Jsme zaplaveni, také portugalskou historií

Prší už třetí den v kuse a nás to v autě úplně nebaví. V noci vítr tolik lomcoval, že jsme museli odpojit alarm, aktivovalo se náklonové čidlo. Ani tak nebylo úplně reálné se dobře vyspat, jako když se při usínání loď převalí přes vlnu.

předchozí část: Přírodou severu Portugalska

Ráno nasazujeme "holínky", z hloubky sklepa (úložný prostor mezi oběma podlahami) vytahujeme ten největší a snad trochu větru odolný deštník a vyrážíme do ulic Guimarese. Spaní na STPL zdarma N 41°26´27", W -8°17´04", denní parkování u hradu na N 41°26´56", W -8°17´22".

Nejsevernější a nejstarší z hlavních měst Portugalska. V roce 1110 se tady narodil Alfons, první portugalský král. Byl to ten, který se rozhodl, že vyžene ze země Maury a také se v tomto ohledu činil. Později, jak jeho nástupci pokračovali v započatém díle, hlavní města se stěhovala stále jižněji až k definitivě Lisabonu. Ve věžích hradu Guimares jsem viděl takovou tu opravdu prastarou hrubou stavbu, jaké mě hodně lákají, a pak zpráva o zapsání místa do knihy světového kulturního dědictví UNESCO, takové věci by přece člověk měl vidět, ne? Při portugalské cestě jsem si hodně ujasňoval mé priority cestování a poznávání...

Jenže když padají z nebe provazy vody a vichřice ohrožuje životy, jak se později ukázalo, to není úplně dobrá chvíle k poznávání přírody, hor nebo národních parků. A ten hrad působí hodně monumentálně, moc se mi tam líbílo. Obejít kamenné zdi, rozhlédnout se po městě a do okolí, kam až nízkoletící mraky dovolí, schovat se na chvilku v jediné místnosti hlavního paláce a tam se z příjemného animovaného filmu dozvědět něco o Alfonsovi a ještě se u toho zasmát, to určitě k cestování patří, zvláště k tomu shora vlhčenému.

Z hradu jsme sešli pár metrů níž parkem, tam stojí stará kaple, ve které nejspíš Alfonse pokřtili, a hned vedle "nový" zámek. Ten už sice nebyl královským sídlem, dnes jsou tady však instalovány muzeiní sbírky a míří sem většina účastníků autokarových zájezdů. Nás tahle atrakce neoslovila, raději jsme sešli ještě víc dolů do úzkých uliček starého města. Dosud se mi nabízená kultura líbila, protože nic nebylo rozvleklé a složité a vystačili jsme si k poznávání sami bez povinných průvodců. Cesta uličkami už mi tak veselá nepřišla, možná je tu za šeda ještě šeději, než na širších prostranstvích. O chvíli později se ukázala pravá příčina mého rozladění.

Až na spodním náměstí historického městečka pod podloubím stínícím výhled na starou katedrálu si malinko jsem schopen uvědomit, že nejen vodou v botech a za límcem živ je člověk. Ze zkušenosti vím, že nejlepší kavárna ve městě by mohla být ta, kde si není kam sednout, jenže dnes se špatně v liduprázdném městečku vybírá. Nakonec poněkud prozaicky vítězí ta, do které nemusíme znovu otevírat deštník, vchod má z téhož podloubí, pod nímž právě stojíme. Zima uvnitř je podobná té venku, kdyby snad někomu chybělo trochu průvanu, personál stěhuje otevřenými dveřmi dovnitř několik plynových lahví.

Z reproduktorů se line tklivá píseň a můj tupý pohled přechází ze tmavě béžové hladiny tekutiny v hrníčku na náměstí plné mokrých plastových stolků a židliček o ně opřených. Personálu je ve všech restauracích přesila oproti počtu hostů, všichni mají k dispozici hojnost času k pozorování provazů vody valících se ze šedivého nebe. I po vánoční výzdobě stéká voda, podobné to mají možná v Karibiku v období dešťů. Pozoruji mírně nakloněný stoleček, jak po něm čůrkem stéká malá vánoční vodní kaskáda. Z první plynové butelky už vychází trochu tepla, hlavní zájem tak může mládežnický personál věnovat dalším činnostem. Co kdyby někdo přišel třeba na oběd....

A tak si sedím v té kavárně někde uprostřed Portugalska a potichu si vyprávím do diktafonu své úvahy. Jestlipak to sluníčko ještě letos bude k vidění? Nebo snad až někdy v příštích letech? O rty mi brnkne úsměv, najednou netuším, co se to děje, uvnitř mého objemově dobře disponovaného těla se rozlévá vlna štěstí, spokojenosti a radosti. Nechápu, i uprostřed vší té sloty jsem prostě na světě a ve svém životě rád. Ještě chvíli posedíme, zaplatíme a vyrážíme na cestu zpět k autu, uvnitř Malibu je teplo a sucho.

Čeká nás cesta do Porta a také dálniční osvěžení ducha. Jak to tak? V Portugalskou existují dvě dálniční sítě, jedny dálnice řidiči platí přímo na mýtných branách, pro použití těch druhých je třeba mít jakousi kartu a tu průběžně dobíjet, jak si videosystém ukrajuje z jejího kreditu. Cestou do Guimarese jsme potkali spousty bilboardů propagující akci "jednoduché mýto", nikde však nebyla tato karta ani kredit ke koupi. Místní policie pochopitelně o problému ví a tedy si zvláště chutně smlsává na otrávených turistech, kteří po mnoha marných pokusech kartu někde koupit na vše rezignují a dálnici použijí i bez ní. Aktuální zpravodajství českého autoklubu tvrdilo, že snad na čerpacích stanicích BP, tam o ničem nevěděli.

Nakonec někdo poradil Galp a na jednom takovém ve velkém městě jsme vytouženou kartu získali. Tím ovšem dobrodružství zdaleka nekončí. Řidič musí kartu zaregistrovat a pod svým telefonním číslem přihlásit k odečítání kreditu. Díky tomu lze pak kredit stejným způsobem dokoupit. Systém však chce adresu a požaduje portugalské směrovací číslo místa bydliště, ani předvolba telefonního čísla se mu zpočátku nelíbila. Ještěže máme v posádce kiberneticky zdatného člena a že nám cesta k prvnímu úseku takto placené dálnice chvíli trvala.

Nicméně, dobrodružství stále nekončí, díky informačním tabulím sice víme, kolik nám má být za který úsek z kreditu odečteno, na kartě (lze kontrolovat přes telefon) se však nic neodečítá a kredit zůstává stále téméř plný. To téměř znamená jakýsi administrativní poplatek, který je každému sejmut ihned po registraci, zaplať poplatek za to, že chceš platit.... A další den znovu kredit neubyl a další znovu. Protože systém slibuje informovat prostřednictvím sms o vyčerpání kreditu, žijeme v naději, že kdyby bylo něco špatně, dozvíme se o tom. Abychom se dobrali nějakého smysluplného konce téhle anabáze, už teď prozradím, že kredit z karty nám byl odečten po více než týdnu a poslední den naší cesty Portugalskem jsme použili dálnici nevědomě nelegálně, protože jsme měli kredit cca 2 eura a projeli jsme několik zpoplatněných úseků. Žádná sms ani výhružný dopis nám však do dnešního dne z Portugalska nedošel.

A tak jsme se dočkali Porta. Vybrali jsme si parkování na N 41°08´36", W -8°37´57" poměrně blízko od historického centra s výhledem na řeku a město za ní. Kdyby ovšem po okně nestékaly další proudy vody. Sousedem nám byl německý nákladní Mercedes v "saharské" úpravě. Už tolik nefoukalo, těšili jsme se tedy na klidnější noc. Jenže po šesté ráno policejní houkačka, mnoho hlasů v okolní tmě a pak i výhružné zabušení na auto. Nevyspalý a rozladěný jsem měl chuť vyprávět policistovi něco o tom, proč nás vyhání, když tady žádný zákaz není, jenže on byl rychlejší a jeho angličtině jsem zatraceně dobře rozumněl. "Nejpozději do hodiny musíte odjet, za dvě hodiny tady bude voda". Měli jsme sbaleno velmi rychle, v pyžamu jsem sedl za volant a odjel zatím jen někam výš. Pak jsme našli volné místo v jedné slepé ulici na rovině, trochu se dospali a vyrazili pochopitelně znovu vyzbrojeni deštníkem do města. Všechny meteorologické servery však slibují, že po obědě už nebude pršet.

Nejdříve jsme sešli mezi budovami, v nichž je vyráběno portské víno k řece. Stálo na ní mnoho velkých výletních lodí plných lidí, ti však nemohli loď opustit, leda by si dali adventní lekci plavání. Žádný můstek nedosáhl ke břehu. Také nebylo kam si zajít na kávu, v některých kavárnách stála voda na podlaze, v těch ostatních očekávali stejnou pohromu. Jen fotografů a kameramanů bylo všude kolem spousty. Jak moc nechápu, co si lidé na těchto katastrofách fotí, tentokrát jsem se přidal, chtěl jsem si domů přivést nějaké obrázky Porta a řeky Douro. Vždyť naše cesta před pár týdny začínala nedaleko pramene druhé nejdelší iberijské řeky a první dny jsme její tok bedlivě sledovali. A tady se rozlitá ze svého původního řečiště valí velkou rychlostí a plná různého haraburdí, které si cestou vzala, do nedalekého Atlantiku. Ještě sotva pět kilometrů a přestane být řekou.

Železný most Ponte Dom Luis I jsem si také musel vyfotit, fotí ho všichni. A všichni stejně jako já si myslí, že ho vyfotí nějak jinak, lépe, než ti ostatní. Jenže povedlo se to jen mně. Protože opravdu přestávalo pršet a protože jen mně se k mostu vešla i Hanička a takovou krásnou fotku mostu už nikdo jiný nemá :-).

Nepršet vydrželo asi čtvrt hodiny, stihli jsme tak akorát přejít přes most a vyměnit si pár vět v češtině s člověkem, který si nás za tím účelem odchytil. Už pár let v Portu žije a říkal, že čeština je tady vzácná. Pak se spustila další průtrž mračen, a my zapluli do jedné z restaurací nad starými příbřežnými doky, které zažili portugalskou koloniální slávu. Mimo jiné zjistit, jak chutná to portské v Portu. V mapě v telefonu jsme měli vyznačenu trasu po nejvýznamnějších budovách a místech středu města, jenže já si pamatuji už jen starou tramvaj, větrem otočený milovaný barevný deštník, přískoky pod různá podloubí a výklenky budov, boj s rozbitým milovaným barevným deštníkem, zvláštní kostel s velkým azulejos (kachličková výzdoba typická pro jižní Španělsko a Portugalsko), chvíli v zasmraděném podloubí od marihuany a že jsme tam ke dvěma bezdomovcům nepřilehli. A hlavní portské náměstí v rekonstrukci s dominantou dvou jeřábů, a nádraží si pamatuji. Tam jsem definitivně rezignoval a požadoval návrat k obytnému autu taxikem.

Mimochodem, nádražní budovu v Portu zdobí azulejos přes celé stěny a jsou považována za jedny z nejcennějších ve městě. Taxi mi Hani zatrhla, nejela by totiž v nejvyšším patře železného mostu přes Douro, u kterého se před pár hodinami fotila. Takže našla metro, koupila vstupenky a my jsme se mohli začít přibližovat. Ještě jsme ani nebyli na mostě, když mi láskyplně sdělila, že nejspíš jedu načerno, protože sice zaplatila za dva lístky, automat však vydal lístek jen pro jednoho člověka, za to ten může jet o pár stanic dál. Doufal jsem v trochu úcty ke stáří, té jsem se však nedočkal. Za to po opuštění metra vítr definitivně zničil náš milovaný barevný deštník, tedy jsme ho ty tři kilometry chůze k autu podél naprosto nezáživné dálnice vlastně ani nepotřebovali. Po zaklapnutí dveří dnes ještě milejšího a hezčího Malibu jsem ze sebe shodil všechno mokré oblečení, pěkně jsem si zatopil, Hanička uvařila dobrý čaj a zase nám bylo chvíli hezky. Jen jsme se shodli na tom, že příště se musíme podívat na předpověď počasí lépe. Až zase někdo bude tvrdit, že přestane pršet po obědě, musíme ještě najít odpověď na otázku, kdy znovu začne.

pokračování: Ani Aveiro, Coimbru a Tomar nesmíš vynechat

Za těchto úvah jsme k mojí obrovské radosti opouštěli slavné město Porto a po dálnici mířili do Aveira, portugalských Benátek. Cestou jsme narazili na pár uzavírek pro záplavy a také jsme projížděli oblastmi, kde jen vyvýšena silnice nebyla pod vodou. Na parkoviště určené pro obytná auta N 40°38´42", W -8°39´19" jsme dojeli ještě za světla, uvelebili jsme se mezi odstavenými auty místních a těšili na ráno, kdy už opravdu má svítit sluníčko a my pojedeme na gondole na projížďku městem. Pak ale poryv větru znovu zamával autem a znovu zabušil déšť do střechy takovou silou, že jsme vymysleli nápravu. Zajeli jsem pod blízký dálniční most, foukalo tam trochu méně a pochopitelně nepršelo. Jenže bylo v pátek večer a parkoviště se začalo plnit. A to tak, že opravdu do plna, až po půlnoci nám došlo, že majitelé aut šli pařit. Protože v tu dobu se vraceli a houfně zase všechna auta startovali a odjížděli v nich. Až na jednoho, toho přímo vedle nás. Ten si ustlal, nastartoval motor a bručel a zapáchal pod našimi okny až do rána. A protože jsem ještě nevěděl, že za ním můžu dojít a požádat ho, aby motor vypnul nebo poodjel kousek dál, prožili jsme si už třetí v řadě velmi neklidnou noc, opravdu "na divoko".

12/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace