Jak jsme s kočičkou Mafinkou otevírali "štelplac"

Přestává pomalu pršet, kočička Mafinka zvedla hlavu z polohy spáče na řidičově sedadle obytného Malibu a seskočila na zem, aby schroupla pár granulí.

Kapela cimbálka už dávno utekla do prostor, kde snad kvasí, možná zraje víno v betonových nádobách. Tam se můžou vyřádit i střízliví účastníci akce k otevření STPL u vinařství Malý vinař Mádl a předváděcího dne obytných aut Carthago. Pár otužilců se tísní pod deštníkem, kde nejvyšší náčelník rakouských a českých Carthag griluje klobásy, asistuje mu celá family. Na můj vkus kolem postává příliš mnoho kluků, wurst je pro ně silný motiv odolávat zimě a větru.

Už vážně přestává pršet, mezi mraky prosvěcuje sluníčko, lidé se pomalu trousí z chráněných prostor ven. Mimochodem, jedna z těch betonových nádob uvnitř se jmenuje stejně jako já, mají to křídou napsané. Tam jistě pracovalo to nej...., doplňte si každý podle svého vkusu :-). Hlasy pod deštníkem sílí, Neugebauerovic klobásy budou slavit úspěch. Oba kluci nejspíš rostou po tátovi, poskakují kolem něj a vypadá to na nejlepší vzor. Krásná maminka vše kontroluje láskyplným pohledem pokračovatelky rodu, i ona se účastní grilování pro klienty. Zákulisní jednání proběhla už odpoledne a zítra je taky den.

 

Mafinka si zatím našla pozorovatelnu na rozlehlé přístrojové desce za volantem. Má tam dostatečný prostor, i přes zčásti zatažené roletky může rekognoskovat okolí a poslouchat veselí těch, kteří otevírají STPL, fandí Carthago, pijí víno Mádl a prosazují zájmy jakési asociace. Přiznám se, že při vyslovení toho slova se mi vybaví "coca cola". Zdraví škodlivá, k životu jí nikdo nepotřebuje, přesto to pije celý svět. Kdo pije, vysvětluje všem, proč je pít ji nutné. Aby pak jednou procitl a vrátil se k chuti přirozené pramenité vody, bez níž se opravdu nikdo neobejdeme. Jen si na to musí přijít každý sám. Umí si někdo představit ten humbuk, kdyby vyšlo najevo, že nikdo žádnou asociaci nebo coca colu nepotřebuje? Pár lidí přijelo pít i dobré víno, jestli ono to s ním nebude jako s tou coca colou. Ba ne, můžeme si oddychnout, víno pomáhá nemocným srdcím, říkala to jedna kapacita toho oboru.... srdečního :-). Takže to asi stejné bude...

Je docela poučné pozorovat výrazy tváří účastníků lidové zábavy. Při rytmu cimbálu podupává většina z nich, obličeje však nevymažeš. Ani ten rozesmátý, ani ten se svěšenými rty, očima, ztrhanými rysy. Zvláště je to poznat u "šťastných" manželských párů, pochopitelně ani tohle si nikdo nechceme přiznat. I to si občas pamatuji, pak si moje rysy vzpomenou a vyčarují z obličeje výraz, kterého se lekne i výběrčí charitativní sbírky v předvánočním nákupáku. Ve večerním víně je prý pravda a s přibývajícími hodinami přibývá i jí ...

 

Malá možná dědička možná velkého časopisu se točí do rytmu cimbálovky pořád a pořád a pořád dokola, přestože už dávno jí nikdo nevěnuje pozornost. Dětské božství. I Klára by si ráda zatančila v růžových šatech, zatím proberou s předsedou "důležité" věci, než ji zachrání manžel tanečník. Slyšet od cimbálovky Metaliccu nebo jiné rockové či domácího poppu legendární písně stojí za hřích. Ono je to vlastně ještě trochu jinak, posluchači se přibližují blíž, jak kapela hraje intimnější skladby. A aplaudují ve stoje, parlamentní projev Václava Havla by mohl závidět, kdyby závistivým bývalý prezident byl. Ovšem zážitek, co cimbálovka u Mádlů, žádný prezidentský projev světu nedá.

Takhle nějak probíhá oficiální večer ve své neoficiální části při výše jmenovaných příležitostech a také večer naší kočičky. Zprava se hlásí metalová kapela od sousedů, zleva kapela svatby z Mádl hotel. Vítejte ve vinařském regionu o červnovém víkendu, komerce až na prvním místě. Všichni happy, aby ráno mohli léčit kocovinu. Na rozdíl od Mafinky také budu nejspíš léčit. Připadá mi, pořád ještě mysl, ego, byznys, pocity vlastní důležitosti vládnou našim životům. Bavte se dobře, ovšem jen jestli máte splněno.... Nemám právo posuzovat lidská jednání nebo výrazy obličejů, mám však právo vyslovit si, co se mi líbí a co ne.

Přesto, že sám to často nevím. Myslívám si, jak je mi někde pěkně a pak můj věrný kamarád ekzém na rukou vyskočí a ukáže mi pravou tvář těch věcí. Jak ony se můžou tvářit jako kulisa a ve skutečnosti jak silně působí na to mé uvnitř. Nejbdělejší strážce, i proto kamarád, už nedovolím žádnému lekaři, aby mého přítele lekal zázračnými kortikoidy. Nádherná kočička umí bez emocí a hodnocení pozorovat svět svýma neprůhlednýma tajemnýma očima, nepotřebuje k tomu ani strážce ani kamarády. Nikdo nemáme potuchy, zda vůbec a nebo co si myslí, jen v kousku ticha uprostřed maškarád a masek si můžu všimnout její vyrovnanosti, vnitřního klidu a svobody. Nikdy neudělá nic proto, aby jí měl někdo rád nebo aby si od ní někdo něco koupil. Nic nemusí, někdy neslyšela "měla bys". Tak se chová jen lidská mysl. A pak že se lidi nemají co učit od zvířátek :-).

P.S.: Děkuji Alešovi Hrubešovi za poskytnuté fotografie 

6/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace