Kopce lákají a pak se brání

Po dlouhé době jedeme krajinou sami, dnes večer a ještě asi mnoho večerů naše Malibu vedle Pilote našich přátel stát nebude. Navíc definitivně měníme směr cesty, de facto se začínáme vracet domů. Čeká nás ještě porce hezkých dní, najednou však vnímáme naše limity.

Od Alicante nejprve stoupáme dálnicí stejnou jako před svátky k hoře Maigmo, tentokrát z ní vyjíždíme později a stále se zužující a více a více se klikatící silničkou míříme do Park Natural pohoří Mariola. Nálada v autě není stísněná, ale ani si neprozpěvujeme. Nacházíme si překrásné místo k nočnímu stání na 38°45´3.308"N, 0°32´24.247"W při prašné cestě piniovým lesem. Je jasno, modř oblohy se zdá být přesycenou, těžko ji lze věrně zachytit v datech fotoaparátu. Na výlet už je pozdě, za pár desítek minut se bude stmívat, lezavá zima dává najevo, že tady platí jiné zákony podnebí než na pobřeží. Na místě nestojíme sami, z obytného auta se španělskou značkou vystupuje sportovec, nasazuje čelovku, sundavá kolo z držáku na zádi a vyráží do stále chladnějšího podvečera. Do rána jsme nezaznamenali žádné známky života "u sousedů".

 

Zaznamenali jsme ale jiné věci, přestože před spaním se téměř plná lahev LPG tvářila zelenou žárovičkou "v pohodě", ve velmi brzkou ranní hodinu se probouzíme zimou a Truma hlásí chybu "nedostatečný tlak plynu". Jak povoluji uzávěr druhé butelky, všímám si jinovatky všude kolem a také že původní lahev není prázdná, ale přes půlku "omrzlá", začínám tušit budoucí potíž. Při snídani kolem deváté ukazuje venkovní teploměr -5°C, topení přepíná ze zelené na varovnou červenou žárovičku a nám začíná být jasné, že chybka není v nedostatku náplní. Z plánovaného cyklovýletu dnes nebude nic, nechce se mi ani mrznout venku ani se vystavovat nebezpečí zamzajícího přívodu plynu.

 

Čistá obloha vytáhla mnoho lidí ven, kolem našeho auta to ještě není úplně poznat, zajímá nás však, kde končí lesní cesta a brzy dojíždíme k přeplněnému parkovišti o pár set metrů výš. Za informaci platíme asi třista metrů dlouhým couváním uzounkou prašnou cestou, naštěstí v tu dobu se nikdo nesnaží ani nahoru dojet ani uvolnit místo dalším turistům. I tak se nám tady líbí, zkusíme vyjet na jiné místo, odkud bychom mohli podniknout alespoň odpolední výšlap k vyhlídkovému bodu. Cestou míjíme překrásně položené město Bociarent, stavíme alespoň na chvíli pro pár pohledů přes kaňon říčky. Mé obavy, zda se obytným autem vyšplháme až k vysněnému místu velmi brzy a razantně ruší masivní závora a dopravní značka jednoznačného významu. Je evidentní, že tady někde soudruzi z mapy.cz i ti z google maps udělali chybku, obě aplikace s těmito zábranami jaksi nepočítají.

 

Výlet v pohoří Mariola nám nebude pro tentokrát dopřán, měníme tedy priority a po pár kilometrech usedáme na sluníčko u stolku před příjemnou kavárnou. Poloha stolku je tu více než důležitá, ve stínu se lidem kouří od úst, pokud je zrovna nemají zahaleny všudypřítomnou rouškou. Úžasná Hanička se chápe iniciativy a hledá nám místo na spaní na břehu nedaleké přehrady s přenádherným výhledem. Už třetí den "lenošíme" a já naprosto nechápu, proč na mě má mysl nevykřikuje požadavky typu "toto bys neměl, čas je třeba využít". Jak je plácek na 38°48´46.324"N, 0°21´33.811"W obdařen přepychovým výhledem, tak je také využívaný k častým zastávkám projíždějících výletníků. Se soumrakem se uklidňuje turistický ruch, zvedá se pro změnu vítr, který nás už "po večerce" vyhání hledat jiné místo k přenocování. Znovu úřaduje ten nejlepší vyhledavač, kterého bych si na sedadle spolujezdce mohl přát a posílá nás na 38°49´26.993"N, 0°20´58.341"W, kde je v údolí o poznání klidněji a my můžeme v klidu spát až do rána.

 

Vítr naštěstí nedonesl ani mraky ani déšť, zároveň však neodnesl ani naši lenoru. Projíždíme pomalu překrásnou horskou krajinou, občas zastavujeme na vyhlídkovém místě, občas i na krajnici silnice, v řídkém provozu při pokusech zaznamenat tu krásu na kartu fotoaparátu nikomu nepřekážíme. Míříme k jeskyni Cova del Rull 38°48´40.235"N, 0°10´38.935"W, z žádných zdrojů však nedokážeme zjistit, zda její otevírací hodiny platí i v době bacilové. Na místě se ukazuje, že jeskyně byla otevřena teprve nedávno, proto jí nikdo moc nezná a jediný přítomný "personál" v podobě ne zcela přívětivé paní prodává vstupenky, cáká lidem na ruce odporný smradlavý roztok, kontroluje, aby nikdo nepocákaný do jeskyně nepronikl, jeskyní provádí turisty a španělštinou rychlou jak moderní kulomet podává výklad. Kontroluje stryktně zákaz focení a stará se o osvětlení celé té nádhery okolo. Okruh jeskyní je krátký, protože prochází po obvodu jediného "dómu" a kupodivu se uvnitř dnes i ohřejeme, protože stabilní vnitřní teplota téměř atakuje dvacítku na meřících přístrojích.

 

Silnicí, kterou při pohledu do mapy nemůžu nazvat jinak než klikatice žlutá, pořád pro mě nesmírně přitažlivou krajinou dojíždíme do města Pego, které už známe z cesty na jih. Bloudili jsme jím při hledání trasy k majáku před několika dny, protože jsme do navigace k souřadnicím zadali písmenko E místo W. V těchto zeměpisných šířkách téměř nepostřehnutelná, přesto fatální chyba. Dnes jsme tu bloudili podruhé, chtěli jsme požít dobrou kávu a něco k ní zakousnout. Nejprve jsme našli bar z kategorie "sedmá cenová", kávu jsme nějak přežili ale nic dalšího bych tady do úst nevložil. Pak Hanička zapátrala znovu a objevila "něco podobného" o cca třista metrů dál. Šli jsme to prozkoumat a na místě jsem požádal o kávový reparát, nějak jsem potřeboval přikrýt předchozí zážitek. A dostali jsme kávu, a sklenku červeného vína, a tříchodový oběd, a bylo tam čisto a útulno, a nestálo to svět. Někdy je moc fajn si povědět, že se něco nepovedlo, a podívat se o pár kousků vedle, jestli by to nebylo lepší. Nenechat se nachytat pastí, že už jsem si dneska svoje vybral...

 

A přemýšlíme, co dál, co s načatým časem. Tahám z rukávu další kopec, na který by se dalo vyjet autem, trochu naším směrem a ne moc daleko. 843 metrů téměř nad mořem, El Mondúver jak skalnatý prst vystrčený z řady okolních a nižších do přímořských nížin, pro obsluhu observatoře na vrcholu postavili tu úzkou asfaltku. A znovu stejná značka za posledním domem vesničky La Drova, jen tentokrát už nás nezastaví. Obhlédneme obě možná místa parkování, na noc vybíráme to hezčí na 39°0´13.753"N, 0°17´12.732"W, zítra doplníme vodu na tom z tohoto pohledu vydatnějším na 39°0´6.455"N, 0°16´31.634"W.

 

Naštěstí zákazové značky zatím pro e-biky neplatí a my se můžeme vydat do nekonečného stoupání. A do silného větru, aniž bychom se strachovali, že tuhle porci "nedáme". Znovu musím poděkovat těm úžasným strojům, nenechají nás dlouho zahálet, pomůžou nám i do těch nejvyšších kopců, díky nim se můžeme rozhlédnout i z El Mondúveru a že tady je díky poloze kopce opravdu se rozhlížet kam. Nahoře fičí, že se skoro ani nedá dýchat, ale my jsme tady šťastní a spokojení, mimo jiné i proto, že sem bychom obytným autem nevyjeli, ani kdyby nám to dopravní značka nezakazovala. A když vítr začne zalézat i pod "pemprsku" cyklistických elasťáků, za pár minut jsme dole ve vsi. Hanička míří k autu, já si ještě chci projet alespoň kousek pěšího výletu, který jsem měl v plánu absolvovat po autovýjezdu na kopec. Je to jako kdybych El Mondúver traverzoval v jeho nižších patrech a po zvětralejších balkónech. Znovu prožívám už známou "dětskou" radost z toho, že si plním sny, že jsem tam, kde se opravdu moc líbí, že na mě svítí sluníčko, že kolem kvete spousta křoví, přestože silvestrovská noc se blíží. Za chvíli už také sedím v autě, popíjím čajík od milované Haničky a společně spřádáme plány na poslední dny roku 2020.

12/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace