Languedocem na jih k moři

Ardeche mě nadchlo, aniž bych to čekal, Cévennes mě nadchly, přestože jsem to čekal. Následující přejezd Languedocu jsem si myslel jako spojení s pobřežím a snad něco uvidíme.

A opravdu jsme viděli, někdy není špatné přicházet a nic netušit :-).

 

Třeba takové údolí řeky Vis. Ze skalních říms vyrovnaných jako podle pravítka si každý může představit, jak si říčka pomalinku za deseti tisíce let svého působení hloubí svou cestu náhorní planinou. Co schod, to tisíc let? Těžko odhadnout... Opuštěná silnice vede chvíli po planině, která je dnes bičována prudkým větrem a občasným deštěm, na vyhlídkových parkovištích stojí jen jedno nebo dvě obytná auta, jejich posádky se rychle vracejí z bodu na hraně útesu. Majitelé těch obvyklých aut se hřejí doma u kamen.

 

Nebo projede údolím, to snad abychom si prohlédli obě jeho strany. Postupně se díky stěračům dostíráme a díky stabilitě auta dokymácíme k Cirgue de Navacelles, jen po jeho zvláštnostech pátráme v údolí a netušíme, co je tady tak pozoru hodného. Snad ne vysoký, avšak prudký a vydatný vodopád? Svým způsobem ano, řeka totiž tady vytvořila mocný meandr, jenže tak dlouho její vody narážely do skalní stěny, až ji jednoho dne prorazily. Zkrátily tak délku toku, výškový rozdíl je překonán právě oním vodopádem. Všechno to bylo perfektně popsáno na naučných tabulích, jenže ve francouzštině a bez obrázků, dlouho jsme nic netušili. Až při pohledu shora jsme si vše ujasnili, pravidlený oblouk a ta nejšťavnatější a nejzelenější tráva na jeho dně ukazuje na dostatek vláhy v jinak vyprahlé krajině.

Nebo jeskyně Grotte des Moiselles. Někdo může namítat, že jeskyně jsou všude stejné, krápníky nahoru, krápníky dolů, někdy se to spojí. Možná ty ne úplně krápníkové vypadají jinak, jenže tam si zase povzdechneme: "proč jsme sem vůbec šli?". Tohle v Languedocu určitě nehrozí a když sem dojedete den před Silvestrem, dav turistů vás v žádném případě neušlape.

 

Řeka Herault, zastavíte u kamenného mostu, protože s kostelíkem nad ním to vypadá na hezkou podvečerní fotku. Už se vám nikam daleko jezdit nechce, berete první rozumné místo k přespání. Musí to být u řeky, abyste se ráno měli jít na co podívat. Ty vápencové obří hrnce, kterými voda protéká, jsou vydatným předkrmem, oběd pak čeká v Saint Guilhem le Desert. Malinkaté městečko, hlavní ulice tak na průjezd dvou koní, sotva pár set metrů dlouhá. Uprostřed přenádherný románský klášter se zahradami tak brilantně zasazený do krajiny, že tudy musím projít alespoň třikrát :-). A prastaré mostky a všechny domy postavené ze stejných kamenů.

 

Tuhle "nouzi" mělo přerušit město Montpellier se svým mohutným akvaduktem, vítězným obloukem a dalšími historickými budovami. Hezké, jen mi tady něco chybí. Tichá atmosféra a klid, dnes už vím, že do velkým měst v tomto životě nepatřím, možná právě tady jsme se měli otočit a dosavadní trasu projet opačným směrem. To bychom ale nespatřili hejno plameňáků nedaleko Aigues – Mortes uprostřed saliny a neprožili silvestrovský večer na zcela přeplněném STPL historickými hradbami obestavěného městečka. Podvečerní procházka po hradbách i podél nich, zastávka na kávu a nákup pochutin a nějakého pití na večer. Trochu obavy před hlučnými oslavami život si vychutnávajících Francouzů. Skutečnost však byla taková, že se setměním všichni "zalezli" do svých aut a nejspíš se dívali na televizi. A my jsme byli stejní, půlnoc jsme málem přeslechli, naše auto dodnes není vybaveno televizní anténou.

 

Novoroční den byl nejteplejším a plným sluníčka od samého rána. A také plným obytných aut. Projížděli jsme rezervaci Camarque, někde uprostřed ní jsme opustili Languedoc. Na úzké silničce provoz jak poslední adventní víkend u supermarketu, jenže každé druhé auto, které nás míjí, je auto obytné. Když už mě moc bolí ruka od věčného zdravení, zvažuji výrobu nějakého držáku vzpřímené paže a nebo raději zastavím a jdu se alespoň symbolicky podívat na bujnou přírodu rezervace. Všichni chtějí spatřit camarqueské koně, grošované bělouše, prý dobře sloužili při býčích zápasech. To asi nemám chuť posuzovat, přestože při těch zdejších prý zvířata neumírala. Koně se však v bujné vegetaci parku hodně hezky vyjímají. Stejně jako volavky a další vodní ptactvo. Když opouštíme rezervaci Camarque, jedeme už tolik očekávanou Provence...

12/2011

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace