Jak bývalo jaro na Sázavě

Sport vodácký mi k srdci nikdy nepřirostl, putovat však podél řeky na kole a nebo pěšky, podle náročnosti terénu, na takovou aktivitu se nechám chytit vždycky. Zvlášť když "nocleh" nabízí parkoviště na dohled minipivovaru.

A sázavskému jezu na 49°46´35.804"N, 15°1´41.521"E. První den jedeme na kole proti proudu a vlakem se vrátíme, druhý den jedeme vlakem a proti proudu se pěšky vrátíme. Obojí má svoje pro i proti. Třeba když vlakové spojení, tak raději ráno, abych už se k autu jenom v klidu vracel. Jenže pak je délka výletu daná předem a není možné cestu ani prodloužit, ani zkrátit. Dnes vyjíždíme z Kácova a nejdřív si však dáme malé kolečko navíc. Řeka tady pěkně meandruje, obtéká městečko. Po vnější straně toku vede modrá turistická kolmo sjízdná, bylo by škoda ten úsek minout. Jak se správně dívat na řeku, k tomu nás nabádají cyklo značky Posázavské cyklotrasy nebo červené turistické, které chybí dovětek cyklo. Přiznávám, že z jejich vedení jsem někdy zmaten, proto si už dnes svou cestu vyberu raději sám. U mostu v Kácově však přejíždíme na červené značky.

Obě "nabádavky" vedou souběžně do Zlivi, tam se silniční cyklo kupodivu více přibližuje řece, pěší vede sice vzdálenější trasou, jenže když já na silnici raději autem, na kole raději tam, kde auta nejezdí. Stejně jsou obě varianty řece vzdáleny moc. Celé se to potkává v Chabeřicích, jen odtud musíme vystoupat na skálu pro vyhlídku do údolí a na městečko Zruč. Možná, až tudy pojedu příště, zvolím silničku podél řeky, vždyť přece pro ni tady jsem.

Městečko Zruč nad Sázavou si zaslouží delší zastávku, však zase obě značky sledují cestu k zámku a řeku nechávají řekou. Tady vynalézám šalamounské řešení, na kole si projedeme kolem řeky a podíváme se na panorama zdola, večer si sem zajedeme autem a projdeme všechny pamětihodnosti bez kol :-). Žádná z cest nekopíruje Sázavu věrněji než železnice, jenže řekněte si stroje vůdci, že právě teď potřebujete zastavit, protože tady je ta řeka tolik krásná. A zopakujte to tak třikrát až desetkrát mezi každou zastávkou, brzy by Vás přejel příští vlak, pokud byste do té doby nebyli ukamenováni ostatními cestujícími i se stroje vedoucím... :-). Na řeku se znovu díváme u vesničky Buda a k Vlastějovicům, konečně, obě "nabádavky" vedou proti proudu. Původně jsme tady chtěli skočit i s bicykly do vlaku, k odjezdu však zbývá ještě řádně času, tedy prodlužujeme po červené, podél trati i podél vody do Budčic. A tady trochu trneme, zda vlak opravdu přijede, zda nám zastaví, zda nám odveze i kola a zda a zda, ty spousty strachů, které si naše mysl vždy umí tak rychle a dokonale vymyslet, protože jsme si ji za pomocí našich "rádců" takhle pěkně vychovali.

Navečer se sbalíme, jak bychom chtěli odjet a už nikdy se sem nevrátit, ale to jen proto, abychom si zgruntu prohlédli zámek a hrad ve Zruči nad Sázavou. Ono vůbec je těch reprezentativních staveb v okolí početná hustota, i Kácov má svůj zámek a zítra, až vystoupíme z vlaku, budeme se dívat na Český Šternberk. Ještě do nedávné doby mě takové objekty zajímaly moc, chtěl jsem vědět kdo a kdy a proč a v jaké slohu, v knihovně mi spousty místa zabírá pět nebo šest svazků "hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezku". Nakoupit je v době bolševika a z části také služby vlasti, to znamenalo velkou obět pro mě i mé rodiče. Dnes si ani nevzpomenu, kdy jsem naposledy některý z nich otevřel. Prostě měníme sebe, své priority. Ze zámku je často námět na urbex a nebo davy návštěvníků, ploty, zákazy a stánky se suvenýry. A nedivím se ani těm, kteří na rekonstrukci nemají ať už peníze nebo chuť, ani těm, kteří na ní mají, protože objekty jsou komerčně založeny. Jen si vybírám, u čeho chci být a co je pro mě podstatné. Zámek, zakladatel, sloh a nějaký drb nebo strom, květ, čistá voda, neporušená krajina, divoké zvíře, i když je to třeba jenom veverka.

Druhý den už jdeme po svých, od Českého Šternberku proti proudu, zpočátku si značka zase vede svou a řece se věnuje prámalo. Alespoň že přechází Blanici, na kterou jsme narazili pod Blanikem, za chvíli se obě vody spojí. Možná, až zase někdy půjdu do přírody, mohl bych víc poslouchat své touhy než barvičky na značkách. Třeba bych byl spokojenější a méně bych tu brblal. Naštěstí, u Soběšína už jdeme podél vody a vydrží to až k Pelíškovu mostu. A pak ještě jednou, po pěšinkách, po skalách, než dojdeme do Kácova. Tady už jen jednu malou desítku, chvíli počkat, aby vyprchala, a těšit se na další výlety.

4/2010