Ještě chvíli k jihu a hlavně žádný stres

Ty dny si pěkně plynuly po svém, žádné spěchy, žádné nervy, jen pohoda, klídek a tabáček. Takový "typický" vrchol předvánočních příprav :-). Po prohlídce Valencie jsme pokračovali dál k jihu bez plánu na víc než jeden, dva dny.

První zastávka měla být ještě v El Saler na kávičku, jen tu nebylo kde obytným autem zaparkovat. Přesto na sebe nenechala dlouho čekat, ani kávička, ani zastávka. Jezero Albuferra, které spolu s pobřežím tvoří stejnojmenný Parc natural, by si zasloužilo delší čas, možnost podívat se na něj se vynořila velmi náhle a sedmimetrové obytné Malibu do prostoru úplně nepasovalo. Alespoň pár minut, pár obrázků a slib, že možná cestou zpět. Pozdější pohled do mapy ukázal, že jsme ale viděli vše podstatné, jedině že bychom využili nabídku vratkého člunu i s lodivodem a dlouhým bidlem.

 

S přáteli jsme se poprvé sešli u pračky u nákupního centra města Cullera, přece jen jsou všechny romantické vjemy ještě romantičtější, voním-li sobě i okolí. Pak se dostalo i na posezení u kávy i na trochu nahánění se k dalšímu společnému večeru, to místo na pláži se nějak ne a ne zjevit. Nakonec jsme se sešli k poradě na poměrně rozlehlém plácku jakéhosi plážového skoro opuštěného střediska před branami letního kina. Po promítači ani vidu, film dnes nedorazil, bylo zřejmé, kde bude v noci ticho a klid. I na přípravu lehké cyklistiky na další den.

 

38°52´29.852"N, 0°5´14.959"W je parkoviště pro osobní auta vyznačené i na P4N, když sem dojedou tři campery, pro místní už místo nezbyde. Pro cyklovýlet jsme auta postavili vodorovně vedle sebe, tak jsme nezabrali příliš prostoru, nocleh jsme nechali otevřený. Výjezdu k vyhlídkovému bodu zabránila dobře uzamčená brána, přišli jsme tak o jediný kopec dne. Pomalu jsme projížděli sice trochu rozblácenou, přesto krásnou cestou mezi vzrostlým rákosím podél říčky Riu del Vedat, občas nám dřevěné konstrukce dovolily se jí přiblížit natěsno. Jakýsi internetový "průvodce" sliboval slaný teplý pramen, ten však vytéká do uměle upraveného jezírka a otevřená restaurace rychle mění priority. Než ochutnávat vodu, zda je slaná a teplá, ochutnáme raději něco ze zdejší kuchyně. I na 38°53´15.968"N, 0°4´45.419"W je možné přespat v obytném autě.

 

Pak jsme se na kolech propletli přilehlou vesničkou a znovu zapadli do rákosových porostů Parc Natural de la Marjal Pego-Oliva. Z jedné strany jsme sice kopírovala trasu dálnice, z těch dalších placaté mokřiny rámují dokola poskládané kopce všech tvarů. Jeden z nich Irence připomínal spícího obra. Cesta rovná jak po přímce nás dovedla k zarostlým jezírkům, pozorovacím altánkům a dřevěným chodníkům, do nejhezčího místa na trase. Tady z bažin vystupovaly i sušší návrší, porost občas řídnul, a sluníčko si s námi hrálo takovou hru na poloschovávanou. Občas se skrylo za mrak, aby brzy pro změnu ozářilo jiný mrak, který se zrcadlil v tu chvíli v modré hladině jezírka.

 

Kousek zpět a kousek po silnici a stojíme u rýžového pole, spící obr tady pózuje v té nejzřetelnější poloze, shluky bílých domečků stoupají do prvních svahů hor. Ještě na chvíli se vrátíme do bažin a mezi rákosí, ještě jednu říčku chvíli kopírujeme, ještě jedny dřevěné chodníčky a jsme zpět u aut. Místní lidé už se nejspíš chystají oslavovat narození Ježíška, kolem parkoviště je ticho a klid, proto auta rozestavíme do pohodlnější polohy a do picnic area, dokud je ještě ozářena paprsky slunka, si jdeme vypít lahvinku červeného. Za tmy i tady koncem prosince trošku "přituhuje", přesto jasná obloha plná hvězd a něco málo pod 10°C je pro nás v tuto dobu stále trochu jako sen.

 

I další den se těšíme do přírodního parku, dnes to bude o procházce pod monumentální dominantou El Montgo. Ta skalnatá hrouda jako kdyby sem ani nepatřila, plete se lidem do očí všude. I k majáku na východním okraji parku je to patřičně do kopce, sem nás však dovede příjemná asfaltová silnice. Zatímco sousedi rozbalují catering a vyhřívají se na slučníčku, my s Haničkou vyrážíme obejít útesy. Žádné značené cesty tady nejsou, jdeme tedy "dokola", později se to ukáže spíš jako do osmičky. Útesy tvoří úzkou šíji, proto jsou pohledy na sever a na jih zcela odlišné, jen El Montgo všemu vévodí ze západu. Na jeho vrchol vede značená cesta, kopec by byl vážně výzvou, tak snad někdy za lepší formy a vyššího stupně motivace :-).

 

To ale netušíme, co si na nás připraví pobřeží u města Calp. Je pěkně členité, ale také plné městeček, hotelů, plážových resortů, takže pusté pro uživatele obytného auta mého naturelu. A jako vztyčený prst vyčnívá z moře Penyal d´ Ifac, skála strmá jako ty Prachovské a vysoká do oblak. Bereme na dvě noci camper area, s těmi jako by se tu protrhl pytel, přesto jsou všechny zcela nebo téměř zaplněny posádkami obytných vozů z celé Evropy. Mám radost z toho, že se lidé nebojí cestovat, přestože se jim to vlády pokoušejí komplikovat, mám radost, že si nás tolik vyjelo za hezkým počasím a krásnými zážitky. A ráno mám radost z dalšího průzračného dne a z cesty na horu.

 

Procházíme nejprve po promenádě mezi pustými hotely, naopak hospůdky jsou otevřeny v hojném počtu, tedy kávička a malé pivo před ostrým startem. Z počátku je cesta široká, od zamčeného infocentra přechází do upraveného chodníčku, přesto několik výstražných tabulí hrubě nedoporučuje další cestu lidem, kteří nejsou vybaveni sportovní obuví. Stačí projít do skály vytesaným tunelem, jako bychom ze tmy vyšli do jiného světa. Hotely a pláže zůstali kdesi vzadu a dole pod námi, tady vládne příroda. Stezka je kamenitá, místy tesaná do skály a vedena poměrně vzdušně, stoupání dostává jiný rozměr. Tabule, která slibuje vrchol za 700 metrů, rozhodně neznamená jeho brzké dosažení. My jdeme neprve k vyhlídce na východním okraji, útes je tu opravdu uzoučký a já mám často co dělat, abych zachoval původní stav mých slipů, půlky zcela staženy. Pěšina je to však nádherná, fotit bych snad mohl s každým nádechem.

 

Naši kamarádi balancují nad rozhodováním další cesty, nakonec se dělí do dvojic. Irenka s Gessikou, krátkosrstou "bernskou salašnicí" se vrací zpět, Martin s Kačkou stoupají vzhůru. Potkáváme se u odbočky k hlavnímu vrcholu a odvážně k němu vykračujeme. Slovo vykračujeme tady znamená střídání rukou a nohou v pohybu a zabezpečení, hlava téměř stále zakloněna, aby oči mohli sledovat vedení pěšiny někde vysoko nad námi. Postup je pomalý, navíc ve stíněném svahu jsou všechny kameny vlhké a kluzké. A srázy pod námi velmi, velmi hluboké. Možná jsme byli ten den jediní, kdo nevylezl až nahoru, ani dnes však nemám pocit, že by to rozhodnutí nějak výrazně snížilo kvalitu mého života. Pořád jako by se nad těmi adventními dny vznášelo jedno velké heslo: jen žádný stres...

 

Dvě noci v seskupení velkého počtu karavanistů je pro mě je maximumem, navíc další a další přijíždějí, trochu si tu připadám jako "dveře na dveře". Co na tom, že se všichni ostatní tváří absolutně happy, já cítím naléhavou potřebu v rámci dodržování výše uvedeného hesla opustit stísněné prostory i hotelovou oblast. Raději si ani nechci představit zdejší letní masakr. Sousedi to cítí velmi podobně a navíc nacházejí opravdu l u x u s n í místo k přenocování, pod palmami v těsné blízkosti moře u El Campello. N 38°28´40" W 0°18´44". Bohatě nám jako náplň dne stačí sem dnes dojet, sednout si na pláž, dívat se, prožívat tu krásu. A děkovat za to, že podobná místa ještě lze najít a zde přenocovat.

12/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace