K nejpolštější řece a nejvýchodnější hranici

Wisla ústí do Baltského moře tak trochu i v Gdaňsku, jenže té říkají Mrtvá Wisla, v mapě její oddělení se od hlavního toku vypadá skoro až nechtěně, uměle vykopaný kanál. Její koryto je širší a do moře vtéká rameno pojmenované Smělá Wisla. Za tento vývoj řeky prý můžou rozsáhlé povodně. Co ale nikdo Wisle neodpáře, jsou její nej – nejdelší a nejvodnatější v Polsku, protéká nejdůležitějšími městy Varšavou a Krakovem. Prostě polská národní řeka...

Předchozí část: Jak se žilo v nejbohatším městě Polska?

My jsme se vypravili k ústí jejího hlavního toku, díky regulacím je dnes delta Wisly v přírodě takřka nerozpoznatelná. Zaparkovat je možné v obci Wyspa Sobieszewska, na 54°20´12.326"N, 18°56´5.660"E jsou zřízena podélná stání v ulici, na jejím konci je otáčka. Míst je však k dispozici velmi omezený počet, je třeba tady být brzy ráno. K řece dojdeme po zelené turistické značce, dál už nepotřebujeme nic. Pěšinek a cest jsou tady vyšlapány desítky, ale my jsme tady kvůli řece a tedy se nebudeme odchylovat od jejího toku. Když už by se chůze zdála být nudnou a možná snad i nekonečnou, přicházíme k přírodní rezervaci Mewia Lacha, k bažinám, jezerům, písečným přesypům. Dvě vyhlídkové plošiny nám dovolují rozhlédnout se do okolí trochu z výšky, u samého ústí řeky do moře jsou příchozí nuceni zákazovými tabulemi plahočit se pískem podél vybetonovaného zvýšeného břehu, prý při stoupající hladině by chůze po něm hrozila utonutím. Každý uhodne, kolik lidí zákaz za sluného dne a při pohledu na zcela mírumilovnou hladinu posledních metrů Wisly uposlechne...

Severní rozhledová plošina poskytuje opravdu krásný výhled hlavně do pískových dun a na jezera vzniklá při mořských bouřích. Ochranářka přírody se tváří, jako kdyby chtěla lidem ukazovat přírodní zajímavosti, po pravdě je ale ostřížím hlídačem, žádný prohřešek proti řádu rezervace jí neunikne. Naštěstí nás nenutí obout si boty, v jemném písku jsou nepoužitelné. Tuleni sem prý občas zavítají, já však být tuleněm, vybral bych si raději klidnější místo na lenošení, rozvalování se v písku a slunění. I bez nich má ale písečná krajina své kouzlo, než přijdeme ke břehu moře. Tady je trochu víc rušno, lidé tu odpočívají, nabírají síly na ke zpáteční cestě, z tohoto bodu už je potřeba jen tupě došlapat lesní cestou k autům. Procházka není náročná, snad jen "brodění" se pískem ubere nějaké síly.

Jestli Helské kose bude trvat ještě pár tisíc let, než se spojí s pevninou, v případě Wislanské kosy příroda dílo dokončit stihla. I tady ji chrání park krajobrazowy, na exotičnosti místu dodává přítomnost neprostupné ruské hranice, která kosu přetíná někde ve třetině její délky. A aby příroda nedostala nic zdarma, lidé vykopali v kose průplav, pro lodě plující do ruského přístavu Kaliningrad. Takovou kosu pochopitelně nemůžeme minout, zvláště máme-li záruku průvodcovských služeb v osobě člověka, který už oblast prozkoumal. Synek se tu potuloval v c*vidovém podzimu a rád se sem v létě vrátil. Je zvláštní pocit stát na hranici státu, který je z pohledu světových médií považován za loupežníka, a to můžete mít o pravdopsaní a pravdomluvě těch médií jakékoliv pochybnosti. Když už pro nic jiného, tak pro existenci drátů, pruhu území nikoho, všudypřítomných očí obránců hranice po obou jejích stranách. Chca nechca si musím připomenout, že tyto obrázky už jsem v minulosti někde viděl a to jsem rozhodně nemusel z domova jezdit tak daleko, jako tentokrát.

Piaski se jmenuje poslední vesnice "na konci světa", 54°26´17.166"N, 19°36´8.814"E jsou souřadnice parkoviště, kde jsme zůstali na noc a odkud je možné buď asfaltkou lesem k hranici dojet na kole a nebo po pláži dojít pěšky. Ty jsou výrazně méně zalidněné, možná i proto se vyplatí dívat se pod nohy. A v místech, kde se potkává moře s pláží, hledat malinké žluté kamínky jantaru. Ačkoliv hranice a výstražné tabule působí trochu ponuře, přírodě jsou nějaké lidské čáry v mapách celkem ukradené. Bylo by fajn, kdyby si někteří lidé všimli, kdo fakticky vládne světu, absolutně nezaujatě a především trvale. Zdá se, že člověk úspěšně zabíjí sám sebe a tam, kde se mu to opravdu podaří, příroda přebírá žezlo, trůn i korunu okamžitě. Aby odlehčení atmosféry bylo dokonalé, všechny ty zákazy jsou polepeny nálepkami cestovatelů, kteří se sem dostali někdy před námi. Nakonec se nám zážitek jeví jako velmi pozitivní a stává se pro tentokrát důstojným rozloučením se s Baltickým mořem.

Myslím, že jsem byl mírně dospívajícím chlapcem, když jsem četl román Henrika Sienkiewicze a ani nepamatuji titul té knihy. Co mi však zůstalo navždy v paměti, byla možná i trochu oprávněná nenávist hlavních hrdinů vůči křižákům, německým rytířům, a tedy název jejich sídla Malbork byl v knize velmi často skloňován. Když jsem později zjistil, že to město nejen existuje, že je dokonce dodnes dochovalou pevností právě z doby působení křižáků na tomto území, bylo celkem jasné, kudy se jednoho krásného dne bude mé cestování Polskem ubírat. S časným odpolednem tedy parkujeme na jedné z mnoha odstavných ploch na břehu řeky Nogat a vyrážíme na prohlídku, a teď to musím vyslovit na plnou hubu, z mého pohledu jednoho velkého turistického blázince. Místo je prostě díky i zachovalosti hradu i zviditelnění národně obrozeneckého spisovatele až příliš známé, navíc národnostní povědomí Poláků je oproti našemu na mnohem vyšší úrovni. Tedy jsme jen v rychlosti obešli hradby, při procházce jsem zkusil posbírat pár obrázků, ze kterých je více než patrné, s jakou povinností. Podobně povinnou kávu a jak je v nejvyhledávanějších turistických destinacích zvykem i nekvalitní časnou večeři jsme si dali v restauraci, jejíž asi jedinou předností byl výhled na hrad přes řeku. Jak rychle mě přešla počáteční chuť zaplatit hodně přehnané parkovné za možnost dívat se večer na osvětlený majestát... :-)

Spali jsme zdarma, v tichu a klidu na břehu Wisly (53°55´54.084"N, 18°51´48.311"E), ráno jsme v poklidu pokračovali proti proudu veletoku a využívali každou možnost se k jejím břehům zajet podívat. Takhle jsme chvíli stáli proti městu s rovněž křižáckým hradem Gniew, na pár minut jsme jukli do Kwidzynu, který nás nalákal obrovskou katedrálou, asi dvouhodinovou procházku jsme podnikli v PKO Gory Losiowe z vesnice Zakurzewo. Google mapy tam slibovaly z vrchu nad Wislou vyhlídku do jejího širokého údolí a až k historickému městu Grudziadz, i tam jsme měli namířeno. K pěkné vyhlídce přes řeku jsme dojeli na 53°29´34.237"N, 18°44´26.735"E a poděkovali jsme si za rezignaci na prohlídku starého města, zrovna dnes tam chystali hodně hlučný a hodně lidnatý hudební festival, i z "naší pláže" na opačném břehu Wisly se jej chystalo dost lidí sledovat. V této části toku Wisly bylo zřízeno několik dalších přírodních parků, i bych si je rád alespoň zběžně prohlédl, ale možná to znáte sami, jak se blíží konec cesty, poslední den, najednou chybí motivace. Na noc jsme zaparkovali znovu na břehu Wisly pod vesnicí Strzelce Dolne nejspíš na rybářském místě, ugrilovali jsme večeři, pak ještě chvíli poseděli u ohně. Ráno jsme se už spíš symbolicky prošli kousek podél řeky, meteorologové slibovali déšť a ten se vskutku po zaklapnutí dvěří obytného auta k odjezdu spustil. Nebyl dlouhý ani silný, nám ale k odstartování dlouhé cesty domů stačil.

8/2023