Kudy teče řeka Duero?

Severním Španělskem od východu na západ. Nějakou dobu dělí Portugalsko od Španělska, aby se v Portu stala hlavní dopravní tepnou města, než skončí její pouť v bouřlivém Atlantiku.

Údolí Duera je vyhlášenou španělskou i portugalskou vinařskou oblastí, i když především pro domácí. Španělé exportují mnohem víc vín ze známější Rioji, vína od Duera si prý stačí vypít sami. Snad i proto podél řeky po staletí prosperují města i vesničky, vyrostlo tu spousta hradů a počítat církevní památky by každého dovedlo buď k matematickým výšinám nebo rovnou do blázince.

předchozí část: Adventní oběd u Atlantiku

 

Pro všechny výše uvedené atributy jsme si putování podél téhle řeky vybrali jako vydatný předkrm svou kvalitou jistě hodný hlavního chodu - okruhu Portugalskem. K Dueru míříme přes pohoří Peňas de Iregua, sem od severu stoupáme údolím řeky Leza od úžasného místa noclehu v picknick oblasti v malém listnatém lesíku mezi spoustou vinic na N 42°25’27.84” W -2°23’24.612”. V místě nejhezčího výhledu do skalnatého kaňonu Lezy je zřízena vyhlídka opatřená několika plošinami, ovšem návštěvníci se tu mohou kochat nejen pohledy do hlubin. Přímo nad našimi hlavami se i přes deštivé počasí promenuje několik supů bělohlavých, však je sem také lidé jezdí pozorovat.

 

Jak stoupáme výš, údolí už není tak strmé a svůj prostor tu našlo i několik vesnic a městeček. Všude kolem se pasou ovečky a kravky. Tam, kde na návsi zůstalo trochu místa i pro zaparkování obytného Malibu, vyrážíme na první španělskou kávičku. Hlavními klienty baru jsou místní horští farmáři, kteří sem i několikrát denně zavítají na silné miniaturní preso, sklenku vína nebo i něčeho ostřejšícho. Podle toho je také místnost zařízena, nikdo tady nečeká polstrovaná křesla nebo naleštěnou podlahu. Atmosféru doklesluje několik zarámovaných černobílých starých fotografií z dřívějšího života zdejších obyvatel. Káva však chutná skvěle a je velmi levná.

 

V následujících kilometrech silnice do hor postrádá jak kvalitu tak šíři, výhledy dusí nízko letící mračna a dešťové kapky se mění v těžké vločky sněhu. Pasoucím se zvířatům to však nepříjde důležité ani v takřka čtrnácti stech metrech nad mořem. Pro nás nastává nejvyšší čas zařímít do údolí Duera k prohlídce města Soria. Ta je nám opravdu ostrým startem, Duero tu svou šíří i průtokem připomíná Jizeru u Mladé Boleslavi. Jen údolí je docela jiné, jeho dno leží v nadmořské výšce horského hotelu Ještěd a okolní kopce dosahují až osmnácti set metrů. Tyto počty si však naprosto neuvědomujeme. Řeka je nádherná, odpoledne se protrhala obloha a její modř se odráží ve vodní hladině zarámované do okrových tónů hustého rákosí. Starý kamenný most poskytuje výhled na ruiny ještě staršího kláštera nebo do parku po proudu, kde řeka padá přes jez a dělí se do několika ramen.

 

Město samotné je mi ale zklamáním. Očekával jsem nějaké historické jádro a skutečně při procházce potkáváme mnoho historických budov, jen jsou tak zvláštně prostřídány těmi postavenými někdy po válce, evidentně tady v těch letech nebylo veselo. Každá památka jako kdyby svou tabulkou křičela na procházejícího: "haló, tady jsem, sem se musíš přijít podívat". Přece jen celistvější působí hlavní náměstí, jenže tady chystají nějakou kulturní adventní akci, tedy je velká plocha zastřešena trubkovou kostrukcí jeviště. A další část vyplnil mohutný betlém, ten sem však na rozdíl od ocelové kontrukce docela zapadá.

 

Ještě vystoupáme na hradní vrch pro impozantní vyhlídku na okolní pohoří, ta vysoká v dálce zasněžená, a do údolí Duera. Pak se pomalu vracíme k autu. Jsme už hodně na západě Evropy, proto jsou tu adventní dny mnohem delší než u nás. Toho využíváme ještě k přejezdu do městečka El Burgo de Osma. Před hradbami a vstupní branou do starého města zastavujeme spolu s oranžovým západem Slunce, snad ještě nemám ani zataženu ruční brzdu a už vybíhám z auta k první prohlídce a k pořízení neobvyklých obrázků. Jediný stařec na opuštěném mostě mi chce poskytnout průvodcovské služby a pokouší se k tomu použít i svou hůl, odmítám ho stejně razantním způsobem a spěchám za svým cílem. Když se vracím po pár minutách zpět k autu, je k procházce připravená i Hani, tedy vcházíme hlouběji do města s cílem ulovit si chutnou večeři. Jenže Španělé mají hodně posunuté hodiny proti našim zvyklostem, navíc mimo sezonu většina restaurací ani nesděluje otevírací hodiny. Musí nám tedy stačit fast foodová nabídka mizerného baru.

 

Spíme na klidném místě na dohled hradeb na 41°35´11.755"N, -3°4´24.129"W, do nového dne nás probouzí tlukot kapek do střechy Malibu a předpověď, bohužel, hlásí žádnou změnu po celý den. Dospíme tedy všechny přechozí jízdy za tmy, v poklidu dobereme vodu do nádrže a pomalu vyrážíme dál na západ. Náš plán střídá místa uvedená v nepříliš podrobném knižním průvodci s těmi, která jsme si sami našli ať už v článku o oblasti Duero v časopise Lidé a země nebo v mapách google s pomocí obrázků google earth. Jedním z takových je jak Langa de Duero, malé městečko, které bychom spíš minuli, kdyby se nám nepostavilo přímo do cesty a kdyby vytrvalý déšť nemířil naše kroky spíš do kavárny, než za kulturou nebo přírodou, stejně jako Penaranda de Duero. Jenže sem už jsme zajeli systematicky, lákal nás hrad nad městečkem a plánovaná vyjížďka na kolech do okolní krajiny. Na tu dnes však nebylo ani pomyšlení.

 

Naopak nás naprosto dostalo čtvercové náměstí tak zapasované mezi domy, že sem snad ani nelze vjet autem. Starobylé kamenné domy světské i církevní moci se tu střídají s hrázděnými obyčejnějších lidí. V jednom z nich nacházíme otevřenou restauraci a zkoušíme oběd. Znovu se ocitáme uprostřed života místních lidí, s vrchním těžce domlouváme, že mimo sezonu toho moc v nabídce nemá. Přesto dostaneme předkrm i hlavní jídlo, trochu vymrzneme, protože tady se nikde moc netopí, a za dobu našeho pobytu v hospůdce se u barového pultu vystřídá snad půlka obyvatel městečka. Nerozumíme ani slovo i tak si snad umíme představit, jaká témata se v této společnosti probírají.

 

další pokračování: Do království dravců

Vyjedeme i ke hradu, na 41°41´26.943"N, -3°28´51.059"W zde najdeme přepychovou plochu k možnému noclehu v obytném autě poskytující tentokrát excelentní výhled na staré městečko pod námi. Samotný hrad je však uzavřen a my se ani nedivíme, že v té slotě se tu nikomu nechce trávit studený a mokrý čas. Zkusíme ještě pár šedivých obrázků a nakonec přejíždíme do Milagros, odkud nám snad zítra počasí dovolí projet na kolech okruh do přírodního parku. Tady nejhezčí místo k noclehu u řeky Riaza hyzdí zákazová tabule pro karavany, bereme tedy za vděk plochou někde na 41°34´44.725"N, -3°41´45.736"W u posilovny pod širým nebem a s nadějí na lepší zítřky dožíváme zbytek deštivého dne u knížek a počítačů.

12/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace