Kam stékají říčky Vysočiny - Rokytná a Oslava

Býval jsem ještě mladým chlapcem, když jsem vozil výpravy turistů cestovních kanceláří Čedok nebo Rekrea do Moravského Krumlova. V zámeckých prostorách tam vystavovali Muchovu Slovanskou epopej a já měl pocit, že to by lidé měli vidět.

Perla zapadlá mezi hromady kamenů divoké řeky, tak nějak mi ta expozice připadala. Nebylo jednoduché jí najít, sem trasy zájezdů nesměřovaly. Nebylo jednoduché přesvědčit "vedoucí zájezdu" klienta k návštěvě. Nepamatuji si, že bychom se tu kdy s někým setkali, městečko bývalo tak pusté, že jsem si tu jednou zkusil řídit zájezdový autobus, klienti si právě prohlíželi ty vzácné obrazy.

Vzpomínky z mladických nerozvážností už mi hodně kryjí vrstvy času a dalších událostí, přesto kostelík sv. Floriána nad městečkem celá ta léta občas vykřikoval a připomínal sliby, které jsem tenkrát sám sobě dával. Jak si k němu jednou dojdu a podívám se na městečko z té výšky, dominantu přece nestavěli pro nic za nic.

S plujícím časem se všichni měníme, co nás dříve uchvátilo, nemusí nás dnes ani oslovit. Dávno jsem přestal toužit po tom výhledu, a co jej rámuje, jsem už zapomněl. Co mi pořád zůstalo, rád se hrabu v mapách a nic na tom, že tu papírovou už jsem nedržel v ruce mnoho let. Právě tak se přihodilo, že mě myš, ne ta chlupatá a pištící, ta mou rukou vedená, znovu dovedla ke sv. Floriánkovi a monitor mi ukázal vedení naučné stezky rezervací Krumlovsko rokytenské slepence. A pak jsem stál v servisu Carthago a ve dveřích spatřil kamaráda Petra, on tam někde okolo bydlí. "Až sem někdy pojedeš, dej vědět, já ti povím, kde je tady hezky" se stalo výzvou, zvláště když mě ze servisu propustili před polednem a lednová obloha se ten den vůbec netvářila ledově.

Na 49°2´46.852"N, 16°19´13.499"E se dá zaparkovat a když Vám nebude za zády stát truck se spuštěným "chlaďákem", tak i přespat. Floriánek je na dosah, hranice rezervace ještě blíž a značka naučné stezky, "zelené psaníčko", padne do oka ihned. Rozhlížím se od kaple, hned mi přijde vzpomínka na nějakou pověst, kterou jsem v souvislosti s ní lidem v autobusu vyprávěl. Vůbec už netuším, o čem byla, a hledat ji nebudu. Raději scházím prudkým svahem serpentinami pěšinky dolů do údolí říčky Rokytné, na opačném zvýšeném břehu jejího meandru stojí historické jádro Moravského Krumlova. Zdá se, že má cesta povede podél břehu říčky, jenže značky neočekávaně a mapě navzdory odbočují vpravo pěšinou do kopce lesem. Tuším zkratku a prudší stoupání, je mi však mnohem příjemnější, než pochodovat strojově upravenou cestou.

Musím se tu omluvit paní zimě, to ona setřásá ze stromů listí a dovoluje tak v čase své vlády mnohem průzračnější pohledy do krajiny. Nemám rád její sychravé dny, natož u nás v Sudetech občas neustávající sněžení, pro dnešní den je však milá a k výletníkům přívětivá. Z vyhlídky s křížem mě ještě jednou nechá očima pohladit strmé svahy údolí Rokytné, žlutou kapli sv. Floriána i trochu v moderní a průmyslové výstavbě ztracené centrum Moravského Krumlova. Pak mě čeká silnice a blátivá polní replica watches cesta, cihlový viadukt přes železniční trať. Pohledy z něj na dvojitý ocelový zákrut mě převádějí na příjemnější myšlenky. Ještě chvíli mezi poli a vozová cesta klesá údolím potoka, mění se v uklouzanou blátivou pěšinu. Kopíruje zimou chudý tok, ten na mnoha místech zamrzá a na skalním stupni tvoří malý vodopád.

Říčka Rokytná je tady znovu na dosah, bez regulací si teče vlastní cestou. V létě údolí možná trochu przní pár starých chat, v lednovém pátečním odpoledni jsou však všechny pusté a vymrzlé. U nejprudšího zákrutu řeky mě šipka upozorňuje na vodopád, i když používá podmiňovací způsob – pouze ve vlhkých obdobích. Uzounká stružka vody stékající po skále mi sděluje, že v jednom takovém tu právě stojím. Trošku koumám cestu proti vrstevnicím nahoru, blátem vyšlapané pěšinky mě však o úspoře energie nepřesvědčují, navíc v rezervaci se tohle dělat nemá. Poctivě obcházím vesničku Rokytná, za odměnu se mi ukazuje bílý kostelik sv. Leopolda. Hned za vsí kopíruji hranu strže, úzká pěšinka nejprve poskytne pár výhledů do údolí a na okolní slepencové skály, pak mě dovede k bělostné kapličce. Jeden z obrázků zanedbané křížové cesty mi dokazuje zvyšující se životní úroveň dnešní populace – "Veronika podává Ježíši roušku" se jmenoval ten obrázek. Zatímco Ježíš si rouškou zakryl bedra, my jsme postoupili výš a kryjeme si obličeje....

Závěrečné kilometry jsou už nudným šlapáním po asfaltu, naštěstí ne dlouhým. Davají mi prostor a klid k ukotvení všech dnešních nádherných pohledů, ticha lesů a lehounkého žbluňkání ke svému cíli utíkající říčky. K poděkování a také k ujištění sebe sama, jak vzrušující je vydat se na dlouhou cestu do cizích krajů, jak stejně vzrušující je pak v krajích domácích najít staré souvislosti i nové objevy.

Ještě ani nejsem u auta a Hanička už doma ví, že dnes za ní nedorazím. Na další den má nějaké studentské povinnosti, ale i kdyby to tak nebylo, nejspíš by mi mé touhy nevyčetla. V Ivančicích doplním zásoby, v Oslavanech u řeky se nechám ukolébat jejím šuměním do noci. A připravím si zítřejší výšlap do údolí Oslavy.

Ráno pracně hledám přijatelné parkování v Senoradech, trochu se bojím obytkou sjíždět úzkou někde zledovatělou a jinde rozblácenou cestou blíž k řece. A dělám chybu, protože pod Šlapkovou skálou po chvíli procházím kolem krásného přírodního parkoviště na okraji chatové osady (49°7´55.798"N, 16°14´15.166"E). Navíc odpoledne při návratu už je cesta bezpečně sjízdná. Jak se bojím na cestách vzdušných pasáží, dnes mě přitahuje úsek cesty ve skále nad řekou u Senoradského mlýna v mapách označený vykřičníkem. Exponované místo. Odvážně nastupuji do prvního žebříčku, nahoře už mám téměř v gatích. Pěšinku širokou pár desítek centimetrů vysoko nad divokou Oslavou bych možná přežil v létě a za sucha, pohled na ledové plotny a absence jakýchkoliv "chytacích pomůcek" např. v horách běžných řetězů naprosto paralizuje mou nervovou soustavu. Musím se hodně ovládat, abych byl schopen alespoň nějakého pohybu, nejlépe toho čelem vzdad, protože tam mě nic nemůže překvapit.

Naštěstí úsek obchází žlutá značka cestou sice nezáživnou, za to zcela bezpečnou i pro auta chatařů. U Senoradského mlýna ještě jednou zkouším "drsnou stezku" z opačné strany, jakmile však dojdu k prvnímu bodu výhledu na řeku, připomínám si úděl většiny hrdinů. Jistě, jednou tam dojdeme všichni, jejich cesta však občas bývá rychlejší... Ještě zkusím nějaké obrázky řeky a hezky zachovalého mlýna a už stoupám prudce ke zřícenině hradu Kraví Hora. Slibuje i hezké výhledy, proto mi není za těžko vrátit se stejnou cestou zpět. Potkávám tři hochy převlečené za vojáky nějaké minulé armády, vlečou s sebou i střelné zbraně. V těžkých a dlouhých kabátech jim pranic nezávidím, jdu na ně s veselou, jako že jsem se trochu polekal. Když však jeden odpoví, že jich se bát nemusím, protože oni jsou ti správní, moje jistota se rychle vytrácí a vůbec mi nevadí mít je za chvilku z dohledu.

Z Kraví Hory nejvíc upoutá pohled na elektrárnu Dukovany, protože její siluety sem nejspíš poněkud nepatří, taková pěst do oka v ladné a bez velkých výškových rozdílů se vlnící krajiny. To jen řeky do ní během posledních několika možná set tisíciletí vyhloubily zákruty údolí a odhalili ostré zuby skal. Přesvědčím se o tom po návratu zpět k řece a především při stoupání ke zbytkům hradu Levnov. Zvolil jsem neznačenou pěšinu, která se proplétá mezi skalisky, ve vyšších partiích také na můj vkus až příliš blízko srázům a příliš vysoko nad řekou. Jižní svah je však sněhu a ledů zbaven, tedy opatrně a pomalu stoupám stále vzhůru, kochám se pohledy dolů, a když zrovna nic nefotím, možná až trochu křečovitě se držím každé větvičky nebo výčnělku skály. Posledních 200 metrů je mi velmi výživných, s pohledem na turistickou značku a tabulky označující její konec v útrobách hradu mi z hrudi odpadá těžké břemeno...

I když ony ty útroby, kdyby o nich nebylo psáno, leckdo by si jich ani nevšiml. Mnohem víc zbytků zdiva je viditelných zdola z údolí. Dlouho historici hledali polohu hradu Levnov, naopak o téměř bezvýznamném Ketkovickém hradu stejnou dobu dobře věděli. Až po nedávném objevu nějakých starých listin vyšlo najevo, že "Ketkovák" byl tím legendárním Levnovem. Pak už text na tabuli pokračoval sáhodlouhým vysvětlováním dějin a mě spíš zajímala vyhlídka zvaná Panorama nedaleko obce Ketkovice. Jak už to při podobných příležitostech bývá, tolik slibující jméno skrývá sice hezkou, do daleka, avšak z dnešních panoramat tu nejméně dramatickou vyhlídku. V žádném případě nelituji těch dvou kilometrů navíc, úsměvu jsem se ale neubránil.

A pak už zbývalo jen sejít zpět k řece, na chviličku se zastavit u Ketkovického mlýna a na mostě přes Oslavu pod Levnovem. Popřemýšlet ještě o výstupu na Velkou skálu a ten pak vzdát, protože hlad a žízeň a lenost jsou zdatní protivníci i těch nejzarputilejších výletníků. Zdárně jsem tak došel k autu a tentokrát už vyrazil na cestu domů, protože nechat na sebe dlouho čekat milou Haničku, to bych stejně nevydržel.

1/2021