Jaro plné života v záplavě Odry

Po bikování v oblasti Müritz se mi na severu Německa k návštěvě nabízel ještě jeden národní park. Myslel jsem si, že v údolí Unteres Odertal najdu řeku v jejím přirozeném a neomezeném toku, roky, kdy jsem se na návštěvu této lokality těšil, jsem žil v hlubokém omylu.

Předchozí část výletu: Umírající jezera Národního parku Müritz

Přejezd mi zpočátku zpříjemňovaly pohledy na další a další desítky jezer dvou chráněných přírodních parků, jistěže jsem si slíbil, že se sem někdy vrátím. Vynechat zastávku asi v půlce vzdálenosti v Prenzlau a u stejnojmenného jezera jsem nemohl ani nechtěl, zdejší historické památky jsou monumentální, velmi blízko sebe. Rychlou prohlídku katedrály, věže bývalého opevnění a starého menšího kostela jsem stihl mezi dvěma dešťovými přeháňkami i s jejich focením. Původně slovanský hrad připadl Braniborsku v roce 1250, ovšem na pomezí Pomořanska tu o vojenské půtky nikdy nebyla nouze. Poslední válčení, bombardování a pak budovatelský elán následných časů zasadil mezi historické budovy nevzhledné paneláky.

 

Centrem Národního parku Údolí dolní Odry je město Schwedt, ovšem příjezd sem ukazuje všechny jiné obrázky, než zachovalou přírodu nebo idylickou krajinu. Vláda rudé NDR v padesátých letech budovala průmysl především v opuštěných oblastech, tady obří rafinérii navázanou na ropovod Družba a obrovskou papírnu. Potřební pracovníci byli "ubytováni" do rozlehlých panelových sídlišť, a přestože dnes se město pyšní nejrozvinutějšími tendencemi k návratu k "normálnímu" bydlení v celém Německu, jeho průjezd na mě zapůsobil velmi skepticky. Na noc jsem zaparkoval na 53°4´13.840"N, 14°19´16.992"E v místě, kde umělý kanál spojuje starou Odru s jejím současným korytem, u plavební komory. Obloha se v souladu s mým rozpoložením také zatáhla do šedo černa, spustila miliony slz, abychom spolu přivítali časně jarní noc.

 

V ránu moudřejším večera jsem se probudil do sice podmračeného, postupně však modří a slunečními paprsky nešetřícího počasí, stačilo přejít lávku nad plavební komorou a přede mnou se rozprostřela záplava nejen oderské vody, ale i kypícího jarního života. Najednou jsem byl ochoten ignorovat i pletivo nevím před čím chránící hranici národního parku. Rychle skládám kolo a vyjíždím na výlet do jeho severní části, nejprve sleduji kanál až ke korytu mateřské řeky. Za vodou na polské straně se zvedají nízké kopečky, jasný důkaz, Odra i tady protéká údolím.Vozová cesta vysazená pár centimetrů nad okolí vede pod protipovodňovou hrází, co chvíli vyjíždím na její temeno, abych mohl pozorovat řeku i život vedle ní. Trochu zklamáním je pro mě skutečnost, že záplavové území je "zavlažováno" uměle pomocí proustí v hrázi a především podle přání člověka, nikoliv řízením přírody. Na druhou stranu, kdyby tomu bylo jinak, nejspíš bych touto cestou neprojel, mnoho odboček končí pod vodní hladinou.

 

Přes řeku se dívám na polskou vesnici Widuchowa, mají tam přístavní molo, možná o víkendu pojede i nějaká vyhlídková plavba. Domy se zdají být na dosah, přitom jsou tak daleko. Naopak po levé ruce převažuje modrá vod, do kterých se odráží stále více se projasňující nebe. Mapa ukazuje změť jezírek, kanálů, říček a potoků, dnes však všechno jedno jest. Ještě kousek severněji se řeka dělí na západní a východní, hranice mezi státy pokračuje středem té menší, té za jezem, té západní. Ostrov mezi oběma je už polskou chráněnou oblastí Dolina Dolnej Odry, z mého pohledu se však zdá být o pár metrů vyvýšena oproti svému okolí a tedy podstatně sušší.

 

Projel jsem už kolem několika propustí vody z hlavního řečiště, ale to poslední je pro mě neprůchodné, lávka je uzamčena na mnoho západů. Nezbývá mi, než se vrátit kousek zpět, zkusit jednu z bočních cest směrem k bezpečné cyklostezce Nisa – Odra a modlit se za její průjezdnost. První zpevněná směr Schwedt se zdá být v pořádku, ovšem pouze za druhou zatáčku, tam se potkávám s louží několik desítek metrů dlouhou. Protože ze středového pásu vyrůstá tráva a ta vypadá ne vysoká, odhodlaně po panelové části vjíždím do vody, v půlce už si nedovolím otáčet pedály do "spodní úvrati" a tiše prosím kapky, aby nezkoušely proniknout pod těsnění elektromotoru mého kola. Současně mi dochází, že nejspíš u jednoho brodění se nezůstane. Kdo by si myslel, že každá další louže bude ještě o trochu delší a ještě o trochu hlubší, myslí si tak pochopitelně správně, mé soustředění se na další průběh cesty ruší jen divočák, který asi sto metrů po pravé straně "bojuje" se stejnou potíží, jen bez podpory betonu. Když už vidím cyklistické kolegy na vyvýšeném náspu hlavní cyklostezky po okraji chráněného území, když už slyším jejich hlasy a když už si připustím naději, že tam také za chvíli pojedu za sucha a v pohodě, přijíždím k tomu nejdelšímu a nejhlubšímu brodu. Už ve třetině jeho délky mám boty plné vody a "břicho" elektromotoru statečně čeří hladinu jako atomový ledoborec v Severním ledovém oceánu. Vzdávám veškerou opatrnost, už se jen dostat na druhý břeh.

 

Po dalších pár stovkách metrů přijíždím k už širokému mostu přes nejvodnatěší slepé rameno Odry, zastavuji tady, fotím si okolní nádheru, pak dojde i na vylévání zbytků vody z bot a ždímání nacucaných ponožek. Oboje nechám chvíli vyhřát na sluníčku, pak se obouvám a po oficiální cyklostezce se vracím zpět k autu. Z náspu nad zaplavovaným územím teprve doopravdy vidím, kolik území je pod vodou, kolik cest končí dříve než začíná, ale také z mírného nadhledu pozoruji rej života vodních ptáků, poslouchám všechny zvuky přírody a jsem nesmírně šťastný, že se život nenechal odradit industriálními plochami podobné rozlohy rozprostírajícími se hned zkraje opačného břehu staré Odry. Tyto kontrasty se mi tolik nelíbí, že zvažuji rezignaci na návštěvu jižní části národního parku, své sehrává i únava nasbíraná za posledních deset dní prožitých z větší části v sedle kola. Nakonec doplním zásobu plynu a dám si napěněné capuccino u jedné z benzínek na okraji města a přesouvám se na příjemné tiché parkoviště 53°0´41.740"N, 14°12´53.819"E nedaleko zámku a kostela v Criewen. Tady už přírodní atmosféra není ničím rušena.

 

Ráno se ani nestačím usadit na kole a už brzdím v zámeckém parku, rybníček, kostelík, zámek vůbec ne přehnaných rozměrů, návštěvnost nulová. A zamčený dům info střediska k národnímu parku. Miluji takhle opuštěná místa tam, kde by člověk očekával zájem turistů... Dvě odbočení a tři ulice mi chybí k lehounce zanedbanému kovovému mostu přes starou Odru, na té nejhlavnější cyklostezce odbočuji ke Schwedtu, ale jen na kraťounkou chvíli, tady ani omylem nehrozí možnost vjet do skutečného údolí Odry zalitého vodou téměř jednolitě. Všechny cesty vedou vůbec ne do Říma, tady do vody. Jistí jsou si čápi, kachny i jeřábi, žádný lovec si pro ně do mokřiny nepůjde, pokojně se přehrabují v mělkém dně a hledají si snídani. Bohorovné ticho a klid nemůže narušit ani občas projíždějící cyklista ani traktor. A už vůbec údržbář starající se o zařízení pro cyklisty podél stezky.

 

Schwedtu se přibližovat nechci ani na dlouhý dostřel, za chvíli tedy obracím a vyrážím kousek k jihu. Zdá se, že o okružní trase si v této oblasti oderského údolí můžu nechat tak leda zdát, co si však nechci nechat ujít, je vyhlídková věž u Stützkowa, jedu tedy k ní. Jízda je ale trhaná, přerušovaná neustálými zastávkami u nových pohledů na krajinu, jež se zdá být tolik jednotvárná. Jenže tady můžu pozorovat nějakého vodního živočicha, jinde vodní trávu, a o kousek dál třeba skupinu moc hezky krajinu doplňujících stromů. U věže u samého břehu současného koryta veletoku proti polské vsi Piasek jsem úplně sám, ani není třeba zamykat kolo, a na poslední plošině rozhledny mám dostatek času na kochání se, focení. Užívám si situaci, kdy se v podobné výšce nebojím, ta se u mě příliš často neopakuje, a už několikrát jsem si všiml, že je hodně závislá na počtu lidí v mé blízkosti.

Závěr výletu zde: Skok na odvrácenou stranu Odry

Do Stützkowa se vracím stejnou cyklostezkou, ale hodně mě láká možnost přejet přes most staré Odry a zpět k autu se vydat po úbočí kopců ohraničujících údolí. Zprvu široká vozová cesta se po chvíli mění v to, čemu pravověrní bikeři říkají single track, nádherné sjízdná ale úzká pěšina vedená téměř po vrstevnici, tady si ani tolik neužívám výhledů do krajiny jako samotné jízdy na kole. K autu přijíždím s velmi dobrým pocitem, který umocňuje fakt nenaplněné předpovědi počasí, když v tuto chvíli už měly padat z nebe první kapky deště.

4/2024

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace