Ještě si pamatuji doby, kdy jsme směli do Drážďan

Bývaly doby, lidé svobodně vycházeli z domů, kdy potřebovali nebo chtěli, kdy vydělat si na živobytí tím, že odvedu dobrou práci, bylo považováno za správné a nikomu v tom nebylo bráněno, kdy překročení státní hranice bylo volně dovoleno. Kdy přijít do obchodu se zakrytým obličejem si koledovalo o pár hodin v cele předběžného zadržení. Dnes je všechno jinak...

 

Tehdy jsme mohli jet na víkend, který se už od středy tvářil jako teplý, slunečný a veskrze příjemný, do krásného historického města na Labi, do Drážďan. Někdo na "štelplatc" na 51°3´23.526"N, 13°44´33.326"E, jiný "tábořil" na divoko na břehu řeky, obojí jsme to měli do uliček starého města pár kroků. A chodily tam davy lidí, na kterých bylo poznat, zda se usmívají nebo mračí. Nejvíc jich mířilo do Zwingeru, barokní perly, do galerie. Vystavují tam spousty krásných obrazů a jednu nejvzácnější madonu. Za její pohled prý ten Fridrich, který si jí původně kupoval jen pro své potěšení, zaplatil podobnou sumu zlaťáků jako za výstavbu nedalekého zámku v Moritzburgu. Ano, to je ten, kam Popelka jezdívala na plesy, ani ty už dnes nikdo nesmí pořádat.

 

A kdo nechtěl do temných palácových místností, neboť první jarní dny lákají k pobytu na sluníčku, pochodil po ochozech a nebo v parcích. Oni si tu sasští kurfiřti uměli zařídit pohodlíčko. Divili by se ještě před pár měsíci, kolik lidí tehdy ty prostory okupovalo. Prošli jsme i starými ulicemi nebo po labském nábřeží, na mostě jsme potkali starý autobus a v něm také seděli lidé, nikdo se nemusel bát, že by snad z té jízdy si domů přinesl nějakého bacila. Autobus si pomalu supěl k budově opery a k hlavnímu drážďanskému kostelu, lemují zámecké náměstí. Měl velká kola a otáčela se hodně pomalu, cestující měli dost času i klidu na pohledy na řeku nebo na majestátní budovy.

 

Do úzkých uliček se monstrum na poměry paní kancléřky produkující tisíce hromad zcela škodlivých zplodin, přesto asi mnohem méně, než kterékoliv ekologické letadlo, nevejde. Tam jsme mohli dojít jenom po svých, podívat se do kurfiřtského paláce nebo na dlouhatánská sgrafita Průvodu knížat. Prošli jsme až na Neumarkt, nový trh, tam jsme obdivovali mozaiku původních po válečném požáru očouzených a nově pro rekonstrukci téměř zničeného kostela vyrobených pískovcových kvádrů. Na věž kostela Frauenkirchen se snad i dalo vystoupat a přehlédnout tak celé město, jenže kdo by stál tu frontu. Stánků s bratwursty stávalo na náměstí mnohem víc než věží kostelů, stejně tak zahrádek s kavárnami. Dnes nám není dovoleno zjišťovat, zda mají také povinně půl roku zavřeno a jak se jejich provozovatelé dokáží bez své práce uživit. Možná i schody do věže budou liduprázdné.

 

A když nás z toho všeho ťapkání rozbolely nožičky, dojeli jsme si do Radebeulu, městečka, kde ani místní nevědí jeho začátek a Drážďan konec. Na první pokus se mi dobře povedlo proplést se uličkami, před vinařstvím Drei Herren zaparkovat i s obytným autem. Zdejší vinařská oblast je nejmenší v Německu a není se co divit, vždyť tolik na severu už by se keříky révy měly hodně klepat zimou. Jenže nad Radebeulem je chrání labské údolí, do jižních strání se opírá sluníčko a studené větry od severních moří prý jako kdyby ty stráně přeskočily. Rozlohy vinic jsou na limitu, není kde rolex replica budovat nové, tady je prostor navždy omezen. I proto zdejší vína nikdy nebudou levná a k dostání v sítích supermarketů. Před cestou jsem musel trochu peněz pošetřit, sem ani v době dřívější volnosti jsem nemohl jezdit každý týden.

 

Dnes, jak máme vlastně všechno "zakázané", máme možná někteří našetřeno, snad i strachem z budoucna. Snad i na vína opatřená jednoduchou etiketou, kde je namalován kopec stejně strmý, v jakém se rodí bobule radebeulských vín. Na vrcholu a dvou odpočívkách postávají ti tři pánové, třeba si své pozice střídají v rámci rovnoprávnosti, třeba z vrcholu se s novým ročníkem rozhlíží vždy jiný pán. Zapomněl jsem se na to při poslední návštěvě zeptat. Naštěstí jsem nezapomněl, jak krásný pohled je z hrany útesů, které keříky chrání, na vinice, na řeku, na velké město. Nezapomněl jsem ani cestu k té vyhlídce, na souřadnice 51°6´57.763"N, 13°40´7.477"E, kde jsem poprvé ochutnal v březnovém podvečeru víno od tří pánů. Díky obytnému autu jsem mohl nazlátlou tekutinu popíjet přímo v místě jejího vzniku a těšit se z prožitého dne. Kdykoliv se jít znovu rozhlédnout do vinic.

 

Všichni se těšíme, co budeme dělat, až "ta situace" bude zase normální. A zapomínáme se ptát, kdo "tu situaci" vyvolal. Trpíme zákazy, restrikce omezují běžný život normálních lidí, ani si neuvědomujeme, o jaká základní lidská práva už jsme přišli. Doufáme, že "ono se to zase vrátí", čekáme, co nám připraví další rozhodnutí mocných. Cítím v každé buňce, jak pro mě není přijatelné se dusit pod náhubkem, klepat se u televize v očekávání dalších čísel, poslouchat tu neutuchající mediální masáž, která na naši mysl útočí a strach v ní vyvolává ze všech stran a v každou možnou minutu. Není pro mě přijatelné podřizovat se řešením "pro mě nejlepším", když přicházejí z úst lidí, jež neznají nejen mě, ale ani sami sebe. Lidí, kteří lžou vždy, všem a nejspíš nejvíc sobě. 

 

Kdybych právě teď stál mezi vinicemi nad Radebeulem, byl bych zcela v bezpečí před těmi lidmi, kterým "situace" vyhovuje, před "šiřiteli důležitých informací". I před bacilem, který prošel těly už velké části populace, aby si ta těla alespoň na čas vybudovala správné protilátky. Ano jistě, jsou i případy, kdy si tělo protilátky vybudovat nestačilo, a není jich tak úplně málo. Nikdo však neví, kolik by jich bylo, kdyby u nich nestála nějaká ta ALE. Ale rakovina, ale srdeční choroba, ale přetěžování organismu. Ale výkon, potřeba vydělat víc peněz pro svá portfólia. Ale upevnit si svou moc, volební preference, ego diktátora. Ale nechci slyšet varování svého těla. Byl bych ve vinicích i v bezpečí před Ale nevyzkoušených vakcín, které přinášejí zisk pár farmaceutickým magátům místo zjišťování příčin, jejichž odhalení a odstranění by přineslo zdraví lidem. V tichu podvečerní vinice nemají místo ti, kdo zakazují, povolávají armádu, trestají, ale sami nedodržují základní zákony své země. Aby pak nejvíc nahlas, jak je to jen možné, vykřikovali: "to všechno já jsem zařídil ve vašem zájmu..." 

 

Bojíme se smrti, všichni, možná skoro všichni. Já se začínám bát života, který je nám vnucován, abychom žili. Obávám se, současné "a takhle nějak my si tady žijeme" nemůžu přežít na rozdíl od choroby, o které slyším každou minutu každý den a z každých úst už déle než rok.

3/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace