Kde Lužická Nisa je švarným děvčetem

Výlet podél Lužické Nisy startujeme vlakem z Bílé Vody (Weisswasser, Běla Voda v jazyce Lužických Srbů) a za nakládky lidí a kol vzniklých zmatků. A tím, že se vezeme, zmatky rozhodně nekončí.

Elegantní "šinkanzen" některé malé zastávky projíždí a tím nám rozhodně neulehčuje počítání, kde vystoupit. Navíc, i naše cílová je miniaturní a my nechápeme, jak na ní vlak zastavit. Do všeho zasahuje průvodčí, která nám prodala jízdenky, měli jsme už dávno vystupovat a právě se z nás a našich kol stali černí pasažéři. Stačilo zmáčknout knoflík "na znamení", ale kdo to měl v cizí řeči germánské pochopit? Vystupujeme o jednu dál a po silnici šlapeme do městečka Rothenburg / Oberlauzitz, to znamená "v Horní Lužici". Tady jsme před několika měsíci končili zatím poslední jízdu po cyklotrase podél řeky pramenící v Jizerských horách. A proč všechny ty zmatky? Obvykle své výlety podél řek plánuji okružní, jinou cestou se vracím na výchozí místo, jenže tady zabírá obrovské území vojenský prostor a jen málo mostů přes příhraniční řeku zničených za války bylo obnoveno. Kilometráž takového okruhu by se vyšplhala vysoko nad naše možnosti.

Teď už si ale můžeme oddychnout a po úvodní kávičce se napojit na cyklotrasu Odra - Nisa, vyjet na sever. Ta cesta je mi zvláštním způsobem milá, znám totiž mnoho atraktivnějších lokalit, divočejších řek a hlubších údolí. Přesto až ji jednou dokončím někde u Baltského moře, nejspíš mi bude smutno jako při opouštění letité milenky, se kterou už nemáme co nového předat. Pod Rothenburgem je však řeka ještě švarné mladé děvče, člověk hospodář se jí tu pokouší krotit jezy a protipovodňovými hrázemi, zatímco člověk dobrodruh se po ní plaví na kajacích, kanoích a nebo raftech. Její břehy jsou v červnu zahaleny čerstvým zeleným listovím tisíců keřů a stromů, vysokou trávu jen málokde někdo poseká. Úzký asfaltový pruh se vine mezi poli, loukami a lesíky téměř liduprázdnou rovinatou krajinou, jen občas někde cestu zpestří pár domků malé vesničky.

Někde narazím na trosky mostů, vždyť před válkou po obou březích žili stejní lidé ve stejné zemi. Mosty zničila postupující fronta, lidi pak oddělila čára mocných dělících si válečnou kořist. A ostře střežená hranice mezi dvěma "mírumilovnými" státy. To, co v dnešním Polsku museli Němci povinně opustit, museli sem přesídlení Ukrajinci z východu země znovu zabydlet. Jak takové snahy dopadají, je možné se dodnes přesvědčit i pouhým pohledem přes pohraniční řeku.

Mám rád taková srovnání a kupodivu se mi po obou stranách hranice líbí, i když na každé něco úplně jiného. Někdy mám rád německý řád, disciplínu a vzorný úklid, jindy se cítím spokojen mezi zašlými domy polských pohraničních vesnic, kde se možná zastavil čas. Blahobyt svázaný urputným dodržováním všech nařízení nebo divočina a nepořádek s nádechem mírné samostatnosti a větší míry svobody, račte si vybrat na břehu Lužické Nisy.

Vesničky Steinbach, Klein Priebus, Podrosche jsou hned za posledními domy omezeny výstražnými militaristickými tabulemi z jedné strany a řekou a státní hranicí ze strany druhé. Pomalu se tady probouzí život, který přinášejí jezdci na bicyklech putující podél řeky, my za Pechernem už musíme vyhlížet odbočku k Bílé Vodě a zaparkovaným autům. Vzdálenosti jsou tu hodně dlouhé, borové lesy hluboké a krásné, kilometry v nich ubíhají zatraceně rychle. Však jsme jich dnes bez zvláštního vypětí dali přes padesát.

Druhý den výletu pošetříme nervovou soustavu i fyzickou schránku našich bytostí, jedeme se kochat do rezervace Dolnosprévských rybníků u Rietschen. Postavili jich tu naši předkové opravdu mnoho a jsou krásné, přírodou obalené. Labutí stovky, vodních ptáků ostatních druhů ještě víc. Kdo je pozorný spatří možná na obloze mořského orla, prý se sem po mnoha desetiletích vracejí vlci. Všechny cesty dobře fake watches na kolech sjízdné, některé značené jako cyktrasy, jiné turistické, jako u nás, ale nemusíme se bát ani cest bez značek, tam je nejtiššeji. Přesnou trasu už dnes neposkládám, ani se mi nezdá důležitá. Důležité je prožít tady hezký svobodný den.

6/2010

Ukázat na mapě | Vladi Štekr