Kudy pod Krkonošemi

Ani úplně nevím, jak bych uvedl oblast Podkrkonoší. Mám to tam moc rád, jenže to už může znít jako klišé, naučená fráze. Mám to tam moc rád a rád se tam vracím. Nejraději po cestách, které neznají asfalt.

Do Dvora Králové do ZOO na safari jede kdekdo, za zvířaty, která do naší země nepatří. Za zvířaty zamčenými, jen jejich "klece" se tváří trochu méně jako klece. Nene, nedivím se všem návštěvníkům téhle atrakce a chápu, že lidé a děti chtějí vidět žirafy a zebry a tygry a lvy a spousty dalších. A cením si umu pracovníků té instituce, pro karavanisty tu vytvořili dobré podmínky. To jen moje touhy mě zavádějí jinam. Právě okolo té "Afriky" je Podkrkonoší, malebné, zádumčivé, zpravidla nepřelidněné a svým způsobem hodně specifické. Někde obdoba karpatských kopanic, jinde panská sídla nebo naleziště polodrahokamů. Nejvyšším českým horám nadohled. Sněžka bez velké turistiky

 

Pro mě Podkrkonoší začíná dlouhým táhlým hřebenem, nikdo mu tady neřekne jinak, než Mlázovický chlum. Protože vesnice na jeho západním konci se jmenuje Mlázovice. A ta hned vedle zase Konecchlumí. Každý ať si zvolí, zda tam pro něj chlum končí nebo začíná. V Konecchlumí prodávají v hospodě, kde pět štamgastů cucá svá dvě celovečerní piva, luxusní točenou zmzku. Kopec vanilkové nebo jahodové nebo míchané. Kdo pojede kolem za parného dne, nemůže minout, tolik lidí a aut a motorek se kolem dveří motá. Na všechno dohlíží mohutný barokní kostel, právě kolem něj se budeme drápat nahoru a nebo scházet dolů z chlumu.

 

Byl by to souvislý hřbet, kdyby si u Ostroměře říčka Javorka neusmyslela, že jeho souvislost naruší. Než tam však dojdeme nebo na kole dojedeme, s největší pravděpodobností si všimneme, jak nějakým průsekem v lese na jih vidíme placku nížiny Polabí, zatímco stejným průsekem na sever krajinu zvlněnou, kopcovatou, za jasných dní i se Sněžkou na obzoru. Od Javorky stejný chlum pokračuje jako Hořický, nejen hořické trubičky, nejen hořické motocyklové závody 300 zatáček, také Hořický chlum. A nad městem Masarykova věž, rozhledna a muzeum v jednom, snad prý má být rekonstruována a o patro zvýšena, to už pozná každý příští návštěvník, jestli je to pravda.

 

Jestliže a) je coca cola, jestliže b) je pepsi, potom a) jsou hořické trubičky a b) jsou miletínské modlitbičky. Než je ochutnáme, zastavíme ještě na Byšičkách. Středověkou obec vypálili Švédové v době třicetileté války, jen kostelík a hřbitov zůstaly. Stojí na takovém terasu nad okolní krajinou, nad rybníkem. Exceletní místo pro romantickou noc v obytném autě (50°25´12.548"N, 15°36´40.673"E). Místo dalekých výhledů inspirovalo Karla Jaromíra Erbena k napsání básně Svatební košile, součásti sbírky Kytice. A mě k občasných zastávkám, nejednu noc jsem tady spal a nejeden tichý západ sluníčka pozoroval.

 

Neměl to sem sběratel lidových povídaček daleko, v Miletíně se narodil a jeho rodný domek je veřejnosti přístupný. V mé paměti je Miletín zapsán jedinečným pohledem na kostel a bránu, i když ta v současných rozměrech vesnice ztratila svůj historický význam. A chutí výše zmiňovaných modlitbiček. Vymyslel je snad někdy před dvěstě lety cukrář Erben, nejspíš příbuzný spisovatele, jeho potomci je vyrábějí dodnes. Dva perníčky spojené lahodným mandlovo perníkovým krémem. Horní perníček politý cukrovou polevou a ozdobený půlkou oloupané mandle. Jméno dostal výrobek pro svou podobnost s modlitebními knížkami, které lidé nosili o poutích, tam se také pamlsek nejvíc prodával. A jak už to na světě chodí, nápad se zalíbil i konkurenčnímu cukráři, proto si dnes můžu koupit modlitbičku u Erbenů nebo přes náměstí naproti. A všimnout si tichých pří a napětí bojů o uznání prvenství.

 

Nejvyšším vrchem Podkrkonoší je Zvičina, až na samý vrchol lze vyjet obytným autem a tam v něm přespat. Buď na parkovišti vedle Jiráskovy chaty s otáčivou rozhlednou, která se však už nejspíš neotáčí, na 50°27´16.250"N, 15°41´43.124"E a nebo o pár set metrů níž, kde spíš budeme sami a prožijeme tak opravdu klidnou noc ( zhruba někde tady 50°27´21.866"N, 15°41´32.184"E). Obě lokality nabízejí přenádherné výhledy, z vrcholu spíš do vnitrozemí, z dolního parkoviště na Krkonoše.

 

Přímo pod svahy Zvičiny meandruje Labe, než proteče Dvorem Králové. Říčka je to tady zcela nenápadná, kdo by to byl řekl, že těmito vodami za pár týdnů poplují ty největší zaocenánské lodě mířící z moře do přístavu v Hamburku. Právě pod Zvičinou lidé na Labi postavili prý nejkrásnější přehradu země české, i její název Království prvenství našeptává. Projít se po hrázi a podívat se do hlubokého údolí pod ní není nic namáhavého ani složitého, po obou stanách najdeme odstavné plochy pro náš obytný vůz.

 

Navštívil jsem Podkrkonoší obytňákem několikrát a to, co v článku nabízím, odpovídá dvou až třídennímu výletu, i když jsem ho v této podobě sám nejel. Vybral jsem však místa mému srdci milá a pro karavanisty snad zajímavá, třebas trochu skrytá. V okolí je k nalezení spousty dalších zajímavostí vše lze propojit do pěších nebo cyklovýletů. Mám-li vybrat nějakou perlu na závěr, měla by to být pecka. Tedy vlastně Pecka, původně gotický hrad přestavěný na renesanční zámek. Protože ten vyhořel, tváří se vše na Pecce dramaticky historicky, jako na zřícenině. Pravdou ale je, že hrad je jediným interiérově přístupným památkovým objektem toho druhu v Krkonoších a Podkrkonoší.

 

A až vyjdeme z hradu ven a budeme se vracet k parkovišti, excelentní výhled na Krkonoše nám připomene, v jaké oblasti jsme v minulých dnech putovali.

6/2009, 2012, 2016

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace