devastuje interiér auta.

Pondělní výlet začal poněkud dobrodružněji, když jsme překročili zakázanou pěšinou železniční trať a méně zakázaným průlezem vzrostlým křáčím a příkopem hlavní silnici. Hned za ní jsme narazili na cyklostezku vedoucí podél Nisy k Odře a k moři, to je však odtud ještě běh na poměrně dlouhou vzdálenost. Navíc naše kola mířila proti proudu tady ještě malé říčky. Překročili jsme ji spolu se státní hranicí v Radomierzycích, od války už polské vsi. A hned jsme vyrazili po "zelené cyklostezce" ta kopíruje řeku mnohem věrněji než německá po Nise pojmenovaná.

Pro mě je dnes Lužická Nisa fenomén. Bydleli jsme nad jejím vybetonovaným korytem, když jsem byl dítě, ze školy jsme do jídelny přebíhali most. Tehdy jsme hádali, jakou dnes bude mít barvu, všechny textilky cestou, a že jich bylo, vypouštěly do řeky své odpady. Pamatuji se, že jednou od našeho paneláku sjela modrá Škoda Octavia pana Bernarda ze stráně do řeky. Ten dům měl jedenáct pater a všichni "parchanti", kteří jsme tu scénu sledovali, jsme solidního pana Bernarda litovali. Ne snad pro rozbité auto, ale protože ho museli tahat z té špíny. Možná tam bydlely i krysy a to byl pro nás už ten nejvyšší level hnusu. Dnes je řeka průzračná, na německo polské hranici vyhledávaná vodáky, jezdí podél ní cyklisté a já se můžu jet, letošní rok tedy vyjímaje, kdykoliv a kamkoliv na ní podívat. Ať mi někdo vypráví, jak jsme se dřív měli lépe....

Dojíždíme do parku, kde se Nisa rozlévá do několika ramen a jezírek, hluboké údolí překlenuje ještě před pár lety hodně střežený železniční viadukt. V klidné hladině nad jezem se zrcadlí hlavní chrám v Görlitz, polský břeh lemuje řada upravených městských domů. Historický střed kdysi jednoho města je situován na německé straně, pro nás i polské občany je přístupný po mostě pro pěší. V bývalém mlýně provozují kavárnu s terasou přímo nad řekou s tím nejhezčím možným výhledem.

 

My se znovu otáčíme proti proudu Nisy, musíme projet celé město i s jeho předměstími, abychom se dostali zpět k jezeru Berzdorfer see. Cyklostezka je však vedena podél řeky nebo citlivě v nejbližších klidných ulicích. Hanička volí koupačku, já si ještě jezero objedu dokola. Mám tady nějakou vzpomínku, kterou bych rád vyretušoval a přehrál novým softwarem. To se mi díky krásnému teplému počasí, výhledům na jezero i vzdálené Jizerské hory a později díky výhledům na Landeskrone a okolní kopce daří. Vše korunuji koupí bratwurstu a piva, které je po ve výhledech všudypřítomném kopci pojmenované.

Kdo má víc času, může pokračovat do Žitavských hor

Prožili jsme kolem Görlitz dva nádherné dny, jediným stínem je nemožnost pokračovat v další cestě. Nemožnost v situaci, do které jsem si vstoupil vlastním přičiněním. Je velmi snadné svádět neúspěch na vnější okolnosti a také se mi někdy "daří" se k tomu přichýlit. V tuto chvíli prožívám úspěch v tom, co hodnotí jako úspěch společnost. A neúspěch v tom, co dělám nejraději, co miluji, pro co jsem se s největší pravděpodobností na tento svět narodil. Prožívám si těžké chvíle, nedaří se mi běh věcí otočit do směru, který si mé srdíčko tolik žádá. Zatímco dny se krátí a mocní, vědomi si své převahy, kterou získali zastrašením lidí v jarních měsících nejistoty, znovu zkouší, co si necháme líbit. Bojím se o svou svobodu a možnost se volně nadechnout, kde se mi zachce. I proto děkuji za ty nádherné dva na cyklostezkách, u zámků a žulových lomů prožité dny. Jsem si vědom toho, že u nás máme nejméně stejně krásná místa, současně však, odříkaného největší je krajíc. A ještě jednou současně však, kde jsou dnes fašistické nebo komunistické ideologie? Možná právě tam bude za pár let rouškománie, uzavřené hranice států a strach z nemoci, která jistě není hodna podceňování, současně však ani omylem nedosahuje parametrů toho, co naše životy ohrožuje nejvíce.

9/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace