Jedeme na cestu v době bacilové, první vánoční dárek

Letošní "vánoční" cesta měla znaky celého tolik chaosného roku. Přestali jsme čekat, "až se vše vrátí do normálu", a vyrazili jsme. Právě teď.

Rozhodnutí k cestě přišlo během výletu na Kuks do jeho okolí. Při večeru slaměného vdovce a při sklence dobrého plného červeného, mimochodem prý velmi účinného léku proti tomu bacilu, co jím straší v letošním roce všechna média a vlády světa. Sepsal jsem si skutečné důvody, proč nemůžu vycestovat, při reálném zhodnocení situace nezůstal ani jeden. Úžasná metoda. Ve středu večer jsme vše dohodli s Haničkou a v pondělí jsme vyrazili. Tři pracovní a dva víkendové dny na přípravu cesty s největší pravděpodobností delší než měsíc.

Na vlastní plánování cesty čas nezbyl, z toho vznikla alespoň pro mě, člověka, který ještě před pár lety míval výlety naplánované skoro do hodin, obrovská výzva. V sobotu jsme rozhodli cílovou zemi, nejsnazší přístup se zdál být do Polska, Chorvatska a Španělska. Máme rádi teplo, tato skutečnost vyloučila severního souseda, navíc jsme se tady toulali před pár týdny. Rozhodnout mezi středomořskými zeměmi bylo pro nás už trochu těžší, favorita jsme však oba tajně prosazovali stejného.

Auto jsem sice umýt nestihl, za to obě kola jsou v garáži na svých místech, stejně jako všechny ostatní nezbytné věci k dlouhému výletu. Už za hluboké tmy vyrážíme k Rozvadovu, tam těsně před policejní hodinou doplníme naftu stejně jako pár odvážných Němců, kteří se nebojí karantény a povinného testu, kdyby je někdo kontroloval na hranicích. Na 49.670004,12.568188 nacházíme místo dnešního spánku.

Vstáváme brzy, v jedné plnící lahvi došel plyn, především však chceme přejet celé Německo a kousek do Francie, obě země, máme pocit, se zmítají ve svých křečích strachů z bacilů a podle prohlášení našich úřadů jsou nepřátelské ke všem a ke všemu. Německo toleruje tranzit, Francie chce jakýsi formulář, který je nám naprosto nesrozumitelný. Čím více se vzdalujeme od českých hranic, tím méně se bojíme německých represivních složek.

Hraniční řeku Rýn přejíždíme přechodem, který si myslíme, že bude méně cizinci využívaný, prvními auty, která potkáváme na francouzské straně jsou polské, litevské, bulharské a rumunské kamiony a dodávky. Takže to se asi úplně nepovedlo, nicméně už jedeme silnicemi země galského kohouta směrem západním. Spaní podle Park4night dáváme na druhou dobrou pár kilometrů za odbočkou z dálnice A6 u Chalon sur Saone. Znovu brzké vstávání a připadá mi, zběsilá jízda zavirovanou, především však v hlavách lidí, zemí. Jižně od Bordeaux se domlouváme na taktice při případné kontrole na hranicích, Španělé požadují už dva dny negativní test na bacil a registraci v celostátním systému, podle sdělení českého ministerstva však "neplatí pro pozemní dopravu".

V konečné verzi vítězí jednoznačně, že kde nás nechtějí, tam nemusíme být, nastane-li sebemenší potíž, jedeme do Portugalska. Byli jsme zde loni přes vánoce pět týdnů a moc se nám líbilo. Navíc jsou relativně zdravou zemí bez požadavků z našeho pohledu nesmyslných na evropské "soukmenovce". Platíme poslední mýtné na francouzské straně a ještě ani nestačíme uklidít portmonku, když navigace hlásí "opusťte dálnci výjezdem vpravo", což je jasný signál. Vjíždíme do španělského Irunu. Jsme natolik zmateni tou změnou, že na nějakou kontrolu ani nevzpomeneme a místo toho dvakrát mineme správnou odbočku, která nás má dovést do pohoří Aiako Harria v přírodním parku stejného jména. Tohle místo bylo jediné, co jsme si doma ujasnili. Pokud dojedeme do Irunu, první výlet bude pěší na nejvyšší kopec pyrenejské a dlužno říci že ne příliš vysoké odnože.

Těsně před setměním stoupáme prudkým svahem a serpentinami k prvnímu možnému místu noclehu, na nerovné ploše sice neumíme postavit obytku do přijatelné polohy, za to kolem volně pobíhají koně a v posledních odlescích dne se v šeru ztrácejí nekonečné řady okolních kopců. Odstavná plocha na 43°18´5.536"N, 1°45´46.855"W už zcela vyhovuje našim požadavkům a my můžeme s velkou dávkou úlevy usnout.

Španělský zimní čas se vyznačuje pro mě velmi přijatelnou dobou svítání krátce po osmé, prvním silným zážitkem letošního "vánočního" výletu se mi tak stává východ sluníčka mezi kopci. Musím si na něj sice chvíli počkat, ohnivá koule nějak nechce poslouchat údaje meteorologů. Jenže chvíle, kdy se za dalekým obzorem vyhoupne první srpeček rozžhavené oranžovo červené, to je moment absolutního rozpouštění mysli, tady a teď bez pokynů instruktorů osobního rozvoje nebo zenových mistrů. Vteřina na věčnost. Všechno to poskakování dál, kdy přesycen energií hledám to nejhezčí světlo pro fotky, tu nejlepší kompozici a především, kdy si pořád ještě uvědomuji, že každý ten záběr, který možná někdy někomu ukážu, teď zrovna vidím naživo a že to už se nikdy nebude opakovat, je stejně už jen slabým odvarem momentu zrození nového dne. Zdá se mi, že jsem právě dostal ten nejhezčí vánoční dárek, jaký bych si mohl přát, přestože je na něj ještě měsíc čas.

Dáváme snídani, popojíždíme ještě pár kilometrů, nazouváme pohorky, do rukou trekové hole. Dnešní pochod by neměl být dlouhý, čeká nás však podobné převýšení, jako pod lanovkou na Ještěd. A na to, upřímně řečeno, úplně zvyklí nejsme. Stoupáme nejprve lesem, s prvními pasekami a pastvinami se kocháme také prvními výhledy na oceán, španělsko francouzské pomezí a především na nekonečnou řadu kopců, kopečků a hor všech tvarů a výšek. Jasné počasí však nemá trvat do nekonečna, proto Haničku trochu popoháním k dalšímu výstupu na nejspíš sopečný skalnatý vrch Aikko Haria. Má tři vrcholy, zatímco Hanička se schová za vítr v sedle, já mířím k nejvyššímu z nich (837 m opravdu těsně nad mořem). Cesta dostává velmi rychle alpský nádech, od samého počátku se bez pomoci rukou neobejdu, občas musím velmi pečlivě vybírat chyty a opory nohou. Dokud bych se měl při pádu jen kutálet, šplhám výše, pak však příjde pasáž, kde bych měl botu opřít o drn na okraji hodně vysoké skály a toto místo už nedávám.

Vrchol na dohled, přesto se obracím a opatrně sestupuji zpět, v sedle znovu opakuji možná po sté stejný a znovu fascinující záběr na okolní hory. Shora přibíhá drobounký Španěl v botaskách a trenkách, se svými kily, oblečen do sofshelové bundy a obut do pohor si proti němu připadám jak vyspělý mastodont. Ukazuje mi, jak se to má dělat, přestože jeho hbitosti nejsem schopen dosáhnout ani omylem, ten způsob mi vyhovuje. Dolů k Haničce se dostávám s mnohem větší jistotou v rukou i nohách.

I sedlo poskytuje překrásné pohledy do hlubokých skalních roklí západní části Aikko Haria, daleko vzadu rozeznáváme záliv a typický ostrůvek San Sebastianu. Nejjižnější vrchol skalnatého kopce je dostupný i pro nás, znovu nové pohledy na už známé obrázky. Na severu Atlantický oceán a příbřežní na východ francouzská, na západ španělská městečka. Na jihu další a další a další kopce, vrcholy, jako jehlany a kužely všech možných tvarů, které ani geometrie neovládá. A pak už sestup po hraně skal až do místa, kde pastvinu střídá les. Sklon kamenité cesty se nemění, mírní ho však nekonečné serpentiny. Dnes trekové hůlky hodně pomáhají zvládat zátěž velkým kloubům nohou.

Netrvalo dlouho a za oknem obytného auta nás vítalo věrně čekající kotě Maff. Její černá srst a uhrančivé oči jsou tu na místě, má nadpřirozené schopnosti. Umí na podlahu auta z nádrže přemístit 150 litrů vody a při tom utopit vše v šuplících kuchyňské linky, rozsápat čalounění stěn a nebo si vymínit spaní ve stahovacím lůžku nad řidičem, kdykoliv v autě zavládne sebemenší napětí. Jak při tom zatíná drápky do polstrování sloupků a stropu nad postelí asi není třeba vysvětlovat. Dnes se ale tváří jako to nejhodnější koťátko.

Ještě nabereme do nádrže trochu vody z lesní studánky a sjíždíme pomalu k moři. Hondarribia, prý nejhezčí středisko východního Baskicka měla být další zastávkou. Asi nás víc lákají výhledy shora, nenacházíme vhodné místo k parkování a už jedeme silnicí k vyhlídkovému bodu Jaizkibel. Prý úchvatný, jenže na nejkrásnější místa lze asi dojít jen pěšky, to si uvědomujeme při pohledu na masiv Aikko Haria téměř od moře. Projedeme San Sebastian a přilehlá městečka, rádi bychom se ještě rozhlédli z vrcholu Igeldo. Sem je přístup zpoplatněn, přestože je rozlehlé parkoviště zcela prázdné, nepouštějí nás sem obytným autem. Tlustá Španělka v roušce mi připadá nepříjemnější než výběrčí činže, tedy s chutí obracím a jedeme jinam.

cesta pokračuje dále na západ: Baskické dny zalité sluncem

Nevíme úplně kam, ale Hanička je skvělý navigátor a především hledač spacích míst. Na 43°17´37.562"N, 2°5´24.234"W u piknik areálu nacházíme fajn parkoviště pro dnešní noc a zítřejší den. Studující Hanička musí být přes den "online" a já si také nějakou zábavu najdu :-)

11/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr