Kdyby nebylo pobřeží polského Baltu

Kdyby nebylo pobřeží polského Baltu tolik obleženo davy rekreantů, kdybychom mohli cestovat dva měsíce a ne jen dva týdny, kdybychom jen nehledali nějaké výmluvy :-)), mohli bychom toho z polského pobřeží vidět mnohem víc. Protože na kdyby se nehraje, dalším místem, které jsme při našem putování nevynechali, byl i ve stručném průvodci uvedný plážový a rybářský Kolobrzeg.

Předchozí část výletu: Wolinski park mezi Odrami

Na taková ta běžná martiria, jako najít stůl k obědu, místo na zaparkování, na spaní uprostřed prázdninového pobřežního chaosu, jsme si už zvykli, zamykáme tedy auto jdeme na procházku. Nejprve do rybářského přístavu, to je pro suchozemce povinnost u všech moří, tady navíc "zaparkované" lodě vypadají jako stále používané, žádná muzejní atrakce pro turisty. To už se nedá povědět o stánku se smaženými rybami hned u přístavu, fronta zákazníků a docela dlouhá čekací doba jasně ukazuje, že přestánkováno tu není. A dorszcz (treska), byť z papírového kornoutu ve směsi s hranolky, chutná znamenitě. Však také posilku potřebujeme, cesta do starého města je odtud ještě docela dlouhá. Průvodce nás sem láká na cihlovou katedrálu, kterou začali budovat už v roce 1255, a neogotickou radnici, v našich preferencích jako obvykle vítězí kávička se zmrzlinou.

Dáme-li se přímo na sever od "starůwky", po pár minutách dojdeme k moři, široké písčité pláže dělají z Kolobrzegu jedno z nejoblíbenějších míst letní baltické rekreace. A dlouhé betonové molo je středobodem, v jeho okolí hrají muzikanti nebo své umění předvádí žonglér. Poprvé se zde setkáváme s "takovým zvláštním nešvarem", všude v okolí svítí sluníčko, jen nad pláží a mořem se převaluje mlžný opar, tuto zkušenost jsme později prožili ještě mnohokrát. Kdyby mi příčinu uměl někdo vysvětlit do komentáře, stanu se rád poučen... U nedalekého majáku už znovu svítí, ovšem na hustotu návštěvníku to nemá patrný vliv, všude jich na můj vkus prochází moc. Možná i proto se už jen plahočíme k autu a za místo dalšího noclehu si vybíráme parkoviště u jezera a stejnojmenné osady Jamno (54°15´3.821"N, 16°8´48.118"E). Podobná jezera jsou při baltském pobřeží poměrně běžná, jsou to původně mořské zátoky, kam věčný severozápadní vítr navál písek do tzv. kosy, nejznámější je ta, která tvoří poloostrov Hel. Kdyby jí v tom nikdo do budoucna nezabránil, tak by možná za několik tísiciletí uzavřela Gdaňskou zátoku a také z ní by se stalo sladkovodní jezero.

Noc jsme tu prožili tichou a klidnou, ráno u vody, než se všichni a všechno probudilo, bylo také nádherné. Pak nám prodloužili odjezd a připravili zajímavou atrakci místní holubáři, ještě večer sem přijely dva kamiony, které vypadaly jako speciální pro přepravdu drůbeže. Úplně jsme z nich nadšeni nebyli, od aut však nepřicházely žádné zvuky a to nás upokojilo. Ráno se ukázalo, že všechny klece jsou plné poštovních holubů a ty chovatelé postupně ve dvou rojích vypustili, myslíme si, na cestu k domovu. Málokdo si umí představit ten hluk několika stovek holubích křídel, to potemnělé nebe a tu nervozitu mužů, kteří nejspíš byli chovateli a majiteli ptáků.

Po ukončení atrakce jsme mohli vyrazit dál, tentokrát nás zlákalo menší a z hlediska památek ucelenější městečko Darlowo. To nestojí přímo na mořském pobřeží, protéká jím říčka Wieprza a po ní turisty vozí malé motorové čluny. Dominantu nad řekou tvoří cihlový zámek pomořanských knížat postavený ve 14.století, jeho návštěvnost je však nicotná proti plážím a promenádám Darlowko na pobřeží. Možná tady jsem pochopil, že na Baltu letos tiché a klidné místo nenajdeme a vzchopil se ke gestu z posledních sil. Po dlouhé a vážné konzultaci s mapami jsem vybral souvislý pás lesa podél moře ještě kousek východním směrem, tam jsem zabodl prst do vyznačeného parkoviště a vyhlásil, kde si odpočineme (54°31´42.076"N, 16°30´55.470"E). Vskutku, k pláži nějakých 500 metrů, protože mlha předemnou i mlha zamnou, žádný velký dav, a v poloze ležícího střelce mě ani vítr tolik neochlazoval. Vydrželi jsme tu dobrou třičtvrtě hodinku a protože kolem našeho se za tu dobu rozestavělo několik dalších obytných aut na noc, pochopili jsme, že pro dnešek jsme našli i bezpečné místo k přenocování.

Jako další postupný cíl, možná i jeden z vrcholů cesty, by se v těchto zeměpisných šířkách jevil Slowinski park narodowy s jeho proslulými pohyblivými dunami, těmi jsem měl to štěstí projít se před třemi lety ve všedním říjnovém dnu a upřímně, neodvážil jsem se nechat si pokazit tehdejší zážitky tou nejsezónnější vřavou. Jako lokalitu snad těm známým trochu podobnou jsem vybral Bílou dunu nedaleko vesnice Lubiatowo. K přístřešku na 54°47´44.457"N, 17°52´57.298"E je možné dojet autem po zpevněné lesní cestě a myslím, nemělo by být potíž tady přečkat i noc v obytném voze, místo na zaparkování i otočení se tu je. Dál už musíme na kole, až ke skoro pionýrskému táboru v lesích je značena cyklostezka, k pláži v místě, kde se do moře vlévá potok s příznačným názvem "Bezejmenná" jedeme tou lépe vyježděnou cestou. Bicyklů tu bylo k zábradlí přivázáno mnoho desítek, lidé se po plážích ale příjemně "rozprsknou", tedy to tu nevypadá zaplněné jako jinde. Odtud také vychází pěšiny k Bílé duně, na dvou nejvyšších místech jsou zřízeny dřevěné vyhlídkové plošiny. Od té vzdálenější jsme seběhli na pláž a po ní jsme se vrátili zpět ke kolům, pěší okruh je sotva na tři kilometry.

Další pokračování cesty: Jak se žilo v nejbohatším městě Polska?

Bílá duna své slavné kolegyně z národního parku určitě nepředčí v žádném ohledu, ale mně se tady líbilo. Po davových dnech jsme si užili trochu přírody a klidu od lidí, na nezajímavost výhledů jsme si také nemohli stěžovat. A po návratu do auta už nás čekal Hel, třicet kilometrů dlouhá kosa vybíhající do moře. Měli jsme tu domluvený večer s přáteli a kdyby se nám odtud povedlo vyjet lodí přes záliv do Graňsku, asi bychom si toho pro tuto chvíli víc přát nemohli.

8/2023