Kde teče řeka Ohře, maj´ se lidi dobře

Jsou výlety, které si člověk vymyslí a hned jede. Jsou však také výlety, které z nějakého důvodu trochu odsouvá, z paměti nebo plánů stejně jen tak nevypadnou. A jednou přijde ta správná chvíle.

Výlet do kopců nad údolím Ohře, do Kadaně a Klášterce nad Ohří jsem si přichystal už před hodně dlouhou dobou, tehdy jsem se tam potloukal v rámci pracovních povinností a protože jsem "náhodou" měl s sebou obytné auto a na nosiči kolo, projel jsem si cyklostezku mezi oběma městy. Podél Ohře se jezdí snadno a hladce, mě přitahovaly kopce nad řekou patřící už k Doupovským horám. Tajemným Doupovským horám, kde vládne už mnoho let armáda. Jenže ty těsně nad Ohří nejen že jsou přístupné, dva jsou dokonce ozdobeny vzácnými přírodními rezervacemi a třetí mohutnými zdmi starého hradu.

 

Po půl roce jsem na výletě sám, dostal jsem od Haničky "opušťák", můžu se tedy rozvalovat v posteli, jíst samé zdravé maso a rozmlouvat s mým oblíbeným trhacím notýskem o tom, co bylo, je a bude. Pro páteční noc si vybírám příjemné spací místo pod hradem v Kadani, tak akorát na sedm metrů délky Malibu. Strategicky výhodné, protože rovnou z auta se můžu ráno napojit na tok Ohře a po značkách naučné stezky co mi bláto a vlastní fyzická zdatnost dovolí pochodovat nejprve pod starým gotickým kostelíkem a chalupami osady Rokle, později už přírodní rezervací Želinský meandr. Nad jezem vystoupám na skalnatý ostroh, který nabízí krásné výhledy do údolí Ohře, na ještě zasněžený hřeben Krušných hor, vyčnívající věže historické Kadaně a především na pár kopců Doupovských hor. Přímo pod nohama se na opačném břehu Ohře krčí malebně položená víska Želina.

 

Úzká asfaltka mě prudkým sešupem svede zpět k řece, od rybářského stanoviště mám krásný výhled na strmé skalisko na protěším břehu. Z naučné tabule se dozvím, že tady žijí tři druhy užovek a vůbec co je na zdejší přírodě tak vzácného. Ta však ještě podřimuje a sbírá síly na plný rozkvět do jara, lidé jí i mně naštěstí dopřávájí klid a ticho. Míjím malou vodní elektrárnu a listnatým lesem dnes ještě zcela průhledným a holým pod strmou kamenitou strží pokračuji údolím Ohře do místa posledního zákrutu meandru. Ještě si všímám skal na pravém břehu a pak krkolomně kluzkým blátem stoupám až k silnici ke Kadani. Tady bohužel idylka končí, nasasuji rychlé tempo, odhadnu počet patníků do Kadaně a pak při svižné chůzi odpočítávám. Netuším, kolik jsem jich minul, ale jako zábava na nudný úsek cesty to posloužilo skvěle :-).

 

Pod hradem jsem skočil do auta na krátké ohřátí a převléknutí do "městského" oděvu, brzy však vyrážím na druhé pěší kolečko, tentokrát po pamětihodnostech městské památkové rezervace Kadaň. Jedno z nejpamátnějších českých měst založil..... je to asi jedno, stejně už si ty pány pletu. Takže projdu pod hradem, ocením příjemnou parkovou úpravu ve strži pod hradbami a místo k náměstí mířím k nějakému restaurantu, kde mě zbaví povinnosti si něco uvařit. Ač počátkem března, nápis na přenosné tabuli v ulici před cukrárnou hlásá "vánoční cukroví v prodeji", o pár metrů dál podobně před vinotékou "sleva 30% na svatomartinská vína". Je vidět, že v památkové rezervaci ani dnes neberou historii na lehkou váhu. Sám jsem však až po obědě ochoten zvednout oči k městské bráně a dojít na rozlehlé náměstí. Bílou radnici nelze přehlédnout, stejně jako mohutný dvouvěžový kostel na opačné straně.

 

Co jsem málem přehlédl, byla nejuzší ulice v Čechách, říká se jí Katovská ulička. Na jejím konci stojí pranýř a také branka do parku pod městskými hradbami. Ačkoliv spodní část opravdu úzké uličky trochu zavání, vracím se zpět na náměstí a bavím se mnohočetným mačkáním spouště fotoaparátu, aby bylo později co mazat. Mám radost z nově opravených barevných historických domků, popis některých z nich si můžu přečíst z mosazných tabulek, jen přiznávám, že od třetí už mě to moc nebaví. Raději sejdu ulicí k další městské bráně, už bych zamíříl k autu, když mě osloví ještě možnost projít se po hradbách směrem ke hradu. A tak si hezky uzavírám okruh starou Kadaní, vynechávám jen klášter, který je sice významou stavební památkou, jenže na to, jaká je mi už zima, až příliš vzdálenou. Navíc bych rád ještě za světla našel nějaké vhodné místo k zaparkování pro klidný nocleh a zítřejší výlet, mapa moc nadějí nedává.

 

Jak projíždím malou silnicí v ne velké vzdálenosti lemující tok Ohře, musím trochu změnit své plány, tady opravdu nenacházím vhodné místo k přenocování. O jiných dvou však vím v nedalekém Klášterci. Plácek na 50°22´34.392"N, 13°12´7.363"E u lávky přes Ohři využívám pro sobotní noc, je to tady trošku schované, proto sem občas zajíždí nějaká ta rozveselená omladina. Mírně prosvítající světlo obytného auta působí trochu jako antikoncepce a trochu jako odpuzovač diskočekatelů, přece jen alespoň podprahově u "týnejdžrů" působí autorita starších. Svůj podíl na klidné noci má jistě i teplota mírně pod bodem mrazu.

 

Ráno se tak těším na výlet, že v zápalu příprav pouštím z metrové výšky k zemi fotoaparát, ten hned na lávce dává jasně najevo, že náraz přímo na objektiv i přes ochranu vypolstrovaného pouzdra mu neudělal dobře. Zdá se, že jsem si dost "vydělal", sčítání škod však odkládám na večer. Věnovat pozornost dnešnímu výletu, příjemně ho prožít i přes vyhlídku řešení nepříjemných událostí po návratu a k tomu se smířit s "kvalitou" obrázků posbíraných do telefonu, se zdá být duchovním cvičením hodně vysoké úrovně, okolní krajina i dlouhé a v závěru strmé stoupání jsou mi v něm platnými pomocníky.

 

Už první pohled z lávky přes Ohři na kopce Doupovských hor si říká o snímek, pak procházím po zelené vesničku Raškovice, abych se napojil na červenou do stoupání k Lestkovu. Pěšina se mi na konci vsi trochu ztrácí, tady je Raškovický potok dobrým vodítkem. Hodně staré ruiny hluboko pod cestou u potoka ukazují, že tady lidé žili a hospodařili už od pradávna a také že všechno lidským pokolením vybudované má právo na existenci jen do doby, dokud tomu bude lidské pokolení věnovat svou pozornost. Mimochodem té pěšině nad potokem už také dlouho nikdo moc pozornosti nevěnuje, občas balancuji na bahnitém proužku stezky vysoko nad velmi strmou strží dolů k potoku. Pastviny pod Lestkovem však nabízejí překrásnou podívanou na malou vísku a vysoké kopce nad ní. Z vrcholu prostředního trčí zbytky zdiva středověkého hradu.

 

Vyškrábat se mazlavým blátíčkem mezi ohradou pastviny a neprůchodným lesním mlázím až k hradním zdím není úplnou hračkou, zvláště když trekové hůlky odpočívají někde v kastlíku obytného auta. Nahoře kolem hradu je však kouzelně. Ač v rozvalinách, ještě mnoho zdí dokládá rozlehlost stavby, a výhledy dolů do údolí, nádhera. Dlouhou dobu postávám na vyhlídkových místech, kochám se okolní krásou, vybírám ty nejhezčí obrázky a pokouším se je uchovat v paměti své i té multifunkční krabičky v kapse. K další cestě mě pohání svižný březnový větřík a také skála na nedalekém kopci Mravenčák, kam bych rád vylezl, i když sem nejspíš nevede žádná cesta.

 

Červená značka mě dovedla do sedla mezi Lestkovem a Mravenčákem, naopak netuším, co mě dovedlo k otevření obrázků z vrcholu Mravenčáku, a že jich k dispozici zrovna tisíce nejsou. V každém případě ty, které jsem viděl, se staly motivací. Nelituji ani plahočení se do svahu, ani věčné vyhýbání se spadaným větvím a vratkým kamenům. Nelituji ani několika situací hrozícím pádem, kdy bláto pod protiskluzovou podrážkou mělo potřebu prokázat relativitu tvrzení výrobce jindy špičkové obuvi. Tam nahoře sice není úplně nahoře, okolní kopce narostly v době zdejšího působení obrovské sopky víc, ten holý plácek mi přesto naprosto učaroval. Kameny, mech, v půdě chudé na živiny "poházené" holé keříky. Na jaře prý tu rozkvétají stepní druhy kytiček.

 

Dnes, kdy se ještě jaro ani neodvažuje klepat na dveře, tady spíš na čedičovou skálu, vládnou mým očím dech beroucí výhledy. Hrad Pernštejn, za ním ještě bílý hřeben Krušných hor, někde tam v mlze se schovává nejvyšší Klínovec. Dole v údolí se leskne hladina Ohře, v jejím nejbližším okolí vládne řád do pruhů řazených ovocných stromků hodně rozlehlého sadu. Doupovské hory se hlásí sousedním Lestkovem s hradem, po kterém jsem pobíhal před pár desítkami minut, a především mohutným Černým vrchem. Oba kopce i ty další na obzoru kryje les holých kmenů a větví, které sice teď působí hodně smutně, jejich probuzení se k životu však už na sebe nenechá dlouho čekat. Teď mám pocit, že při správném "zaostření" vidím miliony šedých stromů, za pár týdnů tady bude jen moře světloulince zelené. Zlobí mě vítr a vyhání mě zpět do lesa, sestup na červenou už je před ním zajištěn hradbou stromů.

Klášterec nad Ohří jsem si prohlédl už před lety, kdy jsem tady brousil na kole. Abych došel k autu, držím se co nejblíž řeky, procházím zámeckým parkem, kde právě rozkvétá koberec sněženek. Včera i dnes jsem potkal cestou občas nějaký ten trs, jsou to opravdu krásní poslové jara. Když je někde spatřím, jen tak se občas zeptám: "Kdo vám poradí, že už můžete vystrčit lístečky ze země? Jak to víte tak přesně"? Jsou první a stejně nikdy neumrznou a za rok vykvetou znovu....

 

Z posledních kilometrů po cyklostezce podél řeky jsem měl trochu obavy, přece jen, šlapat pořád rovně po asfaltu a mezi chatičkami..., jenže obavy zbytečné. Asfalt brzy za městečkem skončil a řeka možná mi a nebo sobě pro potěšení vytvořila zátočiny, boční proudy, zátiší se stromy a rákosím nebo starou uschlou travou. Pořád se bylo na co dívat. Blížil jsem se k Malibátku, musel jsem jen zhluboka dýchat, abych nevybouchl radostí nad překrásným, i když pro svalstvo trochu náročnějším dnem. Uvařil jsem si čajík, posadil se do výkladní skříně za velké čelní okno auta a ještě chvíli pozoroval řeku v jejím věčném běhu k moři. Spolu s podvečerem jsem pak přejel na 50°22´47.353"N, 13°10´18.638"E parkoviště k lázním, ideální místo na nedělní noc.

není daleko do: Před jarem pod Krušné hory 

Poslední den výletu jsem začal trochu s nervozitou přejezdem na křižovatku, kde uzounká silnička odbočuje do Zásady u Kadaně. Tak malinké osady, že i autobusová zastávka je vystrčena ven na hlavní. Už v sobotu jsem si ujasnil, že jen tady někde můžu nechat stát auto na dobu, kterou budu potřebovat k obejití stolové hory Úhošť, jen jsem si nebyl úplně jist bezpečností toho místa. Naštěstí se krajnice za zastávkou směrem ke Kadani ukázala dostatečně široká na to, aby Malibátko nevyčnívalo do silnice, mohl jsem tedy s klidným svědomím vyrazit na dnešní trasu. Nejprve po silnici k Pokuticím, asi po půl kilometru vpravo nápadnou neznačenou cestou do pastvin. Je úžasné mít tu možnost a při pondělním předjarním dopoledni si poslechnout sýkorku nebo kosa vykřikující z okolních houštin.

 

Občas zahlédnu uprostřed pastviny nějakého oběšence, naštěstí slámového, nejspíš si tam vlaje, aby zaplašil lesní zvěř. Divoká prasata se jich však nebojí, jak ukazuje jejich rypáky rozryté pole v sice nepravidelném, za to hodně rozlehlém kruhu kolem jednoho z nich. Pastevec by si přál hladkou pastvinu, divoké prase si je zase jisto faktem, kdo byl na planetě i v krajině dřív doma... Jen pár metrů široké remízky jsou plné černého kamení, které se do pastvin zakutálelo z nedaleké vyhaslé sopky. Kolik generací hospodářů je do těchto "pruhů" divočiny odklízelo? A kolik generací je ještě odklízet bude? Místu dominuje stará hrušeň, kterou zdobí červený pruh značící hranici rezervace. Tady cesta uhýbá doleva a kopíruje úbočí stolové hory až na křižovatku s červenou značkou. Ještě ji chvíli nechám běžet její cestou a pokračuji stále stejným směrem. Blízko zbytků opuštěných kravínů narazím na modrou a ta už mě dovede obnovenou alejí hrušní na křižovatku s naučnou stezkou, která obchází na Úhošti všechno důležité.

 

Po ní stoupám pozvolna úbočím hory, pomalu se mi otevírají výhledy na Kadaň, Krušné hory, ale také na tepelné elektrárny a Nechanickou přehradu. Náhorní plošina stolové hory je přísnou přírodní rezervací, roste tady spousty chráněných kytiček a bydlí tu i mnoho stejně chráněných zvířátek. Malé tabulky občas varují před zvýšeným výskytem zmijí, ještěže jsou dnes ztuhlejší, než já. Rozumím však tomu, že na vyhřátých čedičových kamenech a rozlehlých "stepních" prostranstvích se jim žije dobře. Ačkoliv je Úhošť přísnou rezervací, její původ není přírodní, to lidé dlouhodobou pastvou dobytka zapříčinili výskyt všech vzácných druhů. Aby dnes nezanikl stepní charakter zdejší přírody, ochranáři uměle kosí na náhorní plošině a chovají tu i několik ovcí. Kdyby se toto nedělo, les by si vzal zpět, co mu v dávných dobách lidé vyrvali. A tady vskutku v dávných dobách, několik kultur našich předků mělo na Úhošti postavené hradiště, které však nikdy nebylo opevněné ani kultovní. Tady jen obyčejní lidé žili a pásli svá stáda.

 

Charakter plošiny, její nadmořská výška a poloha umožňují zcela uchvacující výhledy do okolí. Značená cesta kopíruje hranu celé hory, během asi hodinového kochání se a pomalého postupu lokalitou tak vidím do rovin kolem Žatce, rozlehlou vodní plochu Nechanické přehrady, několik tepelných elektráren. Dlouhému hřebeni Krušných hor, který plní celý severní horizont, dominuje z dálky malý avšak dobře patrný kužel Mědníku. Na západě poznávám Klášterec nad Ohří, údolí řeky mi našeptává, kam bych se mohl vypravit na příští výlet. A jih, to jsou zakázané armádou využívané Doupovské hory. Všechno zarámované do stepní krajiny plné křovisek a suché i nově se zelenající trávy, kamenů, skalek i lidmi navršených malých pyramid. A také do skal, které tvoří hranu hory. Nad hlavou mi poletuje cosi černého, podle naučných tabulí bych si přál sokoly, tohle však kráká jako havrani. Z uctivé vzdálenosti mě pozorují pasoucí se ovečky.

 

Nejvyšší bod Úhoště je označen turistickým rozcestníkem, je tam instalováno symbolické zábradlí a velké ohniště ukazuje, že si tady dávají dostaveníčko trampové. Odtud mi už zbývá jen krátký kousek cesty "po hoře", červená značka pak směřuje strmým žlabem do údolí Donínského potoka. Ještě jednou mě Úhošť dokáže překvapit, když mě dole u prvních chalup osady Meziříčí upozorní tabule na pět vrstev skály a sopečného prachu, které celou horu tvoří. Právě z tohoto místa jsou vrstvy velmi dobře rozeznatelné a tak poprvé rozumím i odborným geologickým výkladům. Šlapu poslední kilometr vozovou cestou podél potoka k autu a přemýšlím nad tím, co jsem za uplynulé tři dny prožil.

 

Nádherný výlet, který nejspíš roky čekal na tu nejsprávnější chvíli. Překrásný čas v přírodě i zajímavé momenty setkání s tím, co nám tady ponechali naši předkové. Opravdovou hojnost času a prostoru pro mé myšlenky. A zničený fotoaparát. Díky za tu událost, ukázala mi správnost volby při jeho koupi. Dva dny výletu jsem fotil tím, co dle mého soudu bylo primárně stvořeno k telefonování a s čím dnes lidé dělají stovky jiných činností. Podle mého názoru v nouzi ta věc nějaký obrázek udělat umí, já se raději rozhodnu pro možnost návratu k opravdové fotografii. Takové focení je mnohem pracnější, výsledek se zdá být mnohem méně jistý. Jenže to, co z takové práce vypadne, vypadne-li, to je kousek mě, to jsem si z nabídky planety vybral, jako kdybych to vystřihl z vystřihovánky. Mám naději, že taková vystřihovánka planetě neškodí, že naopak ukáže dalším lidem, na jakém nádherném místě nám byl život dopřán.

3/2020

Ještě něco jsem chtěl podotknout. Měl jsem obrovské štěstí, ve fotoaparátu se jen zaseklo zrdcadlo a po drobném zásahu odborníka zase všechno funguje. Možná jsem ten aparát musel pustit na zem, abych si následně zase trošičku uvědomil, kdo opravdu jsem a kudy vede moje cesta. Někdy je neuvěřitelné, co všechno musí člověk pro taková poznání udělat... :-).

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace