Letní čas ve Šluknovském výběžku

Už když jsme se ve čtvrtek vraceli z bavorských Alp a viděli jsme večerní čistou oblohu nad naším regionem, bylo nám jasné, že ve zdech bytovky dlouho nevydržíme. Následující večer jsme popíjeli pivečko malého pivovaru Falkenstein v Krásné Lípě.

Židle a stoly venkovního posezení byly ještě mokré od podvečerní bouřky, obytné Malibu stálo pár set metrů na tichém zastrčeném parkovišti ve stínu mohutného listnáče. Když se začalo stmívat, venkovní teplota nás vyhnala do ještě vyhřátého, kdepak, ne kloubouku kouzeníka Pokustóna, ale určitě to znáte všichni. V parných dnech karosérie obytného auta "nasaje" teplo a ještě dlouho do noci jím vyhřívá vnitřní prostory. Někdy až tak, že to vůbec není příjemné.

Příští dny jsme projeli dva cyklistické výlety do kraje Šluknovského výběžku, hledali jsme tichou oblast ne příliš zasaženou dovolenkovým bláznovstvím letos ještě umocněným nestandardní epidemiologickou, z mého pohledu zcela zbytečnou především vládní a mediální mašinérií. Hlavně nikam nejezděte, abyste se nenakazili. Ještě byste mohli umřít. Což se nejspíš těm poslušným nikdy nemůže stát. Ve strachu se lid daleko lépe udržuje poslušným... A nejhorší, co by se mohlo všem nosičům těch strašných zpráv stát, že by lidé nad jejich obsahem začali přemýšlet selským rozumem.

My už několik let zpravodajství ani neposloucháme ani nečteme, beze strachu jsme na kolech v sobotu vyjeli z Krásné Lípy k prameni Křinice. Přenádherná říčka v saských Labských pískovcích tvoří jeden z nejuzších a nejpůsobivějších kaňonů. Vlastně i v českých, středem jejího toku v tom úseku probíhá státní hranice, jenže z naší strany není údolí pro srázy, strže a skály přístupné. Dál jsme zamířili k rybníku Světlík, na hrázi se scházejí rybáři a majitelé malých obytných aut tam mohou i přespat. Ta širší se bohužel nevejdou na příjezdovou cestu. Místo je to nádherné, už při příjezdu zaujme naší pozornost dochovalý větrný mlýn, samotná vodní plocha s přilehlými rákosinami je přírodní rezervací pro vodní ptactvo.

Lehce se dotkneme Lužických hor vyhlídkou na Širokém vrchu a pak zajímavou stezkou podél bývalých vápenných lomů nad Doubicí. Tam jsme našli studánku Hanička a "moje" Hanička na ní byla jednak zvědavá a později také pyšná. Přijali jsme tady malý slib přírodě, že totiž všechny nepotřebné hrníčky už nebudeme vyhazovat, doneseme je ke studánkám. Tam najdou jistě své nové uplatnění, tedy pokud lidstvo nevymře na chřipku :-). Od Kamenné Horky jsme se rozhlédli do kraje, dominuje tomu pohledu Růžovská hora, Děčínský Sněžník a nedaleká Vlčí hora, kam se za pár desítek minut budeme drápat k rozhledně. Ještě před tím však využijeme sílu našich nohou a baterek při výšlapu ke zbytkům hrádku Krásný Buk.

Vlčí hora je i rozhledna i vesnice pod ní. Právě tam jsme našli čajovnu Nobilis, Hanička byla úplně unešená z toho, jak si tolik přála se sem podívat. Naši přátelé o ní mluvili, jenže ona si nepamatovala, kde centrum vůní a čajovnu hledat. A najednou tu sedí u stolu, popíjí kávu a ochutnává jejich vyhlášené zdravě pečené zákusky. Nechci se nijak vychloubat, tohle prostě my dospělí vyvážení a vyrovnaní mladí kluci máme prostě "v malíku". Aby však toho sebevědomí nebylo příliš, pěšina k rozhledně na Vlčí hoře není ani málo vhodná pro jízdu na horském kole, jakkoliv poháněném i jinou sílou než svaly jezdce. Přípomoc pro tlačení kola je také celkem zrádná, alespoň v mém případě kolo "pod proudem" jede i přes kameni a větve daleko rychleji, než jsem já schopen za ním klopýtat.

Rozhledna je hojně navštěvovaná, přístupových cest je několik. Naštěstí málokdo nahoře vydrží déle než deset minut, je tam k zalknutí, protože jen jedno okno otevřené a prostor je zcela bez ochrany vystaven slunci. I když dvakrát obejdu obvodová okna a identifikuji všechny vršky v okolí, také víc času nepotřebuji. Na Vlčí hoře mě ještě fascinuje jeden moment. Poprvé jsem těmi schody stoupal už snad před pětatřiceti lety a už tehdy ve výběrčí kukani seděl člen klubu českých turistů mírně seniorského věku a vybíral symbolické vstupné. Kdykoliv sem příjdu znovu, mám pocit, že se tady nezměnilo vůbec nic, ani osoba toho výběrčího ani výše vstupného. Pochopitelně skutečnost bude jiná, kdysi jsem slyšel, že "kluboví" členové si službu střídají, navíc letos na dřevěném obalu rozhledny přibyly dva velké solární panely :-).

Neznačenou a pak žlutou turistickou sjíždíme na pláně pod Dymníkem a tady nacházíme přímo přepychové místo ke spaní. Ze Skřivánčího pole to máme k autu už jen kousek a navíc z kopce dolů, takže už za pár desítek minut tady "kempujeme" na okraji velké louky tak, abychom porost nedevastovali a také nikomu nepřekáželi. Teď si jen užíváme krásný letní podvečer až do západu Slunce a vyčerpání zásob bílého vína.

Další den přejíždíme do Rumburka, čeká nás návštěva pramene Sprévy. Jezdím na kole podél této řeky už drahnou řadu let, vždy se kousek posunu po cyklostezce, která jí lemuje až do Berlína. Když dodržím dosavadní "tempo", za tří, čtyři roky tam dojedu také. Ale u pramene Sprévy jsem ještě nestál. A po návštěvě toho místa mám pocit, že jsem ani o mnoho nepřišel. Pramen stráží hlava ve vojenské přílbě z let první světové války. Jako kdyby mi chtěl tvůrce toho návrhu říci, že řeku nepotřebujeme, armádu ano. Kdybychom tu nechtěli najít malou krabičku s nějakým pokladem, nikdo mě tam neudrží ani minutu.

Mé kolo to asi také tak cítilo, z kopce dolů do Ebersbachu valí jak utržené. Ještě chvíli se držíme potůčku, kterým tady Spréva je, od "essen turisty" přeplněné restaurace prcháme po zelené turistické do Čech. A po cyklotrase 3043 kolem Černého rybníka hlubokými lesy kopírujeme nejsevernější českou hranici. Je to už snad také dvacet let, kdy jsem pár listopadových vzácně teplých víkendových dní věnoval cykloturistice v této oblasti. Cesty tu jsou přehledné a relativně sjízdné i v horších podmínkách, výlety se daly poskládat do délek kolem 30 km a to bylo tak akorát na sychravé počasí a mé tehdejší možnosti. Právě tehdy jsem byl na této cestě naprosto osamělým poutníkem, až jsem se v temných hvozdech trochu bál, a dnes jsem si tu vzpomínku oživil.

Ve Šluknově v zámečku jsme lehce poobědovali a dostali nadáno, že po parku se na kole nejezdí. Z frekvence návštěvníků jsme nabyl dojmu, že sem platí i zákaz vstupu. Té paní se tak moc nedivím, také jsem žil život, kdy jsem si myslel, že i ten nejstupidnější zákon (z mého pohledu pravdy) musím dodržet, protože je to zákon. Až poslední dobou si nějak uvědomuji, že jediné, proti čemu už nikdy nechci jít, jsou mé hodnoty, můj smysl života, mé zákony. A že není až tak důležité, jestli někdo po parku jezdí na kole nebo šlápl na trávník, pochopitelně pod podmínkou, že ničemu a nikomu neublížil. A také jsme si tu počkali na bouřku, nebo spíš na to, kterým směrem se vrtne. Dobře jsme si počkali, cestou k autu nám na záda padlo jen pár kapek a my s Haničkou jsme byli šťastní a spokojení za další dva nádherně prožité dny v přírodě, na kolech, obytňákem a spolu.

7/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr