Když se zadaří slunečné předjaří - Příbramsko

Každý rok v těchto dnech vyhlížím jaro, letos díky sněhové i mrazivé nadílce ještě intenzivněji. A v úterý to přišlo, sluníčko vyhnalo rtuť teploměrů do červených hodnot. Dobírám plyn do prázdné láhve a se soumrakem mířím dálnicí ku Praze a k Hřebenům.

 

V Mníšku pod Brdy u vstupní brány do zámku je rozlehlá prašná plocha (49°52´1.971"N, 14°15´30.505"E), kde se dá najít rovnější plácek k přespání. Ráno neodolám nabídce sousedního pekařství a cukrářství, to než se trošku oteplí po chladné noci. Stepuji i kolem zámku, který je pochopitelně v době bacilové uzavřen, bohužel, včetně přilehlého parku. Neustále čtu, jak nám v dnešní těžké době bacil škodí, a čím intenzivněji o tom přemýšlím, nemůžu se ubránit úplně jinému poznání. Škodíme si jen my sami, lidé lidem. Jak jinak si vysvětlit nemožnost projít se zámeckým parkem státního zámku, tam se snad někdo nakazí? Nebo snad potřebnou imunitu získáme zavření v domech, kancelářích a nebo ještě lépe na výrobních linkách korporátů?

 

Jsem nesmírně šťastný za možnost takové otázky "do vzduchu" pokládat a nečekat odpovědi z venku. A také jsem nesmírně vděčný za možnost sednout u zámku v Mníšku pod Brdy na kolo a vyjet ven, nahoru do kopců Hřebenů, kde svět je už mnoho let stále stejný a aktuálních situací prostý. K baroknímu areálu na Skalce mě dovede cyklistická značka po asfaltu, tady ještě potkávám poměrně hodně lidí. Prázdninový a na datum v kalendáři mimořádně teplý den je vylákal stejně jako mě. Kaple prý podobná Monseratu, podle jiné pověsti chybějící čtvrtá věž od zámku v Mníšku, budova kláštera a socha svatého vzhlížejícího k nebi. Křížová cesta v bílých kapličkách lesknoucích se svou čistotou v prvních předjarních paprscích sluníčka směřuje na vrchol stoupání ke stavení chránícímu zázračný pramen. Moje cesta uhýbá mírně vlevo, stává se lesní a vyvede mě na hřebenovce části Brd, které se tady říká také Hřebeny. Už už na ní odbočuji, když můj pohled upoutá stará nejspíš lovecká chata. Kromě mírného nepořádku kolem na ní není nic pozoruhodného, přesto vnímám, jak se celým mým tělem rozlévá blaho, pohoda, klid a mír. Jak se mi jasní obličej, jak koutky úst stoupají vzhůru. Stavení asi nebude pravou příčinou toho stavu, přesto k němu jistě dokázalo svou měrou přispět.

 

Konečně vyrážím po hřebenové cestě lesem, dnes se mi zdá ještě krásnější a barvy barevnější, uvědomuji si svůj stav absolutního štěstí a současně jistotu, že právě v něm jsem doma. Přesně toto mi chybí za psacím stolem v práci, při úspěšných obchodních jednáních, při pokusech budovat si bydlení i při pěstování nejrůznějších technik osobního růstu. Tam, kde se těším do cíle, je doma moje mysl, v téhle eufórii je doma něco úplně jiného a není tomu třeba hledat jméno.

 

Dojíždím k vyhlídce na Hvíždinci, skála trochu vysunutá z lesa tu umožňuje podívat se do údolí Berounky a na městečko Řevnice. Její okraj okupuje parta náctiletých, mastí karty a moje přítomnost je naprosto nevzrušuje. Dodávám si odvahy a požádám je, zda by mi na chvíli neuvolnili to místo, rád bych si zkusil obrázek vyfotit. Současně je ujišťuji, že jejich povinnost to není. Takticky to udělám až při dokončení hry. A jejich reakce je okamžitá, pozitivní, nádherná. Nezdržím je dlouho a bonusem slíbím svou přímluvu, jak uslyším někoho dnešní mladé kritizovat. Možná takhle nějak vypadá zrcadlo člověka v pozitivní podobě, v mém momentálním radostném štěstí ta věc ani jinak dopadnout nemohla.

 

Vracím se na hřebenovou trasu, ještě jednou nahlédnu do údolí Berounky z vyhlídky Červená hlína a pak už se tahám s kolem po kamenitých pěšinách obcházejících vesničku Černolice. Netrpělivě vyhlížím přírodní památku Černolické skály, ty mě překvapí svou mohutností. Na nejvyšší z nich si netroufám, přesto vidím krásný výhled na pokračování Hřebenů až ke Kopanině, kterou charakterizuje televizní vysílač Cukrák. Strmým sjezdem nejprve sjíždím a pak už téměř neřízeným pošoupáváním bot vedle hopsajícího kola padám do údolí Všenorského potoka, nad lávkou se vypíná skála Slepucha. Výjezd na druhou stranu je naštěstí pozvolný a dobře sjízdný, červená značka mě vyvádí na silnici do Všenor. Zvažuji delší ale na jistotu trasu po silnici, nakonec zůstávám na červené turistické, zláká mě upravená pěšina. Možná proto, že za ní tuším nějakou zradu, ta se také dostaví v podobě nesmírně strmého stoupání, do rolex replica kterého vláčím těžký e-bike. Přes zimu jsem zapomněl, kde je umístěno tlačítko elektropomoci pro podobné situace.

 

Ještě ani nestačím vydýchat a stojím na vrcholu dalšího padáku, tentokrát blátem, a podobného stoupáku k silnici. Auta jezdí na dosah, jen díra mezi mnou a jejich trasou je na můj vkus příliš hluboká. Teď zvu ku pomoci svou úžasnou mysl, chytrý telefon a společnými silami velmi rychle nacházíme přijatelnou alternativu, jak bez ztráty výškových metrů dojet k Jílovišti. Podjezd rychlostní příbramské komunikace mi signalizuje úlevu v podobě zbytku trasy po značených cyklistických cestách. Projíždím kolem zámečku v Trnové, tak pečlivě ohrazeného, že z něj nevidím vůbec nic, pak už mezi poli do Klínce.

Cesta dál je hodně vlhká, za to však nemůže pramen U Korábky ani kouzelný dědeček. Nabírá tu kompotovou litrovou sklenicí prý kojeneckou vodu do kanystru od Ad Blue a je těžce překvapen mým příjezdem, zároveň zcela ducha přítomný. Ihned vystřelí otázku, kde mám nějakou něžnou druhou polovičku a mně dochází, že tahle debata bude hodně zajímavá. Trochu prošedivělý, kulicha nad ušima, šála pod hodně použitým svetrem vypadá jak vpřed trčící mini krunýř bojovníka. Jednorázová rouška zřejmě neopustila neholenou bradu od podzima. Začínáme o zlatu, těžilo se v okolí odedávna a dodnes tu chodí nadšenci s detektory kovů a hledají. Pak už přichází na řadu Hitler, Sudety, Vlasovci a Stalin. Probíráme válečné operace, taktiku generálů a neočekávané reakce vládců mocností. Hledáme i jejich motivaci. Kolektivizace zemědělství je něco, na co si můj dočasný společník už pamatuje, ačkoliv se snaží o smířlivý tón, hlas se mu občas klepe.

 

Když mě bolí kyčel i kotník z toho, jak stále stojím na jedné noze a druhou opírám o kolo, je nejvyšší čas k pokračování. Do Mníšku k autu už mnoho nezbývá, cesta je však místy hodně blátivá, tam můžu jen pěšky vedle kola kličkovat lesem. Dojíždím na pěknou mýtinu u Bojkova, ta si také říká o zvěčnění na datovou kartu. Pak sedám na pařez a koušu dnešní pár RAW tyčinek. Na cestě se v tu chvíli vyloupne krásná i tady v lese noblesní paní v jezdeckých holínkách a světle khaki péřovém plášti, pozdravíme se, ona se na mě mile usměje. Přestože krátké, dnes už třetí setkání krásného druhu, kdybych se nezdržel s kouzelným dědečkem, nikdy by k němu nedošlo. Absolutně spokojen vjíždím na silnici, na poslední kilometry do stálého mírného stoupání přidávám na elektro výpomoci a za pár desítek minut se vracím k autu.

 

Druhý nocleh se nějak nedaří, protože je na dosah, protože má mysl vymýšlí vymyšlené. Po chvíli kličkování mezi vesnicemi nad Orlíkem končím pod hrází přehrady na 49°36´43.295"N, 14°11´11.247"E. Můžu si vybrat, kousek po proudu je velké parkoviště na okraji vesnice, "u mě" je klidněji, za to každé projíždějící auto rozezní vibrace tisíců kočičích hlav pradávné dlažby. Silnice naštěstí končí u elektrárny, takže v noci je provoz minimální. Ráno přejíždím na náves v Cetyni a po úzké silničce zčásti podél zelené značky vyrážím na svůj druhý cyklookruh. Kamennou jsem projížděl při včerejším hledání spaní, u Nivských samot zkouším první dnešní obrázek. Lesní cesta mě svede do Podholušic, kde beru za vděk malou zajížďkou po asfaltu před blátivou pěšinou podél potoka. Silnice přes Holušice a Kozárovice je trochu nudná, za to rybníček Soldátek se mi jeví, jako kdyby Rákosníčkovi z oka vypadl. A není v lesích sám, hned vedle mapa ukazuje vetší Trnovec, jenže ten se mi zdá trochu zanedbaný, zarostlý, menší než na obrázcích.

 

Znovu se napojím na dnes oblíbenou zelenou, zavede mě k téměř neznatelným zbytkům kapličky sv. Anny, cesta už bez značek pokračuje dál k hájovně Anenský dvůr a směrem k Vystrkovu. V plánu mám neznačenými cestami projet co nejblíž břehu Orlické přehrady, první metry mi trochu připomínají vybydlená vojenská území po armádách kolem Mimoně nebo Milovic. Včetně pokusů o znovuzvelebení některých částí. Pro mě je důležitá cesta na Šturmovky, protože tady mě znovu dostihne včerejší úžasné duševní rozpoložení, znovu jsem absolutně šťastný na své cestě. Těžko se ten pocit vysvětluje, v mém případě má zcela jistě souvilost i s objevováním něčeho nového na cestách a nejspíš by se nedostavil při putování pro mě notoricky známými oblastmi. Přitom to nové stejně dobře funguje třeba ve španělských kopcích jako podél přehrady Orlík. Opuštěné Šturmovky vyhrožují zákazy, které v zimě neplatí, lesní cesta od nich "po proudu" je pro mě absolutní top zážitek. Ticho, les, vodní plocha někde pode mnou, tím vším projíždím na kole a každou chvíli zastavuji pro pohled a následně obrázek změněný v data do computeru.

 

Jen závěr za osadou Těchnice mi přináší mírný stres. Nejprve mě cesta dovede až na samý břeh přehrady a tady končí, naštěstí nádrž čeká na jarní příděl vod ze Šumavy a já můžu kousek přejít po písčitém strmém břehu a pak vyšplhat po schůdcích, které obvykle vedou přímo do člunu. Jenže pak musím projet tábořištěm Lavičky a tady vidím věci. Jako kdyby tady pomalu ale jistě umíraly karavany, jako ten nejšpinavější domov přestárlých carseniorů, kteří se dřív pyšnili svými cestami, nablýskanými zevnějšky a těmi nejušlechtilejšími tahouny. Dnes jim uřízli oje, aby se jich vešlo víc, sundali kola, aby už nikdy neodjeli, přes střechy přehodili odporné igelitové plachty, aby se jim hůř dýchalo. V létě, až přijedou jejich lidi, budou tady řvát, tlačit se a mačkat, vyhrazovat si svá území a o ně se prát. O každý centimetr, tak málo je tu soukromí už v mimosezoně. Ze sídliště Kurníky do tábořiště Lavičky, kvalita života, volnosti a svobody na stejné neúrovni. Dnešní mocní mě "chrání" před bacilem a já říkám, že než tímto způsobem živořit, tak tu raději nebýt, stejně tak než tímto způsobem "cestovat" karavanem, tak tu raději nebýt. Současně však respektuji volbu lidí na opačné straně tohoto spektra, je jedno ve které oblasti života.

 

Ujel jsem "výstupní branou", zařadil tu nejvyšší možnou elektro přípomoc a co nejrychleji vyšustil z toho pro mě tak nepříjemného snu, ač kopec se zdál dlouhý a strmý. Nahoře na planinách už to zase s přehradním byznysem má pramálo společného, v klidu a tichu jsem dojel zpět k autu a mohl spřádat další plány. Určující pro ně byla žlutá tabule v Bohosticích u obchodu a hospůdky u Čerta – řízek a domácí bramborový salát. A nad rámec tabule čepované Krušovice, kávička a exceletní koláč. Z čerta se vyklubal kolega, kamarád, jezdí starší obytnou "babičkou", nejraději prý na Gardu. A úžasný obchodník, právě jsem dokousal poslední kousek "jeho" klobásy. Tuhle "recenzi" bych zakulatil asi touto větou: Poprvé od loňského října jsem se při konzumaci oběda z restaurace cítil jako člověk. Jsem moc rád, že tito lidé mezi námi žijí a jestli někdy někdo pojedete kolem Bohostic na Orlík, vyhledejte je, nejspíš Vám s nimi bude hodně dobře.

 

Třetí den svého předjarního tripu obytným autem se chystám prožít v okolí Příbrami. Haldy vytěžené hlušiny po uranových dolech mi už dávno připadaly jako "zajímavý doplněk" zdejší krajiny a ta mě přitahovala. Často najdeme vhodná místa ke spaní u kulturních památek, zámků, muzeí, proto jsem vyrazil k památníku Vojna. V padesátých letech tady fungovala věznice politických vězňů odsouzených ve zinscenovaných procesech, a jako bych tušil proč, i toto téma mě v "současné situaci" přitahuje. Zároveň velmi vnímám pro mě ne zcela přijatelnou energii podobných míst, a přece jsem jel ještě to odpoledne tam.

 

Muzeum je stejně jako všechno v této době uzavřeno, někdy ale napoví i pohled zvenčí. Jsem poměrně vnímavý vůči "geniu loci" mnoha míst, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu slova. Očekával jsem, že tady na mě padne obrovská tíha, že budu utíkat a bude mi zle. A ono přišlo něco ze zcela jiné strany. Kulisy, divadlo, "fejk", nějak jsem tam tomu nevěřil ani slovo. Těžko povědět, zda se něco nepovedlo tvůrcům toho díla nebo zda jsem já dospěl do určitého stádia, kdy se umím netrápit něčím, co nemůžu ovlivnit. Odjel jsem, protože tam není dostupný internet a já přece jen občas i z výletu obytným autem pracuji a k tomu internet potřebuji. Našel jsem pěkné místo na 49°39´18.980"N, 14°2´18.123"E, kousek louky na břehu rybníka nedaleko od vsi.

 

K cykloprojížďce Příbramskem jsem auto posunul ke kostelu sv.Petra ve Slivici, důvodem k té změně byly obavy za zapadnutí přední nápravy do měkké půdy louky, kdyby přes den půda začala rozmrzat. Kostel, fara a křížová cesta tvoří ve Slivici pěkné zákoutí, já se tady napojil na žlutou značku a tou se nechal vést mezi haldami hlušiny kolem bývalých uranových dolů zpět k památníku Vojna. Dnes to vůbec byla taková památníků tour, k tomu se ještě dostanu, teď mě zajímaly mé vnitřní reakce na atmosféru už včera navštíveného památníku na místě bývalé věznice. Nerozumím tomu, vlastně si mě zpracovávalo mnohem dříve, jak je okolí památníku poseto různými tabulemi označujícími místa a popisujícími události. Navíc velká taková přímo u brány popisuje jeden konkrétní příběh jednoho konkrétního člověka, a se mnou to znovu nic moc nedělalo. Jiná místa třeba i mnohem méně "průhledná" prožívám daleko hůř. Nedělám si ambice té záhadě přijít na kloub, raději lesem šlapu dál a dávám si pozor ve zledovatělých a bahnitých pasážích cesty.

 

Druhým mým dnešním památníkem je Vysoká u Příbrami, očekával jsem tam větší stoupání i restrikce stran vstupu do areálu. Ve zdejším zámečku působil hudební skladatel Antonín Dvořák a nevybral si špatně. Tiché místo na okraji brdských lesů, starý park s mohutnými stromy, malý útulný zámeček uprostřed toho všeho. A nikdo mi nebránil vstoupit a prohlédnout si ho alespoň zvenku. Zdá se mi, že atmosféra v tolik napjaté době, jakou právě prožíváme, je na venkově mnohem vstřícnější, přátelštější a lidštější, že než tam dojdou zmatené pokyny, dávno je překryjí ještě zmatenější a lid venkovský to celé přehlíží s nadhledem těch, kteří vždycky museli a také dokázali nějak přežít.

 

Trochu oklikou se vracím do Třebska, kostelík na jeho okraji spolu s Farským rybníkem a mírně zvlněnou krajinou dál na východ mě donutí chvíli postát, dívat se a rozkousat jablíčko. Cestou do Tochovic takových panoramat přibývá, na zámeckém rybníce uprostřed vsi chvíli sleduji souboj dvou kačerů a pak pochvalu vítěze od kačenky zachráněné. Je neuvěřitelné, jak nápadně se lidské vztahy podobají těm v přírodě, a my si pořád naivně myslíme, že jsme něco "víc". Třeba jako že někdo z nás vybuduje honosný zámek a ten se po čase začne rozpadat, s čímž si následující generace už vůbec neví rady, protože na opravu nemá peníze. Tak nějak to vypadá právě v Tochovicích, kde kačer ochránce spolu s kačenkou zachráněnou ukazují lidstvu, kudy z jejich pekla může vést cesta ven. Ti dva tomu neříkají láska, ti dva to prostě tak mají...

 

Ještě jedno delší mírné stoupání kolem překrásných krajin, kterých si většina populace možná ani nevšimne, znovu zprvu úzkou asfaltkou a pak do bláta, a stojím u dalšího památníku, tentokrát poslední bitvy druhé světové u Milína. Moc se o tom nemluví, ale tady se poměrně hustě střílelo ještě 11. května odpoledne a v noci a na památku toho tu stojí dva žulové hrubě opracované sloupy nedaleko strakonické silnice. To už mám auto na dosah, po vrstevnicové cestě přijíždím do Slivice a teprve z odstupu vidím malebnost poutního místa. A také přemítám nad tím, co dál. Do Bohostic k řízku s domácím bramborovým salátem to mám jen 10 km a kdo ví, jak dlouho si ještě počkám na podobnou příjemnou hostinskou atmosféru a krmi. Při obědě mnou mírně cuká myšlenka na cestu domů. I bych se těšil, odrazuje mě naopak cesta v "pražsko krkonošském šílenství", v pátek hrc tam, v nedělu hrc zpátky. Zdá se, že už jsem hodně ochoten udělat pro vlastní klid a vnitřní pohodu.

 

Ještě jednou se vracím do Mnišku pod Brdy, tentokrát jen na noc, abych nemusel nic dalšího hledat, ráno přejíždím do Jíloviště a jsem vděčný za úzké parkovací plochy podél hlavní ulice. Odcházím od auta a už na mě haleká hostinský, jak dlouho tady budu parkovat, protože prý kvůli lidem. Možná nejsem lidi, možná jen až sem už dosahuje pražská nervozita. Naštěstí ho informace o třech hodinách uspokojila, opravdu jsem neměl chuť obhajovat své místo na volně přístupném parkovišti. A stejně tak naštěstí to byla poslední komplikace toho dne, kdy jsem stál především o delší procházku lesem a pár výhledů do údolí Berounky a Vltavy. Vlastně po celou tu dobu jen přecházím dlouhý, táhlý a široký hřbet Kopaniny, kopce, který charakterizuje silueta vysílače Cukrák. Po hraně nad Berounkou směrem ku Praze, po hraně nad Vltavou směrem od Prahy. A jsem za ty pohledy moc rád, znám silnici k Dobřichovicím a Karlštejnu stejně jako tu přes Davli do Štěchovic, jen jsem ta údolí nikdy neviděl "shůry". Tak tedy dnes a vlastně jen díky tomu, že jsem se nechtěl stát součástí pátečního davu cestou "na hory". Moje mladoboleslavská dálnice je v sobotním velmi časném odpoledni téměř prázdná a cesta pohodová, klidná.

2/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace