Istrie hodně cyklistická

Unaveni po náročné cestě jsme uléhali k první chorvastké noci, natěšení a pod prosluněnou oblohu jsme vstávali do prvního chorvatského rána. V tričku s krátkými rukávy jsem vyskočil z auta a rychle jsem se vrátil zpět.

Bylo jasno, ale chladno. I české mapy.cz ukazovaly v okolí campu Terre síť cyklotras, kterých se v reálu ukázalo ještě víc. Vzhledem ke stavu rtuti na teploměru nebylo kam spěchat. V klidu a teple jsme se ještě nasnídali, patřičně se přioděli a chvíli před polednem jsme vyjeli na okruh po okolí. Asfaltová silnice do vesničky Barat posloužila k prvnímu seznámení se s krajinou istrijského vnitrozemí, prašná "biala put" nejprve do údolí pod Kanfarem a pak podél údolního potoka už poměrně často zaměstnávala oči ke sledování obrazků a duši k výběru těch, které jsem chtěl zaznamenat na datovou kartu a později předložit sobě ke vzpomínkám a čtenářům k inspiraci. Nejdřív vápencová jehla vztyčená jak tlustý palec z úbočí svahu stoupajícího z údolí, později skalní krajková stužka obepínající čelo pod hustou kšticí rozložitého temene hlavy tam nahoře, kde jsme před chvíli projížděli. Před ústím cesty na silnici setkání s německým vanem "kempujícím" stranou ruchu "na klidno" a ze serpentiny ve stoupání zpět na náhorní plošinu pohled na ruiny starého hradu, snad i kláštera, a kapličku pod ním.

 

Náves obce Mrgani jako kdyby se vyhnula všem změnám po mnoho desetiletí, kamenné stěny a zavřené okenice ruší jen talíř satelitní antény. Právě tady se vrháme do malého dobrodružství a vjíždíme do divočiny bez značených cest. Sice se trošku pereme s jejich kvalitou a po chvíli tápání se svěříme do vedení pěšiny vyšlapané asi ovečkami při jejich putování pastvinou, abychom se na pár minut mohli zastavit na palouku plném růžových a žlutých květů a s pěkným výhledem do okolí. Mapka v telefonu, kterým se zpravidla necháváme víc oblbovat než pomáhat, mi ukazuje, kde jsem právě neměl být, na konci posledního náznaku cesty. A přitom já jsem tady tolik rád, protože kolem nás je to tak hezké. K vysvobození nám kyne jakýsi průsek do změti středomořského křoví, který se brzy mění v náznak cesty, mírně klesá a ústí na polňačku krajem lesa do blízké vesnice. Tady už by bylo vyhráno, kdyby cesta nekončila závorou a tu nestřežil celkem hlasitý pes uvázaný na zbytečně dlouhém řetízku u nedaleké boudy. Právě na jeho pokyn vychází z domu starší dáma, naštěstí zahání psa a na nás se směje, jsme tak vpuštěni zpět do civilizace.

 

Úzká asfaltka nás přivádí k hlavní silnici, tady přijdou ke slovu naše motorky mezi pedály, pomáhají nám urychlit ne úplně příjemných pár kilometrů do kopce v hustém autoprovozu. Přijíždíme do Sveti Lovreč, staré náměstíčko za lomenou bránou a zbytky opevnění obestavěné zchátralými domy možná z doby renesance se nám líbí, jen je tady zcela pusto. Městečko žije poblíž silnice a středem dění je tu obchod a dvě kavárny. Ani my neodoláme krátkému posezení před návratem do našeho přechodného bydliště.

 

Na Istrii mě nejvíc přitahovala Parenzana, "cyklostezka" vedená po tělese bývalé železnice na trase Terst – Poreč. Uvozovky u slova cyklostezka jsou tady zcela na místě, povrch je tu spíš kamenitý, štěrkový, nic pro asfaltová kola. Chystali jsme se na ni další den, ale třetího člena naší posádky, devítiměsíční koťátko Maff, naše přípravy pranic nevzrušovaly. Je poměrně samostatným děvčetem, které bez potíží umí prožít pravou kočičí noc na výpravě mimo auto, přes den si zpravidla vyleze do postele nad předními sedadly nebo na přístrojovou desku a tam vyspává. Jenže dnes nejspíš i ona opojena svobodou a okolními atrakcemi se sice přišla ráno najíst, ale hned poté se ztratila a na naše hledání a volání nereagovala. K Parenzaně jsme potřebovali přejet dvacet kilometrů autem. Jsme rádi, že umí rozpoznat její "domácí" obytňák, že ví, kam se má vracet, nechat ji celý den venku a odjet autem jsme si však nedovolili. A tak se stalo, že nám Maff narýsovala krásný "válecí" den, který jsme zahájili pozdní snídaní letošní první na sluníčku venku. Pak jsme lenošili kolem auta a já přece jen neodolal a po poledni jsem vyrazil na kole na další okruh do okolí. Tentokrát jsem nenarazil na žádné přírodní ani historické skvosty, přesto jsem projížděl ladnou krajinou po úzkých asfaltkách nebo šotolinových cestách, mezi vinicemi, remízky i pastvinami, kolem několika rozkvetlých mandloní. A také, žel, po jedné úzké pěšině mezi zdmi, kde pár dní přede mnou někdo ořezal veškeré křoviny roky ze zdí vyrůstající, a nechal je ležet tam, kde popadaly. Někde jsem je dokázal přejet, jinde jsem vláčel e-bike pěšky, především jsem se však strachoval, které z těch větviček jsou vybaveny trny.

 

Trvalo to snad tři kilometry, když ten cestář ve svém úsilí odbočil vlevo do sadu olivovníků a já si oddychl, že vzduch v mých pryžích je stále na svém místě a v požadovaném tlaku. Jenže nechvalme dne před večerem, pěšina se sice stala sjízdnou, avšak hustě travou zarostlou. Brzy se ukázalo, že ty nejzrádnější rostliny na mé duše čekají v trávě skryty. Užuž se mi zdálo, že jsme se strojem odolali nástrahám, už jsem viděl výjezd na pastvinu, kterou středem protínaly dvě koleje vyjeté do hladké hlíny. Jenže do nich už jsem vjížděl s prázdnou přední. Matně jsem si vzpomněl na trápení toho druhu ze španělských výletů a trochu s obavami, zda beze škod stáhnu plášť a nasadím novou pryž jsem se dal do práce.

 

A trápil jsem se, protože jsem zapomněl vyhodit z nářadí montpáky nefunkční a ty správné čekaly na svou příležitost v jiné kapse brašny. Luxusní duchovní cvičení, nenechat se ovládnout svou myslí ke vzteku, zlosti, strachu ze selhání nebo ke ztrátě sebedůvěry, použít jí jen ve chvíli a k účelu, kdy ji potřebuji :-). Má paměť jela na plné obrátky a pomalu mi začínalo svítat, potřebuji najít jiný nástroj, který by platil i na tuhé 29" pláště, takový černý to byl a já jsem s ním uměl pracovat. Při té příležitosti jsme se potkali i s trnem narušitelem, měl dva centimetry na délku a vysmíval se mi z boční strany pneu. Pěkně jsem mu poděkoval, uchoval jsem si tak naději, že další nebude skrytý někde mezi robustním vzorkem. V pořádku jsem dojel k autu, ještě jsme si střihli pár kilometrů výjezd do Lovreče do oblíbené kavárny a já už se nemohl dočkat zítřejšího tripu po Parenzaně.

 

Vyjížděli jsme z Vižinady, tam končí, začíná, jak kdo si věci pojme, dnešní upravená cesta pro cyklisty na horských kolech, bych to nazval. Původní úzkokolejka vedla až do Poreče, jenže tento úsek zatím nebyl upraven. Místo je dobře označeno, i obytné auto je možné tady zaparkovat. Jedinou jeho chybkou je závěrečný krpál při návratu. Parenzana totiž z Vižinady postupně klesá do údolí k Motovunu a po opačné straně kopci pak stoupá do Grožnjanu. Na kole tak absolvujeme 44 km její trasy z celkové délky 116 km. K autu zbývá pouhých 8 km, jenže z toho tři strmým krpálem dolů a pak pět sice méně strmě, za to za poměrně hustého autoprovozu na kopec. Nám hodně pomáhaly elektromotory a baterie, na obvyklém kole bych jako závěrečný tento úsek hodně proklínal.

 

A jak vypadá těch 44 km po cyklostezce? Do půlky pomalu dolů, od půlky pomalu nahoru. Prach, kamení, výhledy, tunely a viadukty. Jsem moc rád za směr, který jsme zvolili, z Vižinady do Livade cesta mírně klesá a pěkně ubíhá, občasné zastavení na vyhlídkách ji zpestřuje. Nejnižší bod trasy sice dosáhneme už před polovinou délky, přesto občerstvení příjde vhod a jako bonus můžeme ochutnat něco ze zdejších lanýžových specialit. Nejen ve Francii rostou tyto vzácné houbičky, zdejší lokalitu objevili právě Francouzi. Pak až do Grožnjanu stoupáme a je to pěkná štreka, jenže právě díky tomu je stoupání velmi pozvolné a zdaleka neunaví tolik, jako pohled do mapy výškového profilu. Okolní terén je tu mnohem členitější, proto projíždíme více tunelů i mostů přes údolí. A také řídkým osídlením, kolem mnoha samot, trochu mi tu krajina připomněla valašské kopanice. Tady krása krajiny graduje, až bych stavitele železnice podezíral, že spíš mysleli na turisty než na ekonomiku a hospodářské využití tratě. A Grožnjan je symbolickým vrcholem, sluníčko už se chystá ozářit západnější kraje, stíny se prodlužují, proto jen rychlé nahlédnutí do úzkých uliček a spouštíme se do údolí. O "těžkém" závěru už byla řeč.

 

Kdybych si měl dnes vybrat jedno jediné místo z celé Istrie a vědět, že se nikam jinam nepodívám, jel bych sem, na první úsek Parenzany a pokud se snad ještě někdy na Istrii vrátím, bude to jen z jediného důvodu, abych projel na kole její další část. Skoro za tmy se vracíme do kempu, vyrovnáme účty s Milanem, ráno nezbytný servis. Ještě jedna snídaně na sluníčku vedle auta a pak mírným sjezdem do Rovinje, včerejší osamělé putování krajinou můžeme kompenzovat kapkou ruchu v jednom z center pobřeží. Procházíme úzké uličky, vyšplháme nahoru ke kostelu a druhou stranou scházíme zpět k náměstí, které obklopuje starý přístav. Tady dáme obligátní kávičku, první zmrzlinu u zmrzlináře, který od minulé sezóny nezapomněl česká slova pro své druhy a nabízí i "oříškovou". A definitivně se rozhodujeme pro další směr naší cesty. Lákají nás ostrovy.

3/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace