Jezero Inari a národní park pana prezidenta

Jezero Inari je opravdu rozlehlé, členité, modré jako obloha a voda v něm čistá jak právě vytrysklá z pramene. Ještě po dvou hodinách jízdy a zastávek na focení si nejsme jisti, za jsme ještě u Inari nebo už někde jinde.

Na jeho hladině kotví čluny i přistávají letadla. Někdy na břehu žijí lidé, jinde tudy vede mezinárodní silnice, a nebo zde bují severská příroda. Všechny ty obrazy jsou malebné, dokázal bych se na březích Inari zdržet ještě pár dní...

předchozí část: Lemmenjoki - první z velké knihy 

A stejně tak nás lákají další chráněné přírodní oblasti. Poblíž finsko ruské hranice velkou rozlohu zabírá národní park Urho Kekkonen. Pokud má někdo pocit, že už ta slova slyšel a nebylo to zrovna v souvislosti s přírodou, udeřil hřebíčku na hlavičku. To území je pojmenované po nejoblíbenějším finském prezidentovi, v době normalizace v zemích socialistického bloku on ne zcela vyznával politiku konfrontace vůči Sovětskému Svazu, což mu jeho spojenci v Evropě měli trochu za zlé. Urho Kekkonen byl s mocným sousedem zadobře a nedráždil ho zbytečnými gesty.

 

Nejsem na světě, abych hodnotil konání jiných lidí a už vůbec ne politiků, pravdou však je, že národní park Urho Kekkonen v sobě skrývá mimořádně krásné výhledy a harmonickou krajinu. Zážitkem je už cesta sem, kdy absolvujeme šedesát kilometrů po silnici bez asfaltu. Roleta občas prověří všechny spoje nábytku, tlumiče auta i naše útroby, finští řidiči však na povrch cesty naprosto neberou ohled. Míjí nás obytné vozy jedoucí pro nás nepředstavitelnou rychlostí. V duchu trnu před odlétajícími kamínky a modlím se za čelní okno, současně se cítím jako někde na nějaké opravdu dobrodružné výpravě obytným autem v pravé divočině. Tady si blahopřeji k nákupu vestavby před pár lety.

 

Odměnou za "utrpěná příkoří" je krásná duha, která se v pozdním večeru rozvinula nad lesy a autem zaparkovaným nedaleko Tankavaary, osady s muzeem těžby zlata a s vyznačenými vycházkovými okruhy do přírody parku. Mají tam i poměrně rozlehlá parkoviště, nicméně tady si nepřejí přenocování karavanistů, proto jsme si našli opuštěné místo v lesích nedaleko mezinárodní silnice. Zlaté pokusy nám nejsou úplně po chuti, raději míříme na nejdelší žlutý okruh, přes dvě vyhlídkové věže a přes přenádherné rašeliniště. Možná se bojím stoupat na skalnaté štíty, a proto je mi tolik milá krajina táhlých kopců a dlouhých hřebenů, přesně jako v národním parku pojmenovaném po prezidentovi.

 

Stejně jako v jiných národních parcích finského Laponska i tady značené cesty vycházejí z letovisek na hranici chráněného území a zasahují jen pár kilometrů do vnitrozemí parku. Jen vyhlídkové věže dávají malou příležitost k představám o obrazech krajiny a divočiny dál na východ. Nejnavštěvovanějším letoviskem NP Urho Kekkonen je Saariselka, je to však spíš dáno dobrým vybavením k zimním sportům. Mají tady vlek a sjezdovku a spousty upravených a za polárni noci i trvale osvětlených lyžařských běžeckých tratí. A hotely, apartmány, rekerační domky. Některé běžecké trasy jsou v létě značeny jako cyklo, proto po dlouhé době z držáků sundaváme i naše kola.

 

Nedám už dnes dohromady naši tehdejší trasu, schopnosti českého serveru mapy.cz sem ještě úplně nedosáhly a mapu, kterou jsem tehdy koupil a použil, jsem věnoval někam do tobmoly. Co si však pamatuji velmi jistě, byla opuštěnost, samota, rozhodně ne hladká cesta, spíš kamenitá, a v žádném případě rovina. Spíš tak nahoru dolů, i když ne v nějakých extrémních převýšeních. Na nejvyšší kopec okolí jsme raději vylezli pěšky.

 

pokračujeme do Norska: Na temeni Skandinávie- poloostrov Varanger

Poslední den našich "fyzických" aktivit ve finském Laponsku možná také trochu zastřel fakt, že jsme se blížili k norským hranicím. Při přípravě na výlet jsem zcela přehlédl možnost nějakých treků v přírodním parku Kevo v jejich těsné blízkosti, oblast je to však nádherná, alespoň na několika místech jsme tady zastavili a pokochali se. Finsko se ten den s námi loučilo i přepychovým počasím a azurovou oblohou. Tak jsme dojeli k mostu přes řeku Tana a ta je řekou hraniční. Na semaforu svítí zelená, přestože vyjíždíme mimo EU, jsme vpuštěni bez kontroly. Děkujeme té nádherné zemi, kterou jsme právě opustili za všechny prožitky a slibujeme si, že tady nejsme naposledy. A jsme nesmírně natěšeni na zemi pro nás zcela novou.

7/2013

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace