Jak v Dartmooru dostat tik do levého oka

Všechno začalo zcela nenápadně v údolním liduprázdném kempu mezi Bucklandem In The Moor a Widecombe tamtéž uprostřed národního parku Dartmoor. Domácí vejce koupená na farmě, k níž kemp přiléhal, jsme snědli už večer, a protože anglické snídaně se nám staly poněkud návykové a obě jmenované vesničky patří k těm nejnavštěvovanějším, rozhodli jsme se posnídat při jejich návštěvě.

předchozí část: Kde štěkal pes baskervillský

Britské silnice a evropská navigace, to je pro camperistu synchronicita asi jako plesové lakovky na podpadku použít k výstupu na Pik komunisma v Pamíru. Do Bucklandu jsme dorazili po pár minutách po "širší bílé", tam se obytka většinou vejde, byť občas dostane větví. Za to tráva neolizuje její boky pořád, což je na zdejším venkově trochu jako dar z nebes. I nějaká ta rozšíření silnice pro vyhýbání se s protijedoucími se tu občas vyskytují. Hani se věnovala své malé obrazovce v dlani, já jsem kličkoval mezi zdmi a hledaje nějaké místo k zaparkování, viděl jsem prostory tak na italský skútr Vespa, jemuž loni vandal odmontoval kapotáž.

Na snídani jsme mohli pro tuto chvíli zapomenout, k pocitu vrcholného štěstí nás však připravila křižovatka, kde jsme se mohli napojit na silnici, kam se povedlo namalovat i dělící bílou čáru. Dovedla nás nahoru na vřesoviště k přenádherným výhledům a odstavným plochám vhodným i k odložení obytných aut. A také ke klesání 20% do Widecombe, v něm se silnice pro jistotu znovu zužovala mezi zdi. Staré městečko postavené z šedého kamene a skrčené v úzkém údolíčku mezi vysokými táhlými hřbety, kavárna, kde ještě čtvrthodinu podávají dartmoorské full snídaně, wi-fi jako dar z nebes, pod kterými už tři dny sítě spíš nefungují než ano, na anglické poměry velmi dobrá káva. Starý kostel i nálepka devonské vlajky do sbírky na vnitřní stranu dvěří garáže.

 

Nálada na vrcholu je na opravdovém vrcholu, když vyjedeme zpět k vyhlídkám na vysočinu i městečko hluboko dole, když hrozící mraky definitivně opouštějí kraj. Ještě dojedeme do Chagfordu, tam máme připravený krásný okruh na kolo.

A jakou navigaci v obytném autě používáte vy? Mapy.cz nás dostaly v Anglii hned druhý den, když nás neomylně poslaly po nejkraší (dle zadání nejrychlejší) trase, jen pro camper téměř neprůjezdné. Dobrý je prý Sygic, koupili jsme plnou verzi za 99 EUR, aby po třech dnech přišla nabídka na koupi plné verze se slevou 80%. Plán tedy máme v mapách a jednotlivé cíle zadáváme do Sygicu podle souřadnic. Tedy do nedávna.

Načínáme třetí anglický týden, už jsme si těch jejich "pěšinek" mezi zdmi užili ažaž, tedy si dáváme opravdu dobrý pozor, jakou trasu Sygic nabídne. K tomu jsme se právě naučili zadat do trasy bod, abychom něco viděli a jeli po širších cestách. A co udělá ten šikulík? Cestou si to pěkně přepočítá, a prý odbočte vpravo... jenže na to ti už neskočíme milý hochu, jedeme sice trošku delší, ale širší silnicí. A Sygic si to znovu přepočítá....

Po třech kilometrech další odbočka vpravo, tudy už to vypadá nadějněji, jen zdejším cestám už opravdu moc nevěříme. Nejtvrdším argumentem momentu je však zákazová značka pro auta delší 8 metrů po silnici rovně a podobné šíře opatřená i varovnou tabulkou pro malé autobusy. Do odbočky nic takového nehrozí, tak tedy dobrá. Tady se lámal chlebíček a ten britský toustový je asi příliš měkký, že jsme si toho nevšimli. Ještě kilometr do celkem šlo...

V Anglii se jezdí mezi zdmi historicky označujícími hranice mezi pozemky už po dlouhá staletí. Proto jsou porostlé travou, křovím, občas to z nich hezky kvete, občas zeď proroste statný strom, kam jinam, než do cesty. Občas v trávě číhá kámen, někdy těsně nad zemí, jindy třeba v metrové výšce. Čím dál od "civilizace" zdi se zužují a nikdo je neudržuje. Už jedeme natvrdo mezi porostem, znovu tráva trvale "masíruje" boky auta. Sledovat, co z ní vyhlíží, bere hodně sil a polyká pozornost, v duchu pláču a omlouvám se tomu krásnému Malibu, jeho výrobcům, prodejcům i servismanům. Rychlost přesunu klesá tam, kam podle stavitelů zdí patří, tedy k rychlosti koňského potahu, kterému velí klidný a rozvážný Brit. Křižovatka přináší novou naději na zlepšení cesty a rychlé ochlazení této naděje.

Leckde už jde o milimetry, sem rozhodně nepatříme, jenže cestu zpět také nevidíme. Tam, kde dolů rolujeme centimetr po centimetru a bedlivě sledujeme vzdálenost kamenů a kmenu stromu od boků auta, to nahoru "přes spojku" nemůžeme nikdy dát. Úsměv proletí tváří na dně údolí, před mostkem se vyhnou i dvě auta, za ním je dokonce prostor, kam by bylo možné obytku zaparkovat. A druhý můstek, DOPR....., tohle nemůžeme projet. Uzounký prostor mezi zdmi, zkusili jsme to, Hani mi ukazuje prostor po obou stranách, palec a ukazováček jí bohatě vystačí.

Český turista je prý druhým nejodvážnějším tvorem světa, tím prvním je máma malinkého nosorožce. Když jsem zavadil lemem předního kola o zeď a k opačné zdi chyběly dva centimetry, vzdal jsem to. Možná byla motivací i sice velmi omezená, přesto možnost se otočit. Před cestou zpět jsem však potřeboval oddychový čas, bodlo by cigáro nebo panák něčeho ostřejšího. Nějak jsem si neuměl představit, jak se v prudkém stoupání trefím do těch nejužších míst, kde bych prst do zbylého prostoru cestou sem dobrovolně nestrčil.

Dlouhé čekání ničemu neprospívá, hluboký nádech a jedeme zpět. Ruším všechny navigace, mám jedinou touhu, dostat auto zdravé na širší cestu. Vnější zrcátka přilepím k oknům, pomodlím se za spojku, řadím jedna.... První úsek by se povedl, jen řidičovo Malibu tykadlo, byť maximálně sklopené, dostalo obrovskou ránu. První pocit byl, že nemůže přežít buď zrcátko nebo okno, naštěstí uletěl jen kryt ramene.

Na křižovatce jsme zastavili, Hani šla hledat upadlý díl, sám jsem hlídal. Nešlo projet okolo bez toho, abych autem na volnou stranu pohnul. Už několikrát jsem si všiml, jak "člověk v tísni" dokáže vymyslet naprosto kontraproduktivní nesmyslné teorie, jen aby nemusel znovu absolvovat to, co už zažil. Strach starého pračlověčího mozku je příčinou toho, že volíme útok, útěk nebo ustrnutí. Až potud jsem si věci uvědomoval, přesto jsem zvolil útěk místo racionální úvahy.

 

Mohli jsme se vrátit stejnou cestou, protože však byla hrozná, vymyslel jsem lepší. Delší, netušil jsem, jak bude úzká, bylo jasné, že jsou tam zatáčky, do kterých by se dlouhé auto nemuselo vejít. A do kopce byla stejně jako ta původní. Teď, když píšu tyhle řádky, je mi jasné, jakou jsem vymyslel zhovadilost, tam však vládl mysli strach. A tak jsme se vydali do neznáma. Zpočátku to bylo fajn, cesta vesničkou se zdála širší a kolem bylo spousty místa. Brzy však šlo znovu "do úzkých", nutné odbočení do pravého úhlu bylo další hrou o milimetry. Tady naštěstí šlo kousek odcouvat a na mnohonásobný manévr obytku už podruhé otočit do zpátečního směru. Teď bylo jasné, že jediná cesta z tohoto pekla ven je ta, kterou jsme do něj vjeli.

Takže znovu sklopená zrcátka, znovu masáž boků vozu od milionů rostlin, a oddechnutí v poslední zatáčce před rozšířením cesty do osady. A právě v tu chvíli se ozval ten odporný zvuk tupého úderu čehosi do karoserie, skrytý kámen vyčnívající ze zdi. Tak tohle jsem opravdu nechtěl, prosím si o klid hlavně, i když je to všechno na ho...., jenže stejně se odtud musím nějak dostat ven. Pokud to jen trochu půjde, bez dalších škod.

Na první dobrou, kde bylo možné alespoň otevřít dveře, jsem zastavil a šel ohlédnout následky. Ten zvuk byl naštěstí mnohem horší, přesto nějaká práce pro lakýrníka tady bude, dopr...., dopr....., dopr....., jen proto, že jsem se nepodíval, do jakých sraček mě vede navigace....

Takže teď ještě dojet na tu křižovatku se zákazem, nadechnout, vydechnout, dáš to. Ani odbočka, na které má mysl vymyslela tuhle komplikaci nešla projet bez cvrknutí zpět, abych se trefil do úzkého. Opravdu drsných bylo ještě asi 400 metrů, přesto nejspíš ještě nejméně drsných z toho, co jsme přestáli dosud. Po dvou a půl hodinách velmi intenzivního vypětí jsme stáli u značky, která zakazovala vjezd osmi a více metrovým autům. Za tu dobu jsme ujeli tři a půl kilometru. Až tady mi došlo, že za většinou toho vypětí a všech škod stál můj strach vrátit se zpět 400 metrů relativně ještě nejsjízdnější cestou toho odpoledne.

Dál jsme pokračovali pro naše Malibu "skoro zakázanou" silnicí, na zdejší poměry však kupodivu velmi dobře průjezdnou. Po pár kilometrech vyústila na klasickou dvouproudovku, ze které nás ještě několikrát Sygic zkoušel vehnat do "rychlejšího" zeleného pekla. V Moretonhampsteadu jsme něco nakoupili, zaplatili avšak nedopili dosud nejhnusnější anglickou kávu a dojeli ke koupališti, na jehož parcele jsme bez optání zůstali na noc. Až tady si uvědomujeme, jak jsme otupělí, jak je nám všechno najednou "šumák" a jak se současně nejsme schopni ani rozhodnout, zda zítra ke snídani si kaši z ovesných vloček dochutíme jahodami nebo borůvkami. A jak mi cuká v levém oku a jak to občas přejde do kůže na levém předloktí.

další pokračování: Přes exmoorská vřesoviště

Asi to, alespoň z mého pohledu, tam dole nebyla úplně sranda.

Zítra jedeme dál, zkušenější, snad ostražitější a méně odvážní předem, snad odvážnější v rozhodnutí se včas vrátit.... A od pozítří se určitě budeme zase smát :-)).

7/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace