Kam za sněhem? Na samý jih Řecka.

Jak si tak postupně projíždíme kolem Peloponesu, počasí se stále více odklání od teplého konce října do studeného konce listopadu. A také deštivého a také na vrcholcích hor... brrr, škoda mlčet.

Raději se půjdeme ohřát do jeskyň Pyrgos Digou, teplota je tu stálá, vítr nefičí a vody kapající z krápníků je také méně, než venku. Dostaneme slušivé oranžové vestičky a hurá do plavidla, první část prohlídkové trasy jedeme loďkou. Výkladu v řečtině nerozumíme ani slovo, tato praxe se nám zamlouvá stále víc. Nejsme ovlivňováni osvědčenými hláškami vtipných průvodců a sami si můžeme vybrat, které seskupení krápníků se nám líbí a které méně. Považte, některý krápník by se jmenoval "zmije jedovatá", hned bychom se oklepali, jako všichni ostatní. A takhle se alespoň jednomu páru lidí i tento krápník líbí :-). Ještě že nás ten svět má :-).

Předchozí část: Země kamenných věží - poloostrov Mani 

Dnes počasí opravdu není nic přívětivého, však také vstáváme o dost později, z jeskyň také nespěcháme a když objevíme v Aeropoli opravdový a nefalšovaný pneuservis, náš denní plán se rozkládá jako domeček z karet. Opravář pneumatik sebevědomě do našeho nouzově opraveného pláště zasune hříbeček, který má otvor zacelit, a nic. Znovu ho vytáhne ven. Po čtvrtém pokusu nám nabídne možnost prohlídky městečka, na opravu potřebuje nejméně hodinu času. Navlékneme tedy kulichy, rukavice a zimní bundy, kocourovi vysvětlíme, že kdyby se kolem auta ozývaly nějaké rány, tentokrát je to v pořádku, a vyrážíme do ulic.

 

Těch naštěstí není k prohlížení tolik, náměstí se jeví spíš obchodní, z něj vycházejí dvě uličky, které se však brzy spojí v jednu. Vše končí pěkným kameným kostelem, jenže to už víme o otevřené restauraci a dokonce jsme si všimli uvnitř krbu s plápolajícícm ohněm. Smůla je, že všechny stoly kolem krbu jsou obsazeny a pokud se chceme najít, musíme do vedlejší vymrzlé místnosti. Tak snad alespoň krmě bude teplá.

 

Než jsme stihli poobědvat, ve městě rozsvítili pouliční osvětlení, gumový technik už také odjel k rodině, před tím však stihl opravené kolo umístit do garáže na jeho provizorní stanoviště a připravit nám účet. Jistota znovu plnohodnotné rezervy se cení. Chvíli jsme laborovali s možností přespat na takovém divném plácku ve městě, pak jsme se však vydali na další cestu a dobře jsme udělali. Po prudkém sjezdu z útesu ještě prudší kosa křižovatky nás nalákala do vesničky Limeni na pobřeží. Ulice se stále zužovala a předem jsme věděli, že někde za vsí končí. Už mi skoro hnědly trenky při představě, co za sporého veřejného osvětlení couvám zpět, když se ulice rozšířila, narovnala, a my jsme stáli vedle nevysoké zídky, která oddělovala kamenitou pláž od ulice. Ten den jsme usínali za doprovodu monotonní tiché, avšak neutuchající rytmiky šplouchajících vln. Jen ten sníh, při úplňku bylo patrné, že pokrývá horní čtvrtinu okolních kopců a venkovní teplota mu přisuzovala nové a vyšší ambice.

 

Ráno okny do auta prosvěcoval sluneční jas, takhle rychle jsem snad z postele v Řecku nevyskočil. A takhle rychle jsem snad ani nikdy nebyl zpět v autě a pod dekou :-). No jestli tohle nebyl přímořský mrazík, tak jen proto, že někdo dýchal na baňku rtuti v teploměru. To bílé, vlhké, studené už pokrývalo kopce ze dvou třetin. Jak kdyby se malinké plážové letovisko bránilo bílé záplavě z posledních sil. A mraky? Byla jich plná obloha, jen občas někde prosvítala modř a tou se draly ony životadárné paprsky.

Stěží jsme se vykopali a odjeli dál podél pobřeží, v cestovním plánu na nás hledělo slovo Kelefa, prý zbytky hradu postaveného Turky při mnoho staletí trvající okupaci. Obrázek vypadal lákavě, navigace ukazovala cestu také zřetelně, proč tedy ne. Mimochodem, levá ruka je ta, na které obykle lidé nosí hodinky. A pravá ruka je ta, na které mám hned pod dlaní jizvu od dvou stehů, jako malý jsem při pouličním hokeji upadl rukou na ostrý střep od lahve. Dva týdny jsem tehdy nemohl psát a to se počítalo, chvilku jsem platil za třídního hrdinu. Tedy proto bych si měl takové věci pamatovat.

 

Navigace hlási odboč vlevo a já vím, že hrad je někde nahoře, odbočím tedy do kopce. Ty aplikace jsou úžasně chytré, hned vám přepočítají cestu. Udivila mě příští odbočka na druhou stranu, dvakrát jsem najel, abych se do uličky vešel. Ještě víc mě udivilo, když jsme za chvíli stáli na místě, kudy už jsme jeli. Vytvořila se tam kolona, někdo se nemohl vejít, také jsme se přimíchali a zahustili. Hudroval jsem jak starý krocan na malém dvorku a má mysl stvořila teorii. Nezodpovědní Řekové určitě do map poslali nekvalitní podklady a my se teď motáme jak vítr v bědně. Jsem opravdu zvědavý, co si na nás ta inteligentní krasavice mluvící z mini televize přístrojové desky Laiky vymyslí.

Na inkriminované odbočce znovu hlásí "odboč vlevo", znovu už mám směrovku spuštěnou tam nahoru, když Hanička opravdu nesměle špitne, že nalevo je ale na druhou stranu. Z toho tedy plyne jednoduchá rada, pokud máte jizvu na pravé ruce a pokud si nejste vždy jisti, kde je doleva, VŽDY se na odbočce podívejte, na které ruce je ta jizva. Až pak se teprve rozhodujte, kterým směrem se dál vydáte :-).

 

Správná odbočka ke hradu do směru ruky s jizvou přišla o pár kilometrů dál a krpál, kdy se modlím, aby mi zadní převis v zatáčkách neškrtal o asfalt je už jen lehkým doplněním nedávného adrenalinového zážitku. A že se přání plní? Jistěže, za chvilku skončil asfalt...

Ten hrad je n á d h e r n ý. Hodně rozhlehlý, obklopený vysokými horami, pod nimi křovinatá vegetace. Výhledy dolů na moře, tam je modro i od oblohy, naopak hory občas kryté temnou hradbou mraků. Na dvou místech vyšplháme na obvodové hradby pevnosti, jsou dost vysoké na to, abychom získali přehled o rozhloze, abychom se trochu vybáli, že zahučíme do křoví dole, a abychom pochopili, že do ruin uvnitř mezi hromady kamenů a spletité větve středomořské keřové vegetace se pouštět nemusíme.

 

Už dva týdny si vozíme v garáži kola a vždy, když je chceme použít, začnou z nebe padat objekty nápadně podobné dřevěné konstrukci se dvěma madly a jedním kolečkem v Česku zvané trakař. Teď míříme do Agios Nikolaos, zpátky k jihu vede do městečka Trachila pěkná silnice podél pobřeží a na sever do Stoupy dokonce cyklostezka, i když jen 4 km dlouhá. Dneska by to možná šlo... Kdyby několikrát cestou nezačaly padat z nebe trakaře.

Do Trachily jedeme autem a je to opravdu hezká cesta. Pravda, uličky ve městech jsou hodně natěsno, na druhou stranu v pohodlí obytného auta si vždy počkáme na chvíli, kdy přestane pršet a obhloha se vyjasní. Potom jsou výhledy na skalnaté pobřeží nádherné. Po každé půlhodině deště se tři minuty sluníčka:-). S blížícím se večerem se poměr přece jen srovnává, ani to nás však nepřiměje k vyndavání už solidně jiným vybavením zaterasených kol v garáži. Cyklostezka je stejně jen chodníkem podél promenády a tu lze o deset metrů vedle projet autem. A na chvíli zastavíme, abychom se pokocháli krátkým zábleskem teplého počasí babího léta. Vyhřejeme se pár minut na sluníčku a vyhodnotíme, že u zákazové značky přenocovat nebudeme, i když tady stojí německá malá vestavba na VW T3.

 

U Kardamili za vidění stojí kaňon Vyros. "Ubytování" najdeme už za tmy v jedné ostré zatáčce nad vesničkou Exochori, odkud ráno vyrazíme na krátký pěší okruh s nejhezčími vyhlídkami do kaňonu i na hory, které ho obklopují. S parkováním je to divočina. Už cestou nahoru je každý plácek podél silnice "ucpán" stojícím obytným autem, nikdo neřeší, jak moc rovně stojí nebo jak moc vyčnívá do komunikace. Naštěstí si také najdeme plácek vedle silnice, i kdyt půlkou auta "v kopřivách". Středobodem procházky vesnicí jsou souřadnice 36°54´21.471"N, 22°16´18.270"E, odtud je výhled nejhezčí. Pak scházíme uzounkými uličkami vesnice, naštěstí jsme ani osla nepotkali, těžko bychom se vyhnuli. Ke kapličce si dojdeme pro ukrytou krabičku, pak se "přes kavárnu" vracíme zpět k autu. Dnes je neděle a půlhodinka v jediné otevřené kavárně je něco jako exkurze do populačního spektra celé vsi. Máme pocit, že během té půlhodinky se tu opravdu vystřídali obyvatelé celé vesnice, i stařičkou babičku sem vyvezly její o jednu hůl méně používající děti. A jejich děti a děti jejich dětí. Multigenerační kavárna. A všichni si musejí všechno povědět a když jedna rodina odjede, druhá zase přijíždí. Možná se střídají kvůli využití parkovacích míst před kavárnou, možná i tady hrají roli nevyrovnané sousedské vztahy. A tak kavárna je pořád plná lidí, kouře cigaret všech značek vyrobených v EU i někde vedle stejně jako tabulek, že kouřit by se tady nemělo. Moc nechápu proč, tady mi cigaretový dým nevadí.

 

Ještě do Agios Sophia se jedeme podívat. Po pár studených a mokrých dnech je dnes obloha jak vymetená, proto cestou na chvilku zastavujeme u jakési odbočky a vypouštíme i kocoura na krátkou procházku. Dnes se usmívám, jak jsme ho naháněli, aby nikam neutekl, jak jsme se o něj báli. A on jak kdyby říkal něco ve smyslu "už jsem docela velkej kluk". S půlročním odstupem přiznáváme, že měl pravdu. Dnes je z něj světem protřelý cestovatel a na vycházky chodí snad všude, kde na chvíli zastavíme. Jako kdyby věděl, že nejpozději ráno zase jedeme dál, vrací se spořádaně a včas, dozor opravdu nepotřebuje.

 

Tam, kde se silnička v Agios Sophia naposledy rozšíří do půlkruhové návsi, je jediné místo k otočení se s obytkou. Tam i doplníme vodu a snad nikomu výrazně nepřekážime. Ke krásnému byzantskému kostelíku je to pár set metrů a od něj vede pěšina směrem do kaňonu Vyros. Vydat se po ní alespoň kousek určitě stojí za námahu, výhledy k moři i k horám odtud jsou nádherné. Kdybych se sem ještě někdy vrátil, tomuto údolí věnuji víc času a projdu dělší pěší výlet, jen je potřeba si na něj vyčlenit víc času.

 

Na cestu do Mystry máme vymyšlenu krásnou silničku přes hory, stoupáme snad tisícem zákrut, asfalt chvílemi dosahuje kvality sýra, kde nejvíc je ceněn počet děr. Stromy olivovníku už se o boky auta otřely tolikrát, že zbytky větví budeme dolovat zpoza markýzy ještě v létě, každá zatáčka by mohla být sázkou do loterie, zda vyjede něco proti. Nevyjelo a stačilo pár stovek výškových metrů povyjet, abychom pochopili proč. Laika a její schopnost projet kluzkým povrchem cesty znovu prokázala svou "totální neschopnost". Tomu autu stačí dobře plyvnout pod přední kolo, aby se dál nedostalo. Takže kilometr couvačka k první křižovace, pak se otočit a potupně "obvyklou" cestou dojet k památce, která se i z celořeckého hlediska prostě "musí" vidět.

 

Mohli jsme nasadit řetězy a zkusit "prorazit", jen hrdinů jsou plné hřbitovy. Bohatě stačilo, když se ta masa železa, dřeva a hliníku v úzké silničce na umrzlém sněhu utrhla a sunula se sice pomalu, přesto soustavně, ne zcela žádoucím směrem, aniž by dala možnost jakýmkoliv zásahem situaci sebeméně ovlivnit. Každá vteřina je sakra dlouhá, když čekám, zda se to zastaví. Jasný signál, při překonávání horského hřebene po hlavní silnici jsme sice řetězy nepotřebovali, sněhu ležela podél silnice vysoká vrstva, cestáři sotva stíhali. Jak by asi vypadala ta naše původně naplánovaná cesta....

 

A Mystra? Parkoviště je na 37°4´35.761"N, 22°22´8.646"E a je možné zde přespat. Je odtud blizoučko k hlavnímu vchodu do hlavního města z doby, kdy Pelopones ovládali Byzantinci. Vynechat Mystru vypadalo jako nenapravitelný hřích, na nás zas až tak extra nezapůsobila. Je tu pár hezkých kostelů, ty jsou i jinde. Nějaká ta světská obydlí, jenže tam nás stejně nepustili. Hanička u nejhezčího kostela našla pár opuštěných koťátek, přítulných, to zcela naplnilo její touhy, mě se líbily růže, které občas někde prokvétaly. A zima tady byla, že jsme ji nepřáli ani růžím, ani koťátkům. Naše domáci už trošku povyrostlé koťátko se hřálo v našich postelích v autě a my šplhali do strání bývalého hlavního města. A ani to kafe tady nevařili....

S chutí jsme po ústupu vyrazili zpět k pobřeží, cesta přes hory kopíruje jednu z nejstarších antických cest na Peloponesu, ze Sparty do přístavu Kalamata. Prochází skalami, tunely, dnes v nejvyšších polohách i závějemi sněhu. Je tu hezky, místní obyvatelé jsou nadílkou nadšeni, my tajeme až v taverně u krbu, kde pomáhají i jehněčí žebírka se sklenkou červeného. Chvíle, kdy velebím mírnou toleranci k alkoholu v řeckých dopravních předpisech.

Poslední část: Peloponeský kruh se uzavírá

Dnes se dolů k moři opravdu těšíme moc, máme domluveno rande. Jiřinka a Freddy jsou prostě dva úžasní přitom naprosto nenápadní cestovatelé, kteří si plní své sny bez ohledu na jakékoliv vnější okolnosti. Koupili si obytné auto a v něm žijí. Občas přijedou k Freddymu do Gentu, občas k Jiřince do Moravského Krumlova, zpravidla však jsou ...., jukněte na facebookový profil Na cestě, tam se dozvíte víc. Tak sem dnes jedeme na kávu, možná tato událost nám zastřela proslulost a věhlas byzantské Mystry. :-)

1/2019

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace