K oderským meandrům a pro uši pod trúbu

Vodní plochy jsou jako oči krajiny. Za slunečného počasí modré a protože krajina bývá rozlehlá, musí disponovat i větším počtem očí. To aby dobře viděla :-). Všechny oči jsou napájeny z moří a všechen déšť jsou řeky, které už moře poznaly.

Jednou z řek v Evropě nejdelších a nejmohutnějších je Odra, pramení ve ve vojenském prostoru na Olomoucku, protéká mnoha významnými městy, lidé ji vybrali jako hranici mezi státy. Odru znám jako novorozeně, jako dámu v nejlepším rozpoložení i jako stařenku, která svou veškerou energii předává nekonečnu vesmíru a oceánům. Snad proto chci vědět a vidět víc, snad proto v sobě nosím touhu setkávat se s jejím tokem častěji. Převážnou dobu svého života řeka prožívá v Polsku, tady mi připadá nedoceněnou sestrou národní jedničky Wisly. Stejně jako "čistí Poláci" občas podceňují své krajany z Dolního Slezka nebo z příhraničních oblastí s Německem, kudy si Odra vyhloubila své koryto. Naštěstí řekám je díky délce jejich životů a díky jejich přirozené tiché síle úplně jedno, co si o nich myslí jedna nebo několik generací lidí.

 

První krůčky řeky jsou běžnému turistovi zahaleny tajemstvím vojenského prostoru Libavá, pod Spálovem už se můžeme potkat. Tady jsme spatřili Odru jako švarné děvče pubertálního věku. Výchozí místo cyklo výletu volíme městečko pro oblast tradičního názvu Odry, noclehujeme u Veselské rozhledny na 49°38´35.707"N, 17°48´32.166"E. Zelená značka do Dobešova je zrádnou průvodkyní, nejprve stoupá údolím jako asfaltová silnička, pak přechází v šotolinu, aby ve svém závěru potrápila cyklistu uzounkou pěšinkou ve vysoké trávě plné ranní rosy pozdního léta. Současně však poskytuje první výhledy na Oderské vrchy, před dramatickým sjezdem do údolí Suché zpestřené zlatavými kruhy slámy nevázaně poházenými po nedávno posečeném obilném poli. V Luboměři z nepozornosti míjím odbočku k Balerově větrnému mlýnu, ve Spálově naopak zlákáni nepatrnou šipkou s nápisem "pekárna" zapomeneme vyhledat v mapách značený zámek.

 

Zelená značka by nás také dovedla do údolí Odry, jenže to bychom vynechali pár kilometrů ještě panenského toku v hlubokém údolí, kde s říčkou rozmlouvají jen trampové a tuláci. I já jsem v této chvíli zřejmě puberťákem, pokouším se Odře nahlédnout pod tričko i pod kalhotky, v klínu hlubokého údolí zarostlém hustými listnatými lesy se tu prodírá svým letně líným tokem trochu kamenitým řečištěm ještě stále nevychovávána regulačními hrázemi. Místo abych si prožil tichou sílu budoucího veletoku, sbírám obrázky a pak spěchám za ujíždějící Haničkou, zastaví nás až zahrádka jídelny rekreačního střediska velmi zřetelně připomínajícího pionýrský tábor.

 

Odtud už cyklisty vede sterilní asfaltová, avšak nesmírně pohodlná cyklostezka, řeku pak mezi pevnými pouty hrází vybudované koryto. To jsou vymoženosti prosazené starostlivými lidmi pro jiné lidi, které ti starostliví nejprve vystresovali, aby jim pak mohli předložit jejich řešení těch tolik složitých problémů. A vybudovat si tak vlastní politickou nepostradatelnost. Že tomuto principu nevěříme? Proč se tedy díváme na zprávy v televizi, proč čteme noviny nebo zpravodajské servery na internetu, proč se tolik dohadujeme o "současné situaci", proč tolik složitě řešíme, koho a proč volit a koho ne?

 

Ta cyklostezka vede do Oder, městečka, kde na nás čeká naše obytné auto, kde nám na náměstí uvaří kávu a koupíme tu i zmrzlinu, zákusek, pivo nebo pečivo v pekárně. Řeku Odru žádné politické úvahy ani mé provokační otázky nezastaví, brzy vtéká do chráněné krajinné oblasti Poodří. I ta, ač úzká jak právě vypraná podkolenka, je naším cílem. Na další cyklovýlet vyjíždíme později, protože včera pršelo a dnes jsme zaspali, pak jsme potřebovali nákup, naftu, čistou vodu a vylít med. Asi každý bude tušit, o jakých karavanisticko provozních zdrženích se právě teď zmiňuji.

 

Vyjíždíme z Bartošovic, kde na návsi u fotbalového stadionu se do příčného parkoviště vejde i středně dlouhý obytný vůz. K zámku je to odtud nedaleko, ten však k veřejným prohlídkám uzpůsoben není. Po cyklostezce Krakow – Morava – Vídeň se vymotáme z obce, ještě správně odbočíme podél kukuřičného pole, značení naučné stezky dál se nám už hledá hodně obtížně. Než zjístíme půlmetrový vyšlapaný pruh mezi vysokými mohutnými klasy. Chvíli loukou a zanedbaným sadem ovocných stromů, než se vyhoupneme na cestu mezi Bartošovickými rybníky. Ty jsou již součástí CHKO, žije tady početná populace vodního ptactva, mnoho stěhovaných druhů se tu zastavuje při jarních a podzimních tazích na sever a jih. Z vyhlídkové lavičky rozeznáváme i Lysou horu, nejvyšší v Beskydech, na toto pohoří však při naší fyzické kondici můžeme zatím zapomenout.

 

U Bartošovického mlýna se napojíme na modrou turistickou značku, ta nejprve v uctivé vzdálenosti, později přece jen na dohled kopíruje meandrující Odru, zde už dívku odcházející ze školních lavic. Kolem Studénky je prý niva řeky nejzachovalejší, původní přírodě lužního toku nejpodobnější. U Oderské lávky pozorujeme krajinu pro široké údolí typickou, louky lemované úzkými pruhy starých vysokých listnatých stromů, občas i nějakého osamoceného velikána. Na Pasečném mostu se rozhodneme opustit jistotu modrých značek a vydáme se po neznačené cestě, která však věrně kopíruje tok řeky zařezávající se tři až čtyři metry pod úroveň okolní nivy do sprašových půd. Ještě několikrát spatříme krásnou zátočinu, než vyjedeme v Petřvaldíku, malé vesnici na dohled i doslech mezinárodního letiště Ostrava – Mošnov. I my z asfaltové komunikace značené žlutou značkou zahlédneme řídící věže a siluety proudových aeroplánů.

 

Návrat k autu přes Albrechtičky a kolem zámku v Nové Horce je už takový trochu "udřený" po běžných silnicích bez zvláštních krajinných zážitků, ale co bychom mohli požadovat od chráněné přírodní oblasti úzké jako čerstvě vypraná podkolenka :-).

Poslední turistický den našeho výletu jsme si mohli vybrat – dále sledovat růst a nabírání kapacity švarné Odry v okolí Bohumína na slezko (moravsko-slezské) slezské (polsko-slezské) hranici nebo trochu odbočit a kola vyměnit za turistickou obuv. Oblačno deštivé počasí mě donutilo zaimprovizovat a právě tato improvizace stala se mi navýsost příjemnou.

 

Podle P4N jsme zaparkovali na 49°35´20.297"N, 18°7´40.572"E a také jsme tady k plné spokojenosti po návratu z pěšího okruhu přespali. Vyrazili jsme nejprve do "botanické zahrady" zřízené v opuštěném vápencovém lomu, vchází se sem prašnou cestou a stále otevřenou branou přímo proti vjezdu do parkoviště. My jsme sem vlastně zabloudili, protože trasa, kterou jsem si v mapách vytyčil, s tímto místem nepočítala. Bylo by to škoda, i když na konci srpna už všechny teplomilné bylinky sbíraly sílu k zimnímu spánku místo vystavování svých květů, prostředí je tu příjemné. Celé území okolních luk a lesíků je označeno jako několik přírodních památek, my jsme zamířili k Vaňkově kameni, vápencové hroudě nadlidských rozměrů. Pak jsme se otočili ke Kamenárce, také přírodní památce s opuštěným lomem ve svém středu, jeho horní hrany jsou překrásnými výhledovými body. Naopak od lípy u božích muk Panny Marie už lákají výhledy na Štramberk a "jeho trúbu", zrekonstruovanou věž bývalého hradu.

 

Ještě hezčí je však výhled od skály Rudý a nakonec zákoutí s věží mezi roubenými chaloupkami musí vzít za srdce každého milovníka poetiky starých časů. Vynechat výstup na Štramberskou trúbu by asi bylo neodpustitelným hříchem, málokdo však oběhne prkenný ochoz rychleji než já, zvláště když mě místo úchvatných výhledů zaujala mnohem intenzivněji hloubka pod nohama. Zmařený zážitek jsem však dohnal v domácích koláčích z Hrstkovy chaty přímo pod hradem, i Haničce po nich nabíhaly jemné bouličky za ušními boltci. Sestup dolů na náměstí miniaturního městečka je lemován asi stovkou prodejců štramberských uší, ještě teď se jedno balení povaluje u nás doma ve spíži, protože nemám odvahu jej bez svolení Haničky načít a perníčky ochutnat.

 

Kdo chce spojit návštěvu štramberského hradu a jeskyně Šipka, musí projít hlubokým údolím pod městečkem a především vystoupat na protilehlý kopec Kotouč. Zdá-li se nám stoupání příliš strmé, trochu ulehčit může identifikace několika desítek soch národních buditelů. Les je totiž nazván Národním sadem, ovšem totální devastací vápencového velkolomu "odlámaná" jižní strana kopce poněkud dehonestuje snahy jak oněch buditelů tak i těch našich předků, kteří je jistě nemalou investicí do instalace soch a bust chtěli uctít. Naštěstí místní značení vycházkového okruhu nás odvádí severním směrem, kde si o pozornost říká jeskyně Šipka, Národní přírodní památka. Archeologové tady našli kosterní pozůstatek, kousek čelisti prehistorického dítěte, nějaký hodně starý. A procházet přírodním vápencovým obloukem do temné jeskyně, o které jste se právě dozvěděli, že tady bydleli bytosti podobné lidem už před 42 000 lety, to už vyžaduje kus fantazie, abych si vše porovnal do nějaké řady. A nebo neporovnal, protože ono je to tady i hezké. Pak už jen seběhneme do turisty vyhledávaného městečka a obytnou čtvrtí dojdeme autu, které nás spolehlivě doveze domů a pak trpělivě počká na další výlet obytňákem.

8/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace