Krkonošský horobál

Na kolo do krkonošských hor jsem se dlouho bál, pak přišel čas elektrického pohonu, jen tak mohl nastat horobál :-). A jezdím od východu, před časem na Rýchory, teď jsem pokračoval vysoko nad říčkou Úpou a na Černou horu. Cyklotrasy mě v Krkonoších zavedou většinou na místa, kam bych pěšky po asfaltových cestách ani příliš jít nechtěl, a nabízejí mi tak pro mě nové pohledy na hory.

Nová doba mi také nabízí nový pohlet, najít "rozumné" místo k přenocování v obytném autě v sobotním podvečeru někde v blízkosti Malé Úpy není až tak jednoduché. Kde to není z kopce, duní diskorytmy, a nikde žádná láce. Nakonec se už za hluboké noci přidávám k několika karavanistům na 50°43´18.533"N, 15°47´50.916"E i když zaplaceno mám jinde, a jsem mému Malibu vděčný za trochu vyšší odpružení zadní nápravy, nemusím tahat klíny ani spát "hlavou dolů".

V nedělním ránu startuji z mého původního stanoviště na 50°43´54.149"N, 15°47´36.094"E u Orlické chaty, v nedaleké rámusející chatě už je ticho a všichni si nejspíš léčí následky horečky sobotní noci. Já sedám na e-bicykl a vyjíždím po silnici k odbočce cyklistické trasy K25, pomalu stoupám nad Žacléřské boudy, kochám se prvními výhledy a zkouším první obrázky. Málem bych přejel kousek vpravo od cesty schovaný Doubravův vodopád, nepátrám, proč Doubravův, vychutnávám si jeho krásu, šum padající vody a čerstvý ranní vzduch. Úzká asfaltová cesta střídavě mírně stoupá a klesá, někdy lesem, jindy nad horskými samotami uprostřed pastvin. Šímovy chalupy na úbočí Jelení hory jsou, dozvěděl jsem se z mapy, vesnickou památkovou zónou. Výhledy tady na Černou horu, jinde na hřebeny východních Krkonoš, mi poskytují horské louky kolem osad nebo ještě nedorostlé stromy mlází bývalých pasek.

Stačí obkroužit Jelení horu a poprvé zůstávám mírně omráčený pohledem na Sněžku, je tady tak blízko a přitom pro výškové metry i neprůchodný terén tak daleko. Rád bych se vyškrábal k Jeřábovému vodopádu, koryto Jeleního potoka je však plné balvanů a jediná vyšlapaná pěšina mě odvede vysoko nad ně. Prodírat se mlázím ve strmé stráni hlavou dolů není mou úplně nejoblíbenější kratochvílí, potupně se vracím k biku opřenému o trsy borůvčí a dlouhým sjezdem padám ke Spálenému mlýnu. Tady je na můj vkus příliš rušno a jak se správně domnívám, více možností se občerstvit budu mít nahoře na návsi Malé Úpy, ke kostelu mě vede další asfaltka a modrá značka. Cestou se dívám zpět do údolí Úpy, líbí se mi pohled na centrum dříve asi odlehlé, ve slunečním nedělním časném odpoledni spíše lidmi oblehé obce. Občerstvení odkládám a jedu si dát ještě krátký okruh kolem Kraví hory po Pohádkové naučné stezce, mě však mnohem víc než její zastavení zajímá další přepychový výhled na královnu českých hor.

Po návratu zpět do vsi rezignuji na borůvkové knedlíky i jiné pochutiny, výdejní pult zahrádky okupuje velká rodinná sešlost, jsem líný čekat, zamykat kolo na zámek, který je možná na poměry krkonošských rekreačních středisek a jeho některých návštěvníků málo odolný, prostě hledám si důvody, proč pokračovat dál. Znovu mírně stoupám po červené a cyklotrase K25 pod lyžařským areálem a najednou chápu, že hlavním důvodem mé návštěvy Malé Úpy jsou ty nádherně rozkvetlé louky, kterých si poprvé kolem sebe všímám. V takovém rozpoložení už mě nemůže dostat ani přeplněné parkoviště a z toho plynoucí hustota obyvatel na jednu židli v pohostinstvích na Pomezních boudách ani absence nějakých dobrot v mém žaludku, naopak síly mé i baterie mého kola stačí ještě na výjezd k chatě Jelenka, která je díky polským i českým výletníkům narvaná a obležená totálně.

Mohlo by se zdát, že v tuto chvíli propadnu bezbřehé panice, přece jen absence kofeinu, cukrů a případně dalších pro mé tělo přece jen lépe postradatelných :-) živin s mou myslí umí dobře zacvičit, tentokrát se mi však v hlavě rodí skvělý plán. Rychle, ono to ani tím krpálem, který jsem před chviličkou vyšplhal, i přes dost kvalitní brzdy biku nejde, sjíždím k autu, uklízím kolo do garáže obytky, a po nezbytné hygieně a převléknutí se do bavlny se už autem spouštím ještě níž, do Horního Maršova, tam si pamatuji pár zařízení, které mé touhy budou jistě umět utišit. Brzy se mi v místní kavárně dostalo jedné větší a jedné malé kávy a sladkého zákusku s bonusem dvou lahví snad pitného bílého vína a půlhodinového "pokecu" s paní šéfovou, zatímco kolem už všichni víkendoví závodníci tryskem motorů spěchají k ucpaným silnicím kolem měst jejich trvalých nebo přechodných bydlišť. Ještě si najdu nejlevnější parkoviště na celodenní zítřejší stání široko daleko (Velká Úpa 50°41´25.861"N, 15°46´20.085"E), mohl bych tu zůstat už dnes, jenže to bych musel mít přesnou sumu mincí a navíc mám předplaceno do osmé zítřejší z dnešního dne u chaty Orlice.

Pondělní ráno zahájím kávou za 50,- Kč, platím bankovkou, pak si ještě vzpomenu na koláček a znovu platím bankovkou, získávám tak patřičný počet kováků k zaparkování. Automat vyžaduje přesnost, nevrací ani neakceptuje vyšší hodnotu platby. Ještě pár těmi v menší hodnotě vypomáhám mladému páru se dvěma dětmi, můžu usednout na e-kolo a vydat se po zelené značce a cyklotrase K23. Brzy mi sklon cesty připomíná alpský výjezd, naštěstí solární panely na střeše obytného auta pracovaly včera celý den dobře a autobaterie mohla svou mladší cyklo sestru patřičně nadotovat energií. Pomalu objíždím Vlašský vrch a kochám se výhledy nejprve na Pec pod Sněžkou a Studniční horu, později na Rýchory. Vlašské boudy jsou krásnou lokalitou, dlouhé minuty se tady těším pohledy na rozházené chalupy, rozkvetlé louky, staré i mladé stromy. Ještě další metry musím nastoupat kolem vesnické památkové rezervace Velké Tippeltovy boudy, abych si obzor se Studniční horou mohl rozšířit o Sněžku a Růžovou horu, nejhezčí místo této části trasy je však výrazná dlouhá pravá zatáčka. Les tady ustoupil možná větrné kalamitě, možné těžbě dřeva, výhled je tak skoro kruhový, panorama od Studniční hory až po nejvýchodnější kopce Krkonoš.

Pak už klesám ke Krausovým boudám a odtud po rychlé zastávce k zorientování se po cyklistické naučné stezce K18 pomalu avšak bez kompromisu stoupám kolem Velkých Pardubických bud k hlavnímu dnešnímu cíli na Černou horu. Snad zdravým horským lesem, kde mezi letitými velikány zůstává dostatek světla i pro smrkové benjamínky, směřuji nejdřív k Černohorskému rašeliništi. Sem na kole nesmím, na dřevěný chodník bychom se s pěšími turisty nevešli, a aby mi to bylo ukázáno názorně, potkávám na prknech, která tady znamenají sucho v botách, školní výpravu. Omladina naštěstí už opouští vyhlídkovou věž a když hlavní kantor zavelí k ústupu po červené značce, zůstávám mezi klečí, jezírky a rašelinou úplně sám. Vychutnávám si pohledy ze všech myslitelných perspektiv, sbírám obrázky, pak se vydám ještě kousek po žluté turistické značce k Hubertově vyhlídce. Na severozápadě se stále předvádí hřeben Sněžky a Studniční hory, občas někde prosvitnou kopce kolem Rýchor.

Na rozdíl od včerejší horománie dnes jsou všechna občerstvovací zařízení na Černé hoře i přes provoz lanovky téměř opuštěná, ochutnám tedy místní borůvkový koláč, vanilkovou a kávičku. Ještě se rozhlédnu od Volské louky do Podkrkonoší a na Český ráj a můžu se vydat dolů k Peci pod Sněžkou. Nemám kam spěchat, volím tedy trochu okliku po naučné cyklistické trase, tady nacházím místo nejhezčího výhledu na boudy kolem lyžařského areálu Pec – Javor a na hřeben od Sněžky k Zadní Planině. Míjím Pražskou, Husovu nebo Žižkovu boudu a mnoho dalších, ještě malý kousek vystoupám přes boční hřebínek a pak už jen prudkým spádem sjíždím do Pece pod Sněžkou. Ta se v pondělním odpoledni, zdá se mi, tváří jako zotavující se po důkladné kocovině a chystající se pomalu na další víkendový mejdan, tím si mé sympatie určitě nezíská. Ovšem ani já nejsem nejspíš příliš sympatickým hostem podobných lokalit, seniorské diskohrátky zatím žádný provozovatel laser show nevymyslel :-). Podél říčky Úpy po boční uličce přijíždím k autu obohacen o spousty krásných výhledů na hory z pro mě netradičních úhlů, právě pro ně jsem si do Krkonoš přijel.

6/2023