Kde Herakles zabil lidožravé ptáky

Probouzíme se do mlhy, tráva v okolí auta se bělá jinovatkou, v nadhlavníku však prosvítá azurově modrá. Jen co se mlha trochu zvedne, vyrazíme na štědrodenní pěší výlet okolo Stymfálského jezera. Protože jsme na parkovišti 37°51´24.377"N, 22°26´58.457"E úplně sami uprostřed přírody, zkusíme "vypustit" kocoura zvyklého na pravidelné domácí vycházky. Úplně si nejsem jist, ve které dušičce je víc strachu, zda v té jeho nebo v našich.

Po snídani sjíždíme k hlavní silnici, na odpočívadle necháme auto a odcházíme na okruh kolem něčeho, co prý za starověku bývalo jezerem. Ještěže se nad bažinou zvedají skalnaté stráně, z jejich vrcholů je vidět i nějaká voda mezi rozlehlými plochami zlatavého rákosí. My jsme sem zavítali, protože se nám líbily obrázky polovysušeného jezera lemovaného štíty hor, nicméně ani stará řecká báje o Heraklovi, který zde splnil jeden ze svých úkolů nás nenechala zcela chladnými.

Předchozí část: Slavnost slunovratu u Korintského zálivu

O Heráklovi jsem nic netušil, tedy zkusím stručně. Byl Diovým nemanželským synem a bohyně Hera, Diova manželka, připravovala takovým dětem "veselé kousky". Herakla připravila o rozum, on pak v šílenství zabil své tři a dvě "spřízněné" děti. Po tomto hrůzném činu mu vtipně rozum opět vrátila. Další lstí bohyně Hery tehdy vládl všem mužům král Eurystheus a od něj dostal Herakles deset úkolů, kterými se měl vykoupit z této vraždy. I Zeus byl muž činu, proto jinou lstí zajistil Heraklovi nesmrtelnost a v plnění úkolů mu pomohly i dary dalších bohů. Naopak Eurystheus Herakla s chutí ponižoval a haněl, dva úkoly mu neuznal, proto jich Herakles dohromady musel splnit dvanáct. Hned poté však dobyl Eurystheův hrad a tyrana zabil.

 

Jedním z Heraklových úkolů bylo také zabít lidožravé ptáky, kteří hnízdili ve Stymfalském jezeře. Přepadali poutníky a usmrcovali je udušením křídli. Kromě toho svými exkrementy otrávili úrodu místních lidí. Herákles ptáky vylákal hlukem z jejich hnízd a jednoho po druhém zabil svými šípy.

Abychom nešli po hlavní silnici, trochu si cestu prodlužujeme přes vesnici, nenecháme si však ujít zbytky zdí francouzského cisteriáckého opatství Zaraka, jedné z mála gotických staveb v Řecku. Kousek za ním už odbočujeme vpravo k jezeru, přicházíme však jen k mělké proláklině mezi kopci zarostlé hustým rákosím. Stezka vede podél "břehu" pod kamenitými stráněmi. Vylézáme na tu první, ač ne vysoká, nabízí krásné výhledy na okolní hory. Po dalším pochodu na další stráni postavili lavičku a informační tabuli – přenádherné vyhlídkové místo. Taková si moc rádi užíváme, možná i proto nám trvá půl dne projít pět kilometrů dlouhý pěší výlet.

 

Pokračujeme ještě kousek podél jezera, tam se však pěšina ztrácí v bahně. Nechceme se vracet, zkoušíme přímo proti vrstevnicím nejbližší stráň, navigace ukazuje, že značená cesta vede po jejím temeni. Občas se brodíme v křovinách, občas přeskakujeme z balvanu na balvan, nicméně zdatně postupujeme strání, do které se už opírá štědrodenní sluníčko. Rozhodně más svou sílu, o tom mě přesvědčí tlustý černý had, který z těsné blízkosti mé nohy zajede do štěrbiny mezi kameny. Od té chvíle se hodně těším na pěšinu, s Haničkou svůj zážitek raději sdílím až u auta. Z vrcholu stráně konečně vidíme i vodní plochy schované mezí rákosím uprostřed jezera. Už chápeme, že tady se muselo lidožravým ptákům žít spokojeně.

 

Nedaleko Stymfalského jezera jsme také spatřili zlaté prasátko. U nás se nám to nikdy nepovedlo, tady jsme hned po dokončení pěšího výletu vyrazili na další cestu. Snad ve druhé vesnici najednou proti autu vyběhl muž v kuchařské čepici a velmi intenzivně na nás mával. Ihned jsme zastavili a tam se na rožni otáčelo dozlatova opečené prasátko. Staré paní, která se nás jala obsloužit, jsme nerozuměli ani slovo, stejně jako ona nám. Tedy jsme jí odkývali všechno kromě coca coly, místo ní jsme dostali džbánek bílého vína. Za chvíli byl náš stůl plný, že se na něj nic dalšího nevešlo, ústřední místo zaujímaly dva talíře plné okrájeného masa z pašíka na roštu. Konzumací všech láhůdek na stole jsme se hodně dobře bavili přes dvě hodiny a cena se přiliš nelišila od těch, na které jsme zvyklí z českých pohostiství.

 

S plnými žaludky jsme se už zmohli jen na to, abychom přejeli do Némey, kde jsme chtěli najít starověký stadion, nějaké další vykopávky a také vinařskou stezku. To druhé se nám i povedlo a nakoupili jsme místní červená ve vinařství, avšak ke stadionu a vykopávkám jsme přijeli pozdě, bylo už zavřeno. Vykopávky zbytků chrámu už asi půl roku, areál stadionu asi půl hodiny. Rozhodli jsme se tedy přejet do Mykén k jednomu z antických divů.

Bohužel, parkoviště u vstupu do areálu vykopávek starého města a hradu Mykény není vhodným místem pro přenocování v obytném autě, mnoho a dost velkých tabulí to tady dává zřetelně najevo. Ani dole ve vsi není situace o mnoho lepší, a právě v této chvíli nám dochází voda. V Mykénách je i kemp, jen v zimě zavřený. Po druhém průjezdu kolem otevřené brány nám to však nedalo a zkusili jsme do ní vjet. Zastavili jsme "na náměstí" kempu, když dlouho nikdo nepřicházel, vyrazil jsem na průzkum. Zaklepal jsem na dvěře, za kterými byl slyšet hluk lidské činnosti,

 

Otevřelo děvče tak do střední školy a velmi mile se otázalo, co že to potřebujeme. Chtěli jsme hlavně vodu, jenže byla už skoro tma, zeptal jsem se i na možnost přespání. Ukázala mi, kam si mám zajet a kde vodu nabrat. Zeptal jsem se, co jsem dlužen, ona s údivem odpověděla. Mají zavřeno a tedy proč bychom něco platili.... Řecký vánoční dárek :-).

pokračování: Vánoce pod ochranou pevnosti

Na první svátek se zatáhla obloha. Ještě jsme ráno zjistili, že v Řecku slaví vánoční svátky i památkáři, tedy všechny památky jsou zavřeny. Sice s velkou nechutí, nicméně nám nezbylo nic jiného, než Mykény odpískat. Když začaly trakaře z oblohy padat, přejeli jsme na přístavní hráz do Napflia a rozhodli se, že nějak musíme tu slotu "přebydlet". Stálo tam obytných aut povícero, člověka potěší, že ve šlamastyce není sám. K odpoledni jsme s deštníky v ruce vyrazili na obhlídku města, jenže jsme daleko nedošli. Pár desítek metrů od nás stál nádherný dědoušek, obytný Ford Transit zvaný "bobr" ještě takový ten hranatý, a se slovenskou SPZ. Zaklepali jsme, že pozdravíme, nakonec jsme tam zůstali nejspíš hodně déle, než hodinu a ještě jednou jsme se sešli večer. Velmi příjemné setkání, najednou déšť přestal vadit.

12/2018

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace