K soutoku Moravy a Dyje

Žili jsme kdysi s Františkem moc hezký vztah, mnoho slov jsme si převyprávěli a mnoho myšlenek sdělili. Zdrbali jsme malé poprsí nejhezčí prodavačky jeho obchodu, ukázal mi všechno ve vinicích, i když sám už víc než dvacet let alkoholu neokusil. Jeho fotografické rady slyším i dnes při každém přiložení hledáčku k oku.

Píší prý už v Bibli, že vše se jednou narodí, jednou to dosáhne svého vrcholu a jednou to zanikne. V době, kdy má cesta životem neprocházela zrovna po dláždění z úspěchů a harmonie, se František občas pokusil o nějakou komunikaci, a já až příliš dobře věděl, že nemám co do diskuse. Když už bych se cítil být v tom vztahu znovu rovnoceným partnerem, nepřežily Frantovy zvyklosti mé rozmary, proto dnes už nevedeme žádné "odborné pindy". V mém srdci má však ten člověk hodně místa, třeba i pro pár výletů a hodin pochodů jihomoravskou přírodou. Pro jeho znalosti a pro způsob, kterým mi je uměl předávat. Takhle jsme šli i k soutoku Dyje a Moravy, na slovensko, rakousko, moravské trojmezí.

 

Vycházeli jsme od zámečku Pohansko u Břeclavi, František vedl trasu i hovor. Všechno se v tu chvíli točilo kolem starých suchých, ale stále monumentálních stromů v lukách okolo, o tom, jak bychom mohli ta torza působivě vyfotografovat, co do přístrojů nastavit. Sám by k tomu neřekl půl slova, odpověděl jen, na co jsem se zeptal. Šli jsme chvíli po nějakých cyklostezkách, kolu však on na chuť nikdy nepřišel, když už něco, tak motocykly. Franta dodnes nevynechal jedinou velkou cenu na brněnském okruhu.

 

Pak se řeč stočila na lužní lesy, na kvetoucí ovocné stromy. Jsou prý biologickým pokladem, kdyby třeba všechny vyšlechtěné hrušně zahynuly ať už z lidského rozmaru nebo pro nějakou chorobu, tady v lužních lesích kolem Dyje by bylo možné posbírat spousty semínek těch divokých stromů a populaci obnovit. Pokoušeli jsme i nějaké obrázky lesů a květů, jenže obloha se zatahovala nejprve do bíla, pak i do šeda, a my stále pochodovali podél Dyje, avšak v dostatečné vzdálenosti, aby zbyl prostor i na cestu zpět. A Franta vytáhl svou příhodu o komárech, kterých tady po většinu vegetačního období žije skoro víc než moc. Umí odhadnout podle postupu jara, kdy se ta kvanta krvelačných bzučících tvorečků vylíhnou, pak už projít bez trestu nepřátelským územím není možné. Ten den už prý byl na hraně, jenže František to tady miluje a chtěl si ještě jednou trasu projít, domluvili se s kamarádem Laďou. Aby vše pojistil, v podvečer výšlapu se dojel na kraj lesů podívat, zdálo se, že vše ještě zvládnou. Jen ráno vypadalo všechno jinak, ten obrovský les bzučel a tetelil se tisíci drobounkých tělíček. Už se zdálo, že z výletu sejde, pak si ale chlapci všimli zajímavého úkazu. Komáři útočili, co jím síly stačily, neďobnul však ani jeden. Prý to bylo proto, že každé to zvířátko potřebuje dva až tři dny na zesílení sosáku, aby prošel kůží, do té doby trpí hlady. A právě do těch dvou dní se František a Laďou strefili.

 

Soutok je nádherné, magické místo. Obě řeky jsou tady už mohutné, přesto nesplavné, kosa vybíhající do středu soutoku končí ve vodě jako špička nože. V Rakousku je povoleno chytání ryb do závěsných sítí, pravil náš průvodce, proto tolik chatek s těmi podivnými zařízeními. Zdálo se mi to vůči rybám nefér, současně však jsem vnímal "exotiku" a rozdíl, jak se zdá, že bychom mohli být všichni stejní, tak se stejně zdá, že se v mnohém lišíme. A tak si ani nevšimneme drobného mrholení, ani do husté zeleně zasazeného starého hraničního kamene.

 

Vracíme se více přimknuti k Dyji, alespoň v počátcích cesty. Po chvíli vycházíme na louku, kde si čápi postavili hnízdo na sloupu oplocení pastviny, naneštěstí blízko u cesty a ani ne příliš vysoko nad ní. Netuším, jak pár reaguje na běžné kolemjdoucí, já jsem zkoušel obrázek. S každým krokem se ochránce hnízda zvedal trochu výš, druhý rodič asi hledal v okolí něco k obědu. Zdála se mi už hodně fotogenická vzdálenost, když se pták s dlouhým zobákem odlepil od svého příbytku a zakroužil nám nad hlavami. A tak přesto, že jsem neškodil, připadal jsem si být vetřelcem. Nakonec jsme ještě prošli kolem Kyjovky, malé říčky od známého městečka, kde nám František ukázal "stopy od bobří řeky", dobře otesané kmeny "zoubky" těch vzácných hlodavců.

 

Nožičky jsme otlačili dokonale, našlapali jsme přes 30 kilometrů třebaže bez převýšení. Nebýt Františkova vyprávění, těžko kdy bych k soutoku Moravy a Dyje došel pěšky. Stejně tak, nebýt Františkova vyprávění, určitě bych se tam vydal někdy třeba na kole, tras je tady vyznačeno mnoho. My jsme pochopitelně ani druhý den nezaháleli a prošli jsme si už poněkolikáté Moravské dolomity, ale to už bych popisem opakoval kapitolu.

4/2008

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace