Jizerskohorské okruhy

Jizerské hory, miniaturní pohoří trochu se krčící pod mohutnými Krkonošemi objedeme obytným autem a projedeme na kolech během několika málo dní.

Do nejprudších svahů a nejhlubších údolí se vydáme pěšky. Úmyslně se pak alespoň zčásti vyhneme nejznámějším cílům, případně je navštívíme ve všední den. Jen tak si zachováme alespoň několik hodin soukromí a ticha i uprostřed dovolenkářské sezóny.

První výlet na kolech do hor vyjíždíme z Mníšku u Liberce, mají k dispozici několik parkovacích ploch a my využíváme 50°49´50.845"N, 15°3´16.509"E za zdravotním střediskem. Neobejde se to zcela bez komplikací, ale o tom potom. V tuto chvíli jsme natěšení na výlet, baterie kol ve 100% kondici, vyrážíme po cyklostezce 22 do Oldřichova v Hájích. Obě obce na sebe téměř navazují, osídlení je tu řídké, tedy se tak nějak proplétáme mezi jednotlivými chalupami a novými domy, spíš po rovinkách, než do kopce. Ten patřičný nás však čeká brzy.

A na co jsem tak natěšený já? Už jsem to zmiňoval v několika vyprávěních o Jizerských horách, lidé tady žijí od pradávna a stopami jejich činnosti je poseto celé pohoří. Někde názvy, někde třeba jen zbytky stavení, jinde různé pomníky, kříže, boží muka. Život tady nikdy nebyl lehký, lidé těžce pracovali a někdy platili i cenu nejvyšší. Na takových místech pak jiní vztyčili kříž, pověsili obrázek, nebo třeba jen zasadili malou tabulku do skály. Všechny jizerskohorské pomníčky popisuje ve své Knize o Jizerských horách jejich, dovolím si říci patron Miloslav Nevrlý. Miluje hory, přírodu a možná ty Jizerské nezná nikdo lépe než on. Knihu i pana spisovatele jsme s kamarády znali, bydlel jsem jako kluk o dvě ulice vedle. A s nepřesnou mapou a jen náznaky popisu jsme chodili do hor pomníčky hledat. Už si nepamatuji všechny, které jsme tenkrát našli, bylo to však pro nás obrovské dobrodružství.

Dnes po více než čtyřiceti letech od té doby stoupám vybaven všemi vymoženosti moderní doby údolím Jeřice po asfaltové Polednické cestě a až se sklon definitivně narovná a až narazím na zelenou turistickou značku, tam někde zkusím najít pomníček z nejtajemnějších. Zatím usilovně šlapu, elektropohon si vrní, snažím se mu ulevit, jak nejlépe umím. Jednak proto, že mám rád, když pracují i moje svaly a jednak vím, že těch kopců dnes bude víc. Když už pozadí hlásí nekomfort, přijíždím k můstku přes Jeřici a pár desítek minut pozoruji život v říčce. Je úžasné sledovat, jak jsou malé i větší rybky spokojeny se svým podvodním životem, jak jsou soběstačné, jak umějí využít proudu bystřiny. Kdo je těm dovednostem naučil a kdo jim ukázal cestu až sem?

V ostré pravé zatáčce na vrcholu stoupání opravdu přichází z levé strany zelená značka, ta lesní cesta by mě měla přiblížit k Bäumelovu pomníčku. Za doby mého mládí patřil k těm nejlépe skrytým, kdo našel ten křížek schovaný ve skalách východně od vrcholu Poledníku, byl tak trošku mistrem světa na doživotí. Přihodilo se to 21. března 1842, raspenavský revírník Bäumel se plahočil těmito nehostinnými lesními končinami sledován ferdinandovským lesníkem Bedřichem Bergmannem. Ten nešťastně zakopl, upadl, jeho puška vystřelila a Bäumela smrtelně zranila. Nešťastník zemřel po převozu do Raspenavy další den po půlnoci. Celou událost vyšetřoval liberecký soud, dvojice však procházela lesy sama beze svědků, nikdo tedy nemohl prokázal úmysl a lesník byl soudem osvobozen. Ty události připomíná nevysoký kříž ozdobený u paty soškami několika neumělých postaviček. A najít ho dnes je celkem snadné, jeho poloha je poměrně přesně zanesena i v turistických mapách.cz, jen je třeba se k němu prodrat bez cest roštím a mezi balvany. Alespoň se můžeme trochu vžít do tehdejší situace.

Spokojen se vracím na původní silničku, brzy přijíždím k rozcestí Bílá kuchyně a po žluté i na Hřebínek. Ten je v zimě poutním místem běžkařů, i dnes stánek s občerstvením okupuje několik cyklistů. Od Hřebínku vyjíždím poslední dnešní kopec k odbočce neznačené Nové cesty. Opravdu nic není, jak bývalo, pamatuji si to tady z mých cyklovýletů před dvaceti lety jako mnohem delší a strmější, elektromotor mezi pedály předvádí své divy. Tady potkávám pár cyklistů i pěších, míří k hlavnímu hřebeni hor. A otáčím řidítka mého kola na cestu, která byla postavena za kalamity obaleče modřínového, takového malého broučka, jehož populace málem sežrala v horách všechny jehličnaté stromy v polovině 80.let. Někde pod ní dnes už znovu v hlubokém lese dodnes stojí rozdvojený buk, který byl němým svědkem další zajímavé události. O Krop – Seffově kříži jsem četl jako o vůbec prvním pomníčku Jizerských hor a teprve dnes si možná splním tolik let starou touhu ho najít. I on je zakreslen v mapách.cz, jeho skutečná poloha však zakreslení neodpovídá. Najít ho bylo proto trochu složitější, křížek dodnes stojí na svém místě a připomíná pytláckou historii hor.

5.května 1878 podvečer si vyšel syn majitele frýdlantského panství a velké části hor hrabě Clam – Gallas v doprovodu lesníků na příslech tetřívků z loveckého zámečku na Nové louce. Když procházeli kolem rozdvojeného buku, objevil se uprostřed lesa pes a hned za ním ozbrojený člověk, který něco mumlal a mířil zbraní na hraběte. "Pytláci, pan hrabě nechť se kryje" tak skutečně zazněla lesníkova věta. A protože neznámý nereagoval na lesníkovy výzvy a mladý hrabě se nemohl za bukem patřičně skrýt, nezbylo lesníkovi, než vystřelit. Neznámý se ihned složil k zemi, protože však lesníkova puška byla nabita jen broky na tetřívky, nemohla pytláka zranit smrtelně. Všichni běželi pro pomoc, když se však na místo vrátili, nebylo tu po nikom ani památky. Celá událost se pochopitelně rozkřikla po všech podhorských vesnicích, vyšetřovali ji i četníci, a protože se tady všichni znali, už za pár dní byl pachatel odhalen. Byl jím Josef Pörner z Desné všude známý pod předzdívkou volatej Pepek, v německém nářečí Krop – Seff. Vedl tehdy pětičlennou pytláckou bandu a protože se ještě nikdy nikdo neodvážil mířit na frýdlantské pány v jejich vlastních lesích, byl odsouzen k patnácti letům těžké káznice.

Nová cesta se nedaleko od Krop – Seffova kříže napojuje na červenou značku klesající ze sedla Holubníku do Kristiánova, dnes zapomenuté, před pár staletími však velmi živé sklářské osady. Na místním hřbitůvku ani na těch pár chalupách na louce ve svahu se za poslední desetiletí nic nezměnilo, v nejspodnější a nejhezčí z nich je instalováno malé muzeum. Mě víc přitahuje bramboračka a borůvkový koláč, který tu nabízejí s dalším skromným občerstvením dva mladíci. Pak už výlet dostává rychlý spád. Nejprve sjedu k Blatnému rybníku, odtud vede přímá cesta ke zmíněnému loveckému zámečku na Nové Louce. To je také nejfrekventovanější část dnešního výletu, přesto s davy běžkařů o slunečném zimním víkendu nemá letní počet návštěvníků mnoho společného.

Cyklotrasa 3022 mě vede v uctivé vzdálenosti od přehrady Černá Nisa, i tam se někdy rád vrátím, teď však rekonstruují její hráz. Bývá z ní za jasných dnů k vidění přenádherný výhled přes vodní hladinu na hory. Prý jak v Kanadě :-). Kousek před Dračím vrchem odbočuji silničkou k Fojtce a sjíždím k autu.

A mám trochu rozpolcené pocity. Ano našel jsem něco, co jsem jako kluk toužil najít, jenže dnes s pomocí techniky to bylo více než snadné. Až to svádí k honu na pomníčky. Jen ten úžasný pocit, kdy jsme našli v lesích a skalní změti po dvouhodinovém hledání dvacet centimetrů vysoký černý křížek, ten už se nikdy nevrátí. Hodně mi to asociuje i dnešní "kempování na divoko". Před třinácti lety jsem poprvé vyjel obytným autem, našel si nějaké pěkné místo k přenocování ve volné přírodě, byl jsem za ně nesmírně vděčný a choval jsem se k němu s obrovskou pokorou. Dnes si spousty lidí lidí v lepším případě koupí v horším půjčí obytné auto, najde v aplikaci Park4night desítky podobných míst, má pocit, že se tam může chovat jako na své zahradě (a někdy i mnohem hůř, vždyť kempuje nadivoko). Pak tam pozve prostřednictvím sociálních sítí ještě spousty si podobných a to se pochopitelně vůbec nelíbí místním lidem. A což teprve majitelům pozemků. Takže přibývá zákazů, aut, lidí, nadivoko. Asociací, které vymýšlejí "nová" pravidla. A duch věci se stejně jako při hledání pomníčků v Jizerských horách někam vytrácí.

A naše potíž na parkovišti za poliklinikou? Plocha byla v době příjezdu čerstvě uválcovaná, jenže nikoliv dostatečně, za 24 hodin stání se obytné auto propadlo deset centimetrů do země. Až na čtvrtý pokus a po důkladném rozhoupání dopředu / dozadu jsem z té pasti vybředl, proto kdyby nás chtěl někdo v naší akci následovat, dejte si pozor, kam své auto odstavíte :-).

Jak nejsem příznivcem "spacích" aplikací, musím však přiznat, že tenhle plácek se jim celkem povedl, i když za zády máme hromady sypkých stavebních materiálů (50°51´57.046"N, 15°10´17.451"E). Máme ticho, cítíme se bezpečně, vybraný cyklookruh prochází přímo kolem auta. Chystáme projet si Viničnou cestu z Oldřichovského sedla a pochopitelně i v této části hor mě lákají v lesích skryté pomníčky. Nejprve projedeme po cyklotrase 3064 Ferdinandovem, pak zapomeneme odbočit u Raspenavy na trasu 3065, která kopíruje zprvu Starou poutní cestu a modrou značku. Díky tomu se můžeme pokochat pohledem na jizerské hřebeny z jižní strany, stráně jsou tu mnohem příkřejší a leckterý vrchol skalnatý. Postaral se o to poslední kontinentální ledovec, který sem zeminu nahrnul jako kdyby buldozer.

Cesta nás vyvede u Šolcova rybníka, vlevo po silnici musíme vyšplhat ke Kozovi. Koza se jmenuje nebo se mu říká, to vážně netuším, člověk, který v Oldřichovském sedle už mnoho let provozuje tramsko motorkářskou a teď už také cyklo hospodu. Vyhrává tu country, voní tu pečená kolena nebo kuřata, ceny jsou tu lidové. Koza se nikdy nezapomene alespoň na chvíli zastavit u každého z příchozích a prohodit pár vět. Jen mi příjde, že za poslední roky trochu zapšknul, že se v něm probouzejí stará zranění. Napadá na jednu nohu a slovně často i okolní konkurenci. Prostě život v Jizerských horách nikdo neměl jednoduchý.

Viniční cesta kopíruje po vrstevnici severní svahy hor, skalnaté bučiny Poledníku. Projíždíme nejrozlehlejší rezervací. Nikam nespěcháme, dvakrát vybíhám do strání, abych našel místa, kde padající stromy zabíjely. A staré malé křížky a tabulky na paměť těch událostí. Tady není úplně liduprázdno, přestože však v neděli, žádné davy nepotkáváme. Závěrečný sjezd signalizuje blížící se civilizaci a také zázemí obytného auta.

Den ještě zdaleka nekončí, sjedeme tedy autem do Hejnic, podíváme se do baziliky a dáme si borůvkový pohár. Pak vyjedeme na 50°53´14.142"N, 15°11´14.700"E (i tady jsem kdysi spal v autě), odkud startuje jeden z okruhů sítě sítě singltreků. Náš vyvolený je v mapách značen jako černý (nevím, zda to má nějakou souvislost s obtížností), je dlouhý asi 13 km, i na e-biku velmi dobře průjezdný. Tady to není ani tak o krajině, jako o prožitku z jízdy, takže Hanička je nadšená a já spokojený s tou kratochvílí. Že bych musel tyhle cesty hoblovat každý víkend, to mi rozhodně nehrozí, zároveň však nemůžu vyloučit další svezení.

Třetí výlet bude pěší, vystoupáme na Paličník a jako výchozí bod k němu nám skvěle poslouží 50°52´7.324"N, 15°14´34.670"E křižovatka na samém konci Bílého Potoka při silnici na Smědavu. Stát lze buď při cestě k Bártlově boudě, my jsme zastrčili "prdelku" obytného Malibu do vyježděného plácku v lese nad říčkou Smědou, která o překot kamenitým korytem a velkým spádem utíká z hor a noc tak ozvláštní svou věčnou písní. Ráno vyrážíme po zelené turistické k Sedmitrámovému mostu, cestou znovu potkáváme typický pomníček Jizerských hor. Tady pan Wenzerich nezvládl těžké saně při svážení dřeva z hor.

Brzy za mostem se zelená značka oddělí od silnice a my stoupáme tichým Šindelovým dolem k Předělu. Nejde si nevšimnout obrázku pověšeného na smrku, tady v červenci 1829 třináctiletou Veroniku Lahrovou při sbírání klestí rozdrtil padající strom. Předěl vypadá trochu jako Babylon, setkává se tu několik značený pěších i cyklistických tras, stojí tu dřevěný přístřešek, zpravidla obsazený jinými výletníky. Modrá Paličníková cesta už ke stejnojmennému vrcholu stoupá velmi mírně, často se otáčíme, protože výhledy na okolní Jizerky i vzdálenější Krkonoše se rozšiřují s každým nastoupaným metrem. K samotnému vrcholovému skalisku Paličníku vede jen úzká pěšina, nahoru bychom se bez pomoci rukou, zábradlí a želených schůdků nedostali. Malá plošina u vrcholového kříže je téměř pořád obsazena lidmi, absolutně top fotomísto. Ani my jsme neodolali, jen vykouzlit pro mě v té výšce úsměv byl téměř nadlidský úkol. Výhledy na všechny strany jsou odtud nádherné.

Ke zpáteční cestě využijeme žlutou značku a údolí Hájeného potoka. Cesta je tu také strmá, kamenitá, koryto potoka plné balvanů všech velikostí a tvarů. Nechce se ani věřit, že i tudy lidé sváželi v minulých časech na saních dřevo do údolí, další křížek a obrázek je důkazem. Saně, které byly ke svážení používány, jsou vystaveny naložené dřevem v muzeu na Velké Jizerce. Když jsem viděl tu masu, která tlačila svého vodiče po uježděném sněhu svážnice dolů, nechápal jsem, jak tohle nemůže jeden člověk ukočírovat. Kratzerův obrázek stojí v místě, kde rozjeté neovladatelné saně rozmačkaly svého vodiče o skálu. Cesta se už rozšiřuje a je upravena. Dojít k Bartlově boudě nad Bílým potokem je jen otázkou krátkého času, po zelené k autu nám pak zbývá sotva kilometr.

K poslednímu výletu, znovu cyklo, se přesuneme přes přehradu Souš a Josefův Důl na parkoviště v lyžařském středisku Severák. Odstavných ploch najdeme v okolí víc, často je však jejich použití vyhraženo hostům penzionů nebo je na ně zakázan vjezd obytným vozům. Na 50°46´38.679"N, 15°11´18.916"E žádná omezení nejsou. Na kolech nejprve vyjedeme ke kapličce a přímou asfaltovou cestou dolů na hráz Josefodolské přehrady. Vodu z ní už pár let pijí v Liberci a v Jablonci. Cyklotrasa 3021 pokračuje přes hráz k rozcestí pod Kristiánovem, údolí říčky Kamenice nazývali staří trempové Zlatou zátokou. Přes Kristiánov jsme už jeli, dnes pozvolně stoupáme po modré a cyklo 3022 k hlavnímu hřebeni Jizerských hor. Po pravé straně už kousek pod Rozmezím stojí další připomínka starých časů, poměrně vysoký sloup s tabulkou připomínající další neštěstí při svozu dřeva. Doleva odbočuje žlutá značka přes Sněžné věžičky do sedla Holubníku, červená pokračuje přes Holubník a Ptačí kupy - to je pro mě ta nejhezčí jizerskohorská pěšina, jen pro kola naprosto nevhodná.

Sjízdná cesta naopak těsně míjí rašeliniště Na Čihadle opatřené dřevěným chodníkem a vyhlídkovou pěšinou. Překrásné místo a romantické pojmenování. Čihaři byli ve středověku lovci živých ptáků. Někam na strom pověsili klec se zpěváčkem, okolní větve potřeli čerstvou smůlou. Ptáček v kleci zpěvem přilákal své příbuzné a ti už se jen těžko odlepili od lepkavých větví. Na frýdlantském zámku ptáčky vykupovali, v archivu libereckého muzea dokonce schovávají platný výkupní ceník. Dnes jsou Číhadla přísně chráněnou rezervací a podobné postupy by se asi nesetkali s přívětivými pohledy ochránců přírody. Navíc dnešní případní lovci by se nejspíš utopili v šesti metrové hloubce rašelinišť. Jen opravdoví znalci dokáží tuto plochu přejít bez ohrožení života.

V zimě nesmírně oblíbená běžkařská cesta po planinách pod hlavním hřebenem nás po žluté a později po červené značce dovede k přenádherné vyhlídce Krásná Máří. Vysoko nad údolím Štolpišského potoka vyčnívá žulové skalisko a poskytuje výhled na Smrk, včera navštívený Paličník, blízký Ořešník a další vrcholy. Hluboko pod námi rozeznáváme hejnickou baziliku. Snad se jednou naučím na takových místech posedět nějaký čas a nasát okolní krásu do všech pórů mé duše. Mám pocit, že tohle jí dlužím.

Jenže dnes už se den krátí, proto po asfaltové cestě sjíždíme na Hřebínek, i tady už jsme stáli při prvním výletu. Tentokrát odbočíme doleva a panelová cesta nás dovede na také už známou Novou louku. Zámeček s občerstvovnou tentokrát míjíme a po cyklotrase 3023 přijíždíme k posledním domům oblíbeného letoviska Bedřichov. Odbočíme prudce doleva a posledním stoupáním vyjedeme ke Královce, jedné z nejhezčích kamenných rozhleden v horách. Odtud už není kam spěchat, k autu dojedeme mírným sjezdem za pár minut. A kdo ještě nemá ježdění dost, může od kapličky přejet ke staré železné konstrukci rozhledny Slovanka, zajížďka nevezme ani 20 minut.

7/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr