Konec léta v Gory Kaczawske

Do Polska mě to prostě nějak přitahuje. Je to jediná země na světě, mimo Slovenska a domoviny, kde bych si dokázal přečíst ranní noviny. Připadá mi nějaká malinko divočejší a navíc ten úžasný vztah. Vztah Čechů k Polákům a Poláků k Čechům.

Nevíme, co čem je řeč? Zatímco my Poláky podceňujeme, myslíme si, že jsou to šizuňkové a nemakačenka, že jsou hloupí a zaostalí, Poláci nás a Slováky považují za své bratry a mají o nás velmi hezké a vysoké mínění. To jsme nevěděli? Opravdu jsme z médií nikdy neslyšeli nic o tom, jak Poláci dodávají na český trh to či ono ošizené, kazové nebo i život ohrožující zboží, především potraviny? Naneštěstí novináři nemají potřebu objektivně informovat, jinak by si byli vědomi faktu, že vždy u každého obchodu je dodavatel, který dodává to, co si klient objedná. A Poláci jsou velmi zdatní obchodníci, kteří vždy dokáží vyhovět klientovi. Všechny šmejdy, které kdy polské firmy na český trh dodaly, si české firmy od těch polských objednaly, to je moje osobní zkušenost. Polská firma – klient – by takové zboží nikdy pro domácí trh nekoupil.....

 

Ovšemže jsou Poláci větší bordeláři, co je někdy k nalezení podél lesní sotva autem sjízdné cesty v podhůří Jizerských hor, to je k nepochopení. A což teprve Kaczawských hor. Jaký je v tom rozdíl? Tam, kde se do polských nížin svažují Jizerské hory, tomu říkají Jizerské podhůří, pod Krkonošemi je Jeleniohorská kotlina a tu ohraničují z východu Rudawy Janovické a od severu a západu Kaczawské hory a Kaczawské podhůří. Ač se to z dálky nezdá, je to krásný kraj. Už hojně osídlený, přesto trošičku zaostalý a proto nesmírně klidný, snad připomínající staré časy v Čechách. A je tam volno, na karavanisty nečekají žádné restrikce v jejich touze po přespání v obytném autě, posezení u ohně nebo u grilu mimo kemp nebo oficiální parkoviště. Hustá síť cyklotras i pěších turistických značek. A občas i staré město, zámek nebo hrad.

 

Na přelomu léta a podzimu jsme se jeden víkend toulali právě v Kaczawske przedgorze / Kačavském podhůří a horské kolo bylo naším věrným průvodcem. Průvodcem na cestách, kde jsme se často setkávali se sudetskou větví svatojakubské cesty. Jaké můžou být pocity člověka putujícího po této stezce, když na směrovce vidí nápis "Santiago de Compostela – 3826 km"? Jestlipak to v dnešní době někdo takto na jeden zátah dokázal ujít? Jak cesta pokračuje dál? Umím si představit třeba příštích 50 nebo 80 km, pak už mám tmu.

Takové jsou moje úvahy během cyklo šlapání po trase prvního dne. Spíme nedaleko vesničky Gradowek na souřadnicích 51°4´22.742"N, 15°28´22.626"E. Je to zatravněná plocha, občas zastavěná složeným dřívím, trochu zastrčená od hlavní silnice. Nedaleké oficiální vyasfaltované parkoviště je hodně "na ráně" a především obestavěné haldami odpadků. Kolem našeho stanoviště také není zrovna čisto, tady však příroda zdatně bojuje a to nejhorší se jí daří skrýt. Nepořádek poznáme až při důkladnějším průzkumu lokality. Ráno přejedeme na náves do Gradowka, kde před sklepem (obchodem) necháme přes den auta odpočívat.

Start cyklovýletu máme z říše snů, první kilometry úzkou asfaltkou mírně z kopce občas kolem nových, občas však i mezi starými hrázděnými domy. Sjedeme tak do Niwnice, tady odbočíme vlevo a po širší silnici střídavě mírně nahoru nebo mírně dolů takovou "ladnou" nikoliv dramatickou krajinou dojedeme na severní okraj vesnice Gosciszow. Jedeme po mezinárodní cyklotrase s označením ER-6 a tady začíná jeden z nejhezčích úseků. Přejíždíme na polní cestu a ta mírně stoupá k lesu, odkud se otevírá krásný výhled zpět. Tichým lesem, občas otevřeným mírně zvlněným terénem přijíždíme do Msciszowa, tyhle kilometry nás hodně bavily. Odbočíme znovu vlevo a znovu asfaltkou pokračujeme do Radostowa.

 

V jeho střední části opouštíme cyklotrasu a pokračujeme mírně stoupající silnicí k lesu, kde nesmíme přehlédnout odbočku na lesní modrou turistickou značkou vytyčenou cestu. Znovu příjemným terénem bez živáčka vyjedeme do polí nad Olszynou, v městečku se napojíme na další cyklotrasu tentokrát značenou červeným pruhem a ta už nás dovede zpět k autům. Ano, ten popis je takový strohý, nic neříkající. Jenže ono to tam takové je, žádné události, žádné atrakce, žádné cíle masové turistiky. Snad jen pár houbařů. Výhledy poměrně do daleka, jenže takové do nic. Pole, les, vesnice, krajina jen velmi mírně zvlněná... vlastně ani úplně nechápu, co se mi tady tolik líbí, jen se cítím hodně spokojený. A nějak stejně to vnímají i mí dva spolušlapající.

 

Do auta dojíždíme za deště, poslední kilometry do kopečka a závěrečný sjezd, to jsou jehličky do obličeje a na kůži lepící se promočené studené oblečení. Máme příležitost znovu ocenit komfort, který nám hotel na kolech Malibu poskytuje. Převléknout, teplý čaj, rozvěsit to mokré, trochu přitopit a dojet si někam na pozdní oběd. Chceme se podívat do Lwowku Slaski, většího okresního města, na 51°5´59.504"N, 15°31´31.704"E však brzdíme u hospůdky nad rybníkem. Tabule "Chata rybna" jasně ukazuje, čeho se nejvíc budou týkat zdejší pokrmy. Přiznávám se, nejsem zrovna rybí člověk, myslel jsem si spíš tak na rybí polévku a pak už něco "normálního", jen tady nebylo úplně z čeho vybírat. Mimo rybu dva pokrmy, pak pár pokrmů z kaprů nebo pstruhů. Počáteční skepsi rozehnal místní kuchař.... tak úžasně připravenou rybu jsem snad ještě nejedl. Rozhodně tady příště zastavíme znovu. I když nejsem rybí člověk.

 

Lwowek procházíme pod deštníkem, o městě si víc povíme v dalším chystaném článku z "Kačavy", stejně dnes stojíme jen o nějaký moučník a kávičku. Historické centrum města, i když je takové polské – paneláky mezi hradbami, gotickým kostelem a renesanční radnicí – za procházku stojí. Asi není jednoduché zrenovovat vybombardové protože původně německé město ani pro dobrého architekta a tady novou architekturu tvořil budovatelský elán poválečné dělnické třídy. Navíc přes náměstí každou chvíli projede auto, zpravidla už dávno odložené někde v západní části Evropy, na pěšího je však těžké narazit. Ani jedna ze dvou restaurací nemá hosty, v té první beztak neobsluhují.

Raději přejíždíme na místo ke spaní, lid plnící aplikaci Park4night znovu nezklamal. Po třech kilometrech plahočení se po děravé polňačce dojíždíme k další, obytným autem už v blátě neprůjezdné cestě, k avizovanému místu na břehu jezera ještě pořád kilometr chybí. Po slabých 30 minutách se z té šlamastyky vysoukáme a jdeme něco najít svépomocí, což nakonec vychází u stejného jezera, jen cesta sem vede širší a ne tak děravou cestou a vzdálenost od asfaltu je asi kilometr. Další obytné auto parkuje a jeho posádka nocuje asi 300 metrů od nás. 51°8´8.420"N, 15°34´10.047"E

 

Na neděli máme v plánu další cyklovýlet tentokrát na východ od Lwowku, tedy se vracíme k městu, auta necháváme na kraji louky u řeky Bobr a vyjíždíme na trasu. V poslední chvíli měníme směr, okruh však zůstává zachován. My jsme pro odjezd zvolili modrou turistickou značku, která nás měla dovést do Dworku po hřebínku kopců lesní cestou. Skutečné značení v terénu však neodpovídá mapě, tedy stoupáme do strmého krpálu, abychom se po omezeném výhledu podobným krpálem spustili do horní části Palkowic. Trasa namalovaná v plánku zveřejněném mezi obrázky už je upravena tak, aby se případní následovníci této terénní vložce vyhnuli, její přínos pro potěšení z výletu je při nejmenším diskutabilní. Od vísky Dworek však už nás čekala jen samá pozitiva a sociální jistoty.

 

Nejprve nás velmi přijemou lesní asfaltkou vedla modrá turistická trasa, ta však u Pieszkowa odbočuje vlevo. Podle mapy i dál vede modrá, tu však v terénu nemůžeme najít. Až později zjistíme, že znovu jedeme po svatojakubské cestě, jenže ta je značena jen směrem do Santiaga a my jedeme opačně. Přesto směr je zřetelný, cesta sice trošku ztrácí na kvalitě, nicméně pořád je velmi slušně na horském kole průjezdná. Pod vrchy Czerwiec a Swiatek poskytuje překráné výhledy na Krkonoše, Jizerské hory i do "kraje vyhaslých vulkánů", jak Poláci nazývají tuto část Kaczawských hor. Všemu dominuje vrchol Ostrzyca (protože je ostrý), pochopitelně také sopečného původu. Rozcestí pod vrchem Swiatek by bylo luxusním místem pro nocleh v obytném autě, nevyzkoušeli jsme však příjezdovou cestu k němu. Naše trasa vede po zelené značce po hranici lesa a pole a tento kilometr a půl je nejhůře sjízdným v celém dni. Než se však nadechnu ke stížnosti, přes pole uhání krásná liška. Pár desítek vteřin, než si nás všimne, se můžeme kochat jejím ladným pohybem i přírodní krásou.

 

Pak už vyjíždíme na pevnou i když lesní cestu a trošku jako po obřich schodech (na cestě se střídají rovina a výšvih) stoupáme k vesničce Czaple. Ještě projet kolem velkých pískoven a čeká nás deset kilometrů mírně dolů po málo frekventované asfaltové silnici. Ještě v horní části míjíme zbytky kulaté zdi bývalého větrného mlýna a pak už sjíždíme několika vesnicemi seřazenými v řadě za sebou podél potoka. Můžeme tak nahlédnout do života místních lidí, honosné domy postavené na rozlehlých pozemcích střídají velké i třípatrové budovy bývalých i dodnes využívaných statků, mezi tím občas nějaký hrázděný dům. Někde uklizeno a upraveno, jinde snůška nepořádku a špíny na dvorku. Tak dojedeme až do Brunowa, kde je v místním zámku otevřeno několik spíš luxusních restaurací. Vypadá to, jako by se zde scházela místní smetánka k pobavení se a předvedení před těmi ostatními o nedělních odpoledních. Nevím proč, v této společnosti mě ani má oblíbená káva s nějakým desertíkem neláká, mám pocit, jako kdyby ve vzduchu visel obrovský mrak lži a falše. Nicméně to je jen můj osobní pocit a skutečnost může být zcela odlišná.

 

čtěte také: http://www.camper.photo/clanek/pogorzie-izerskie/?clanekId=17

Ještě jeden kopec po čerstvě a ne příliš dokonale uválcované zpevněné cestě musíme přetrpět a pak už jen krátkým údolím v lese opět plným odpadků všeho druhu sjíždíme do Palkowic, poslední vísky před cílem našeho výletu. Při rozebírání a uklízení kol a jejich příslušenství do garáže se před naše auta přihnal stříbrný Jaguár, techno z něj jen dunělo. Z auta vystoupil celkem hranatý mladý muž, stupeň mojí nedůvěry atakoval dvanáctku na ciferníku těch hodin. A ten člověk se zubí, podává nám všem ruku. "Viděl jsem libereckou značku, mám v Liberci firmu, tady máte vizitku. Bydlím tady ve Lwowku, tak kdybyste cokoliv potřebovali tam u Vás pracovně a tady poradit třeba kde je kemp nebo kdybyste tu měli jakékoliv potíže, zavolejte. Moc rád Vás tady vidím, mějte se, dowydzenia"

Do Polska mě to prostě nějak přitahuje. Celý víkend tady se mi moc líbil, snad i proto, že mě díky mnoha zkušenostem získaných při předchozích pracovních i rekreačních pobytech v této zemi nemohla překvapit žádná zdejší malá "nekompatibilnost" s naším způsobem přemýšlení. Závěrečnou kávičku a zmrzlinový pohár si však dopřáváme až na českém území u kostela v Hejnicích. A těšíme se na další výlet do Polska, ať už na Gory Kaczawske nebo kamkoliv jinam.

9/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace