Konec léta na Drahanské vrchovině

Proč jsem vyrazil na Drahanskou vrchovinu? Byla to pro mě z nouze cnost, měl jsem jeden a půl dne volna, nacházel jsem se "tam někde", všude okolo už jsem někdy cestoval a poznával, tady ještě ne. V prvním zářiovém týdnu se lidi ještě jezdili koupat...

Také na koupaliště Libuše u Luleče, kde jsem si myslel, že bych mohl přespat a stihnout i odpolední vyjížďku na kole. Ukazují to v P4N, ale na noc se mi tam moc nelíbilo, rušno, ve svahu, žádné výhledy... Parkovištěm prochází cyklotrasa 5071, příjemná lesní i když trochu občas kamenitá a v závěru dost uzounká lesní cesta, dovedla mě k Pístovickému rybníku. Stánek s pivem byl ještě otevřený, po trávníku u rybníka "se povalovalo" pár opalujících se v odpoledním slunku, ale já byl tolik nažhavený na další ježdění na kole, že jsem ani o zastávce neuvažoval. Napojil jsem se na červenou do Račic, tam na kopci svými bílými věžemi na sebe už z dálky upozorňuje zámek, jemuž dal jeho současnou podobu po roce 1830 textilní magnát Jan Baron Mundy. Mně ale z hradně zámecké historie zaujalo úplně jiné jméno, ženské. Svatochňa spolu se sestrou Eufémií se postaraly o výstavbu původního hradu někdy kolem roku 1280. Letopočty, rody, stavební slohy a válečné výpravy, to všechno se "točí" kolem všech hradů, ale žádný z nich nezaložila slečna nebo paní Svatochňa.

Prohlížím si letmo zámek zvenčí a jen narychlo, moje pravá disciplina je přece jen příroda, brzy sjíždím zpět do vesnice a pokračují dál po červené turistické značce až do Rakoveckého údolí, z rozcestí Pod Černovem mě krátka spojka dovede k cyklotrase proti proudu potoka Rakovec. Úzká asfaltka souběžně s naučnou stezkou prochází nesmírně malebným údolím, lemují ji občas keře šípků nebo jiných bobulí, v teple pozdně letního sluníčka mě ovane první náznak lehce zkvašené podzimní vůně. Zkusím zastavit, kousek se vrátit, ten závan už však nespíš míří někam širokými pastvinami a já si na charakteristickou vůni ještě budu muset pár týdnů počkat. Zapomínám na už pozdější hodinu, nechávám svou tvář vyhřívat a štěrbinami pootevřených očí si vybírám ten můj paprsek, snad nejen v pohádkách má sluníčko nějaký pro každého z nás.

Dál stoupám údolím Rakoveckého potoka velmi pozvolna, sleduji první náznaky zlátnutí listí i trav, táhlé mírné svahy okolních kopců i rozlehlé pastviny. Údolí se znatelně zužuje, vjíždím na území přírodní rezervace Rakovecké stráně, jeho skály a členité svahy mi však zůstávají skryty v hustém lesním porostu. Ještě jednou se údolí rozšíří, právě tam někde na mě čeká úzká pěšina značená modrými značkami, musím překonat Rakovecký potok, abych se dostal k asi nejkrásnější louce se stejně nejkrásnějšími pohledy na okolní kopce. V rohu u lesa si někdo postavil indiánský stan a vůbec mu nevadí, že se tady říká "U zabitého". Dlouho se kochám, pak se moje modrá vyhoupne na lesní cestu, po které stoupám na pláň s pěkným výhledem na vesničku Bukovina. Od ní se musím spokojit s jízdou po široké silnici k hájence Říčky a na Pozořsko – Račickou cestu, hustými lesy bez výhledů a také bez výrazných výškových rozdílů mě vede cyklotrasa 507.

Na rozcestí U Tří javorů mám celkem pěkně srovnané časové skóre, už se nemusím bát dojezdu za šera, a to mě žlutá spolu s cyklotrasou 5072 dál vedou skoro rychlostní komunikací až k silnici u vsi, na jejímž okraji na mě čeká obytné auto. Ještě potřebuji vyjet na červenou, po které jsem vyjížděl, a bezpečně dokončit okruh, abych i zítra mohl poznávat krásy Drahanské vrchoviny, dnes mě tak příjemně překvapila. S přicházejícím soumrakem se ještě rozhoduji ke změně nocležiště, na 49°15´1.320"N, 16°51´26.453"E u rybníčku U Haltýře nedaleko Olšan nacházím přesně to, co jsem hledal, ticho, klid, malebný výhled, i když toho už si příliš neužiju. S příchodem tmy zavírá i hospůdka na hrázi rybníka, pro mě je tedy dnes vyhrazen tichý večer v té nejlepší společnosti, sám se sebou.

Houbařská sezona je už na Drahanské vrchovině v plném proudu, proto mě poměrně brzy ráno budí několik přijíždějích aut, o to dříve můžu i já vystartovat do dnešního cyklovýletu. Začínám zvesela z kopce dolů, od Halštýře přes Olšany do Habrovan, kde alespoň na uctivou vzdálenost obhlížím klasicistní zámek, který dnes slouží jako domov pro tělesně postižené seniory. Dál mě vede zelená turistická značka teď už do kopce, mým dílčím cílem je přírodní památka Panská skála. V bývalém kamenolomu vzniklo několik tůněk a ty jsou skvělým životním prostředím pro tři druhy čolků. Nemám ambice čolky honit a porovnávat, čím se horský, obecný nebo velký liší, ale podobná místa mám rád, působí na mě ladně, klidně, jako kdyby tak trochu vyrovnávala chaosnou energii velkých lidských aglomerací. Navíc po lomu tady zůstalo několik obnažených skal a ty spolu s kulisou náletových dřevin na dně lomu a borovic po jeho okrajích tvoří dost pěkný obrázek na to, abych se tu na pár minut zastavil.

Dál po zelené pak sjíždím do Vítkovického údolí, kterým mě červená značka vyvede k rozcestí Kalečník, kousek pod stejnojmenným kopcem. Nemůžu posoudit, zda je rozlehlá křižovatka tří turistických a dvou cyklotras oblíbeným místem zvířátek nebo snad i lidí k vykonávání tělesných potřeb, nicméně v mělkém sedle jsou postaveny dva turistické přístřešky, a kdybych si tu snad něco zapomněl, neděje se nic, dnes se sem ještě vrátím. Pro tuto chvíli volím asfaltovou žlutě značenou lesní cestu ke studánce a rybníkům Na aleji, i tam jsou turistům k dispozci dva přístřešky, a celý areál hlídá dřevěný vodník, dobře maskován sedí na tmavém lesním břehu horního rybníku. Bez zastávky projíždím kolem lovecké chaty Jelenka, brzdím naopak pár set metrů pod ní, protože se mi tam zalíbilo jedno lesní zákoutí. Do Hoštěnic už to mám jen kousíček z kopce.

Tady to znám, jsem na okraji CHKO Moravský kras a je tomu asi rok a půl, kdy jsem odtud po noclehu v obytném autě ve velmi časném jaru poznával přírodní rezervaci Údolí Říčky s Hostěnickým propadáním, jeskyní Pekárka a mnoha nádhernými výhledy ze značených i neznačených chodníků. Dnes trošku pro vzpomínku a trošku proto zajížďku, bez ní by byl výlet příliš krátký, znovu sjíždím po žluté značce Kamenným žlíbkem k Ochozké jeskyni a po zelené proti proudu Říčky zpočátku velmi nenápadně stoupám kolem ponoru Říčky a Hádeckého propadání k Hádeckému rybníku. Křížím silnici v osadě Hádek, odtud je pro mě už cesta znovu neznámá, na červenou značku a cyklotrasu 5135 se hodně těším. Údolí už je zase pozvolné, i když pořád ještě hluboké, ale divočina rozeklaných vápencových skal zůstala za mými zády, navíc kamenitá lesní cesta se změnila na hladce asfaltovou.

Cesta zvolna stoupající údolím Říčky tady také nazývané Zlatým potokem se v mapě jeví jako dlouhá, rozvláčná, a stejně jako Říčka meandrující, jen její oblouky jsou mnohem delší a otevřenější podle toho, jak tok modeloval údolí. Říčka, Říčky, takhle se tady jmenuje snad úplně všechno, voda, údolí, přírodní park, kousek pod pramenem i hájenka. A když už se tok dělí a já začínám trošku ostřeji stoupat víc vpravo, tak tady teče Malá Říčka. Abych snad na tomto úseku cesty neprožíval "příliš mnoho" změn, až na Kalečník, přes který už jsem před pár hodinami projížděl, mě doprovází stále stejná červená značka. Na chvíli obsadím jeden z turistických přístřešků a nechám svůj zadeček posadit na trochu jinou podložku, než je sedlo kola, popíjím vodu z petky a žvýkám nějakou zaručeně raw z palmového oleje bio tyčinku, kochám se slunečným dnem. Dnes už nemám kam spěchat, k autu nedaleko a jen po rovinkách nebo dolů, výhledů už se také nedočkám, jsem si myslel...

K návratu volím žlutou značku po jako přímka rovné Pozorsko – Račické cestě, jen mě znovu trochu zdržuje les. Možná se mám naučit, že jako "cestovatel samotář" jsem pozornější, citlivější, vnímavější, že vidím krásu v "obyčejném" lesním porostu, v barvách končícího léta, ve střídání staré vysokou travou zarostlé paseky s několika listnatými i jehličnatými velikány. Je zvláštní pocit dívat se na něco, co se vám moc líbí a přitom neumět vyslovit, co se vám na tom tak moc líbí. A tak znovu vytáhnete z brašky fotoaparát a pokusíte se tu krásu zvěčnit, abyste doma na fotografii našli už jen její matný odraz, ale abyste si zároveň mohli vzpomenout na všechny pocity, které jste tehdy na konci léta v Drahanské vrchovině prožívali.

9/2023