Ještě jedno peloponeské poflakování místo hor

Po rozloučení se s "holkama na cestách" mám sice pevný záměr, ten však napadá jejich bacil. Místo rychlého přesunu do pohoří Parnitha a tamního národního parku se dál velmi pomalým tempem toulám pobřežím Peloponesu, i když směr zůstává zachován.

Předchozí část: Za holkama, jarem a pejsky na Pelopones

Nafpliem ještě projíždím natěšen na hory, tam však volant místo ke Korintskému průplavu stáčím mnohem víc na východ, co na tom, že tudy už jsme jeli v prvních dnech společného putování. Městské pláže Tolo jsme třeba projeli bez povšimnutí a ony ve slunečních paprscích krytých hradbou černých mraků vypadají hezky. Zvlášť když moře trochu bouří a vítr jako kdyby chtěl jaro z Peloponesu vyhnat. Pak se silnice odchyluje od pobřeží, stoupá do hor. Ještě pod nimi sleduji zemědělské práce na polích, tady nic nenasvědčuje turistické oblibenosti nejjižnějšího řeckého poloostrova. Pomalu bych už bral nějaké spací místo, navigace mě na jedno zavádí dost šílenou cestou – koleje vysypané kamením v louce, která v deštích hrozí utonutím v bahně, končí pod posledním domem jako kdyby opuštěného turistického letoviska, dál už pokračuje jen to, co uschlo po poslední sprše srážek.

 

Velmi pomalým tempem sjíždím k pláži, tady se zdá, že nedávno se moře vylilo daleko do jejího písku, to sice nevadí posádce terénní Toyoty, já si však za volantem dlouhého Mercedesu tolik jistý nejsem. Naštěstí k místu přichází cesta z opačné strany a ta se jeví výrazně lépe sjízdná, vedle ní také nacházím luxusní místo na spaní přesně pro jednu dodávku, obvyklým obytným autem bych si sem jet netroufal. Vyrovnávám auto do polohy "rovná záda" a vyskočím ven, abych se podíval dolů z útesu. Ten pohled, přiznávám, mě šokuje, zadní kolo auta stojí sotva dva metry vedle hrany vysokého útesu, pode mnou bouří moře. Útes však není skálou, tady si moře postupně bere hlínu z pevniny... Už se vidím, jak celou noc trnu hrůzou, že právě dnes si moře ukrojí další metřík, možná i víc, nakonec tohle místo vzdávám a hledám dál.

 

Pobřežní cesta pod vesnicí Fourni je značena jako úzká silnice, projíždím však oblázkovou pláží, vlny mnohde vysílají své jazyky pěny až pod kola auta. Ústup stranou znemožňují ploty příbřežních domů a jejich zahrad. Vyjíždím k vesnici, pak ke kostelíku, pěkné místo nacházím až na kraji pláže Paralia Phournon (37°25´40.454"N, 23°8´2.777"E). Dá se odtud dojít k jeskyni, kde lidé žili už před čtyřiceti tisíci lety, jenže večer brzy padá tma a ráno jsem líný tak akorát na kávičku v nedalekém městečku Kilada. Protože si příliš nerozumím se servírkou, dostávám ke snídani palačinku s nutelou, která není zrovna mou srdeční záležitostí, ale líbí se mi tady přístav, hlavně ten s už trochu opotřebovanou nákladní lodí "za rohem" od přístavu jachet.

 

Úzká silnička se klikatí od Kilady na jih přímo podél moře, končí ale u obezděného a silně střeženého objektu, dál vedou jen ty v mapách ještě uzší bílé cesty vhodnější pro horské kolo, než pro obytnou dodávku. Cyklo okruh se mi nedaří sestavit tak, abych byl spokojen, lelkovací a zevlovací bacil od "holek na cestách" evidentně stále není doléčen. Od pobřeží do vnitrozemí se zdá cesta i bez asfaltu rozumně sjízdná, tedy se do ní pouštím i autem, pochopitelně se vzdáleností stoupá strměji, stává se úzší, výmoly jsou hlubší a kamenů přibývá. Přesto si Mercedes se zadním náhonem a obutý do zesílených pneu s hrubším vzorkem s nástrahami hravě poradil, jen článek mezi volantem a sedačkou v úzkých zatáčkách nad vymletými koryty vyschlých potůčků ztrácel sebedůvěru.

 

Nakonec jsem se vyhoupl na asfalt další silnice, která vede k areálu Amanzoe Beach Area, v létě to tu nejspíš žije, na počátku řeckého jara je však jediným obyvatelem "resortu" strážník bezpečnostní agentury. Tady mě k delšímu pobytu nic neláká, musím se však rozhodnout, zda pokračovat další šotolinovou cestou nebo zvolit výrazně delší objezd po asfaltu do místa západně od Portocheli, které slibuje výhled na ostrov Spetses a jeho okolí. Nakonec vítězí terénní varianta, ale už si slibuji méně dobrodružství a pečlivěji monitoruji případná místa, kde by bylo možné auto otočit a vrátit se zpět. Cesta stoupá do kopců nad mořem, brzy se rozšiřuje až na rozměr kamionu s návěsem, hluboko pod sebou vidím zařízení, ve kterém, řekl bych, jsou chovány mušle pro místní restaurace.

 

Tam, kde očekávám vyhlídku, panuje čilý stavební ruch, roste tu nové sídliště vil, apartmánů, domů s bazény. Vše rozestavěné podél již dávno natažených asfaltových ulic budoucího letoviska. Tohle není místo pro mě, chvíli hledám obrázek moře, ostrova a pobřeží proti němu bez stavebního nepořádku, pak už mířím do Portocheli, kde bych s chutí ochutnal něco z řecké kuchyně, ale nakonec stejně zůstává u pekárny a kávy do kelímku. Na noc se uchýlím na pláž doporučenou P4N nedaleko Petrothalassa, jednak se mi tu líbí a jednak to v okolí na žádné lepší místo nevypadá.

Další pokračování cesty: Do hor i na ostrov nakonec 

Na ranní kávu a snídaňové pečivo se zdá být nejlepší možností městečko Ermioni, zátoka obklopená rozkvetlou bažinou a mírnými kopci, do které městečko jako kdyby střežilo vstup, mě nutí zastavit a pokusit se o obrázek. Naopak v přístavu musím auto odstavit trošku "na hulváta", což naštěstí místní blahosklonně tolerují, mé nákupy netrvají dlouho a také obrázky "beru" narychlo. Těším se na pobřežní silnici, společnost mi dělají ostrovy Dokos a Hydra. Jedu i kolem laguny, kde, zdá se mi, se krmí několik plameňáků, ale vzdálenost mezi mnou a jimi je příliš velká. Cestou zastavuji u několika fotomotivů moře a ostrovů, současně mnou už trochu cloumá nervozita z neplánovaného prodlužování putování po peloponéském pobřeží. Možná i proto míjím perlu v podobě města a ostrova Poros, od delší zastávky mě odrazuje i hustý chaos a počet návštěvníků dosud na Peloponesu nevídaný. Najednou mám jasno, už žádná zastávka, jen se v rychlosti podívat na Korintský kanál, 6 km dlouhý a v roce 1893 do provozu uvedený, kterým dnes už velké zaoceánské lodě neproplují a prý ve špatném technickém stavu. Konec flákání a zítra chci vidět hory. Možná něco dělám při téhle cestě špatně, možná jen jinak, než dosud, nezastavily mě ani čerstvě rozkvétající mandloně...

2/2024

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace