Jen trošku se ohřejeme a hned zase pojedeme

S blížícím se koncem roku se také blíží chvíle našeho návratu domů. Ačkoliv jsme na cestě už déle než měsíc, nechce se nám ani málo. Vše umocňuje i "úroveň společenského a hospodářského života" v Čechách. Zatímco u nás jedna restrikce stíhá druhou a bacilová situace se stále zhoršuje, na středomořském pobřeží Španělska všechno běží jako v jiných letech a virus se zdá být "pod kontrolou".

Tyto věci si stále více uvědomujeme, snažíme se využít zbývající čas po všech stránkách, k výletování po horách, k odpočinku u moře i k návštěvě restaurací, kaváren či kadeřnictví. Poslední dny roku 2020 věnujeme pohoří Serra Calderona, přírodnímu parku v první linii nad mořem severně od Valencie. Jeho výšky nejsou nijak drastické, navíc je protkáno mnoha kilometry prašných vozových cest jako stvořených pro výlety na kolech. První noc "bydlíme" na 39°41´1.635"N, 0°23´18.711"W místě přesně pro jedno obytné auto na skále nad vesnicí Segart, máme překrásný výhled na Valencii a na moře a není odtud daleko k nejoblíbenější vyhlídce celého pohoří El Garbi.

 

Kopce tu padají do příbřežní roviny, proto jsou svahy strmé a skalnaté, první důkaz dostávám pár set metrů od auta, když vyrážím na kole na dnešní výlet. Také u vyhlídky na El Bord by bylo možné v autě přespat, jen bychom stáli mezi domy a příliš blízko silnice. Po ní dojíždím "k točně" a malému parkovišti u El Garbí, to je zcela zaplněné auty, další stojí podél příjezdní komunikace. Jsem moc rád, že se tady nemotám s obytným autem. Prašná a kamenitá cesta pak už stoupá k prvním výhledovým bodům, naštěstí je jich tu několik a tedy se dav lidí relativně dobře "rozprostře" po celé lokalitě. Nejvíc návštěvníků se pohybuje po samé hraně skal, což je pro mě strachujícího se z výšek dalším důvodem k vynechání této atrakce. I uprostřed poměrně rozlehlé skalní vyhlídky má člověk dost práce s udržením rovnováhy na členitém a balvany kulátém povrchu.

 

Ještě bych se rád podíval ke kapličce, tady je zřízena picnick area a především z betonové plošiny se můžu podívat vzhůru do míst, kde jsem poskakoval před chvíli. Naopak pohled dolů k moři je asi tím nejméně pro mě lákavým ze všech panoramat. Ještě objíždím po obvodu kopec, který dal všem těm výhledovým místům jméno a po silnici se vracím zpět. V plánu je žlutá turistická značka, jenže nejsem schopen najít ani místo, kde odbočuje z asfaltu, nevypadá to, že by se mi po ní jelo na kole dobře :-). Pokračuji po silnici, než však vymyslím nějakou variantu pokračování trasy, přesně na opačnou stranu odbočuje pěkná vozová prašná cesta. Po krátké poradě s mapou v telefonu ji přijímám za vlastní a spouštím se z mírného kopce.

 

Ze všech období v roce mám nejraději to, kdy rozkvétají stromy, na Iberijském poloostrově začíná už na přelomu roku. Kdybych tušil, že dnes spatřím první růžová kvítka mandloní, těšil bych se na den ještě mnohem intenzivněji a vyhlížel je velmi pozorně. Přesto mi ta krása neunikla, jen brždění muselo být poněkud překotné. Stál jsem pod tím keříkem, očima hladil něžnou nádheru všech odstínů růžové, pak jsem chvíli pozoroval včelku, bez které by ze žádného květu nevyrostla mandlička. V kopcích nad Valencií jaro startuje dva dny před silvestrem...

 

Spouštím se ještě kousek dolů, pak naopak stoupám ke hradu nad městem Serra. Ani se do ruin nezkouším dostat, bohatě mi stačí ke společenskému vyžití počty lidí na cestách kolem nich. Příjemné teploty, slunečné počasí, modrá obloha a krásná krajina, to všechno i Španěly láká ven. Zkouším další vozovou cestu, hezky se tu potkává můj postoj k mapám v telefonu, které jsem se naučil opravdu hojně používat. Mám teď na mysli mapy.cz, které i přes řadu nepřesností zdají se mi zcela nepřekonatelné. Miluji situace, kdy mě třeba ve Španělsku zastaví místní člověk a ptá se mě, kudy dál. Vytáhnu telefon, chvíli do něj civím a pak mu poradím a to s jistotou, že radím dobře :-). Tady sice mapy tvrdí, že cesta není průjezdná, všechno však nasvědčuje opaku. Jinde mě pro změnu mapy dovolí vjet do pěšiny na kole zcela neprůjezdné. Ale ruku na srdce, tohle je spíš o tom naučit se číst v mapách jako takových, i v cizích zemích porovnávat "malůvky" se skutečností, a pak se z toho serveru a jeho map stává pomocník téměř dokonalý. Z mého pohledu, klobouk dolů před tvůrci aplikace mapy.cz.

 

Dovedou mě k silnici a ukáží, že odbočka vpravo končí na vrcholu hory, u vyhlídkovému bodu a observatoře. Mám čas i chuť, dnes jsem víc zastavoval, kochal se a fotil, proto se odbočkou nechám zlákat. A pak už jen do auta, na nákup, najít dnešní parkování na 39°39´12.967"N, 0°25´22.348"W a vodu hned za rohem. I ta je jako kohoutek vyznačena v zázračných mapách.cz. Jen káva toho dne za mnoho nestála, dobrá restaurace zavírala, v baru stála za pultem za hradbou replica watches několika vrstev igelitu zavalitá vrčící paní a bacil jí nebránil jen v úsměvu, ale také třeba v úklidu prostor nebo v jakémkoliv estetickém vylepšení prostředí. Ještěže ve Španělsku si lze kávu vypít u venkovního stolku i na konci prosince.

 

Silvestr se u nás nesl v duchu pořekadla "dávej pozor na to, co si přeješ". Při loňské cestě Portugalskem jsem spíš z rozvernosti než jako reálné přání si zapsal do notýsku, že ujedu na kole v roce 2020 dva tisíce kilometrů, což byl skoro dvojnásobek počtu roku před tím. Musím předeslat, že na kole jezdím především za poznáním něčeho nového, někam, kde jsem ještě nebyl. Mé cesty nejsou prožitkem z jízdy, ale z toho, co cestou můžu vidět. Ačkoliv jsem najeté kilometry celý rok příliš nesledoval, především díky nákupu kola s elektropohonem mi v půli listopadu chybělo asi tři sta k té metě. Pak jsme se ze dne na den rozhodli k odjezdu i proto, abych mohl jezdit na kole. V poslední den roku ráno mi k číslu v notýsku chybělo jedenáct kilometrů a já jen kroutil hlavou, jak skvěle jsem to všechno naplánoval a hlavně zrealizoval bez sebe menšího tlaku.

 

Měl jsem připraven výlet do západní části pohoří Serra Calderona, z pohledů z výšky se zdálo, že hodně hezký výlet. Poslední týdny mě trochu trápily defekty, vypadalo to, že v plášti zůstal neznatelný trn a ten jednou za pár dní stvořil miniaturní otvor do duše. Díky tomu, myslel jsem si, jsem se naučil stahovat i 29" plášť a zase ho nasadit zpět na ráfek, byť vždy s jedním "skřípnutím" duše, tedy se dvojím lepením. Auto jsme odstavili u pramene vody na malé ploše nad městem Serra a vyrazili. Cesta byla vážně moc pěkná, počasí luxusní, v sedle pod vyhlídkou jsme se s Hani rozdělili, ona že na mě počká. Vyšplhal jsem ještě pár desítek výškových metrů, pokochal se nádhernými panoramaty hor z místa, kde to nebylo očekávané, naopak mě zklamala vyhlídka Rebalsadores, která se v mapě tvářila jako top. Vracím se zpět a sleduji tachometr, jubilejní dvoutisící kilometr si přece musím prožít. Pochopitelně mi bleskne hlavou myšlenka na defekt, a co myslíte... V roce 2020 jsem ujel přesně 2000,5 kilometru, abych k Haničce do sedla příjížděl s prázdnou přední pneu. Jasněže mám s sebou montpáky, náhradní duši, lepení, dokonce i sprej s lepením přímo do ventilku.

 

A jak to dopadlo? První duši jsem znovu "skřípnul", podruhé už jsem nedokázal sundat plášť. Dva kolemjedoucí Španělé se na něm připravili o celkem čtyři montpáky, já zlomil dvě. Když už jsme ho sundali, ani po hodině práce se nám nepodařilo plášť nasadit na ráfek, naopak jsme zlomili poslední dvě montpáky. Potupně jsem si musel půjčit Hančino kolo a sjet dolů do města pro auto. Tím pak vyjet sice automobilisty občas užívanou, přesto hodně kamenitou prašnou cestou integrovaným obytným autem pro můj zmrzačený bicykl, tou samou potom zpět, celkem 10 km hrůzy. A to jen proto, že jsem si přál a tedy také dostal dva tisíce kilometrů :-).

 

Na noc jsme chtěli do kempu, abychom se vyhnuli příliš bujarým oslavám posledního dne roku, jediný v okolí prý byl obsazený. Zkusili jsme další tři místa z Park 4 Night, ani jedno pro nás nebylo použitelné. Opravdu na centimetry jsme se protáhli městečkem Segart, abychom nakonec skončili tam, odkud jsme včera odpoledne odjeli. A to se nakonec ukázalo jako skvělá volba, protože absolutní ticho a klid a výhled na osvětlené město.

Na nový rok jsme si chtěli dopřát jeskyni, jednu z největších přístupných ve Španělsku, s průjezdem na lodičce. Hanička miluje jeskyně. Sice jsme přijeli pozdě, brány podzemí však byly návštěvníkům uzavřeny po celé svátky a cedulka na pokladně slibovala zítřejší otevření. Dali jsme si alespoň kávičku v sousední restauraci, požádali jsme i o něco k zakousnutí, jenže obsluze se nechtělo nosit jídlo ven. Sluníčko už zapadalo, venku jsme seděli jediní, za krk mi protahoval docela studený větřík, tedy jsme kývli. Dostali jsme menu, ze kterého jsme nebyli příliš moudří, ale kývli jsme. Chtěli jsme si něco vybrat, ovšem obsluha se s námi zas tak moc nevybavovala. Tedy ano, ale jen španělsky. Kdysi mi jeden kamarád vyprávěl, že ve Španělsku jsou nejlepší restaurace ty, kde nikdo nemluví anglicky a kde nemají jídelní lístek v angličtině. Navíc interiér hospůdky byl umístěn do přírodní jeskyně a volných židliček minimum. Tedy jsme očekávali příjemné překvapení.

 

Dostali jsme postupně sedm chodů, ke každému sklenku vhodného vína, na závěr desert s kávou. Konzumace toho všeho nám zabrala tři hodiny času, když jsme vycházeli ven, měli jsme pocit, že nejméně týden nemusíme dostat najíst. Místo v jeskyni na lodičce jsme večer prožili v jeskyni na jídle a shodli jsme se, že lepší začátek nového roku jsme si, zvláště přihlédneme-li z mého pohledu ke zcela nesmyslně dlouho trvajícímu zavření těchto provozoven u nás, nemohli naplánovat. Jediným drobným kazem bylo, že tu správnou jeskyni neotevřeli ani druhý den a nejspíš ani ty další, veslařům se asi ještě nechtělo do práce.

 

Poslední přírodní park, kterým jsme na cestě projížděli, byl Serra d´ Espadá, vezli jsme si v garáži zásobu vody Chóvar a spali jsme ve městečku Chóvar na 39°50´56.585"N, 0°19´16.140"W. Zkusili jsme i v přírodě, ale to se pramálo líbilo místní paní úřednici, která přijela z titulu bacilů "zapáskovat" naprosto osyřelou picknick area. Hanička zůstala v autě, já jsem vyrazil na přenádherný okruh do hor, za startovní pásku mi znovu posloužilo tentokrát už několik pěkně rozkvetlých mandloní na okraji typického horského městečka bílých staveb podél velmi úzkých uliček. Přes ruiny hradu hřebínkem stále výš. Znovu pod vymetenou oblohou se sluníčkem nad hlavou, přesto v softshelové bundě, protože přece jen v horách. Přesto jsem potkal otužilého hada a nebyl nijak ztuhlý, než jsem se stihl rozhodnout, zda se jedovatého mám bát a nebo nejedovatého také, zmizel mezi kameny. Raději jsem se tedy začal dívat na skály, kterých v údolí nad Chovarem jsou hejna, na okolní kopce, kterých tady vyrostla také velká hejna, na rozkvetlé keříky, a později hlavně do telefonu do mapy, když už to stoupání konečně skončí. V překrásné přírodě jsem pochodoval úplně sám a mohl jsem se věnovat zcela naplno tomu, co vidím kolem sebe i tam uvnitř u mě "doma". I tohle jsou mé přenádherné chvíle na výletech, i pro tohle výlety miluji. Už chápu, proč nemůžu být členem žádného karavanistického spolku, jsem spíš takovým zpohodlnělým trampem a ti žádný spolek nemají.

 

Další den jsme pomalu projeli horami, kromě Chovaru jsme se prošli ještě městečkem Aín, pochopitelně především kvůli dopolední kávě :-). A také kvůli tomu starému zelenému překrásnému Renaultu odstavenému na jediném rozlehlejším plácku mimo náměstí, a kvůli bílým domům, úzkým uličkám a květům a zeleni v obrovských květináčích, které sem moc hezky zapadaly. Současně jsme nějak podvědomě cítili, že cestování a poznávání končí, že teď už máme chuť jen na pár dní odpočinku, nabrat sluníčko před cestou do šedého a zmrzlého Česka, ještě se chvíli ohřát a dívat se na moře. Sjeli jsme do Alcosebre nedaleko katalánské hranice a použili plochu, kde jsme začínali naše přátelství s Kačkou, Irčou a Martinem a odkud nás už jednou nikdo nevyháněl, přestože jsme zde nocovali tři noci. Cestou jsme koupili nový plášť na mé kolo a nové montpáky a patřičnou zásobu lepení, už to zase umím a tentokrát i bez "skřípání duší". Ještě jsem si vyjel na jeden výlet podél pobřeží do přírodního parku del Prat e Cabanes – Torreblanca plného bažin a rákosí. Cestou zpět jsem si utrhl tři mandarinky na okraji sklizeného sadu, posadil se na zídku podél úzké silničky, vystavil tvář sluníčku a pomalu jedl stroužky té slaďoučké laskominy. Ještě jsme si dvakrát došli na ranní kávu, Hanička si smluvila kadeřníka, protože ten český stále ještě nebyl k mání. Ještě jsme se jen trošičku ohřáli a pak zase odjeli domů.

1/2021

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace