I s obytným autem přes hřebeny Beskyd

Už nikdo nespočítá, kolikrát jsem přejížděl při pracovních cestách hřeben Moravskoslezských Beskyd přes Bumbálku nebo přes Bílou a kolikrát jsem toužebně hleděl, kam utíká hřebenová cesta označená červenými značkami. Až před třemi lety jsem nahlédl ((Na Kysuce, na Beskydy) a slíbil si, že jednou dojdu na druhý konec hřebene u Jablunkova.

Příležitost přišla na konci prázdnin, velké parkoviště pod lyžařským areálem v Bílé 49°26´35.766"N, 18°27´28.769"E je už karavanistům dobře známé. Z mapy jsem vyčetl, že dva dny bych mohl cestu zvládnout na kole, třetí den dojde na pohorky, trekové hole a batoh. Nejprve proti proudu Bílé Ostravice, pak kolem Arcibiskupského loveckého zámečku po zelené značce vyjíždím asfaltovou cestou do údolí Smradlavy, tady se chytám modré, aby mě vyvedla do Kelčovského sedla. Usmívám se, připadám si, jako kdybych se vrátil ke kamarádovi, kterému jsem něco slíbil, můj slib naplnit. Rozhlížím se přes kopce na moravskou stranu a vzpomínám na mé "trápení", když jsem sem šplhal ze slovenské strany. Dnes můžu odbočit k severovýchodu, cestu k Bumbálce už znám.

Asfalt měním za kamenitou cestu, po okraji lesa stoupám pod první kopec, Lukavice má necelých 900 metrů nad mořem. Nedaleko jejího vrcholu stojí prý v Beskydech nejvýše položená chalupa na slovenské straně. Les střídají loučky a pastviny, díky kterým se můžu rozhlížet po okolních horách. Nejblíž mám Javorníky, i tam bych se rád v co nejbližší době podíval, hřebeny Lúčanské i Kriváňské Malé Fatry už jsem okusil. Moravské straně dominují mohutné táhlé kopce, kterými Radhošťské Beskydy vystupují z nížin Moravské brány, Smrk a Kněhyně. Nad osadou Bobek se mi poprvé v celé své kráse ukazuje beskydská nejvyšší Lysá hora. Občerstvení turistům poskytuje na slovenské straně bufet na Beskydu, mě tu fascinuje pohled na zubaté vrcholy obou Rosutců v Malé Fatře, i na dálku rozeznávám charakteristickou siluetu Stohu nebo vrchol Velkého Kriváně. O svou pozornost si říká i pár pasoucích se koní.

To se mi na Beskydech tolik líbí, kde všude si lidé v minulých dobách postavili své chalupy, na jakých samotách žili. A kam se dnes vracejí. U Smažáků, U Škorníka, U Staníka, U Hrušky, návzy osad po obou stranách hřebene a také státní hranice, která jako kdyby sem vůbec nepatřila, napovídají leccos o jménech stavitelů a dávných obyvatel chalup. Zcela pohroužen do výhledů najednou ztrácím červenou značku a nechávám se vozovou cestou vést na slovenskou stranu, po velkém oblouku se napojuji na zelenou přicházející odněkud z nitra Kysuc a vyjíždím na Konečné u silničního hraničního přechodu nad Klokočovem. Tady stojí za zastávku do malého altánku umístěná kamenná koule, takových mnohem víc vzniklo přirozeným geologickým vývojem pod povrchem země a lidé na ně narazili při těžbě kamene v nedalekých lomech. Zajímavost, přestože označena naučnou tabulí, je lehce přehlédnutelná, ani v mapách není místo vyznačeno.

Červená beskydská hřebenovka přechází silnici a dále kopíruje hranici kolem osad Baraní a Beskyd, Lysá hora stále dominuje výhledům na moravskou stranu. Míjím kopec Čudácka i kapličku na slovenské straně, z lesa vyjíždím u turistické chaty Doroťanka pro dnešek uzavřené. Osada Vjadačka nad Vrchpredmierem patří k těm větším, tady vozová cesta přechází v horský chodník stoupající na vrchol Súlov, pro mě dnes nejhůř sjízdný, ale překrásný lesní úsek plný skal a kamenů. Odměnou za trochu námahy je mi daleké půlkruhové panorama slovenských hor, které můžu přehlédnout díky rozlehlé pasece z úbočí výrazného Súlova. Krátký sjezd do stejnojmenné osady a malinko delší stoupání po asfaltové silničce mě dovádí k otevřenému bufetu na Bílém Kříži. K autu do Bílé už se budu vracet jen dlouhým sjezdem asfaltovou cestou, na vybranou mám dvě varianty, obě však údolím a už bez výhledů.

Noc trávím na stejném místě ve středu obce Bílá, nechávám se zlákat na teplou večeři a sklenici Radegastu v hotelové restauraci, poměrně časně zrána přejíždím na slovenskou stranu do Vrchpredmieru, kde nechávám auto na malé odstavné ploše proti obchodu s potravinami na 49°28´34.995"N, 18°33´45.953"E. Na poslední chvíli otáčím směr mého okruhu a znovu na kole vyjíždím po žluté značce na Súlov pod Bílým Křížem, kde jsem se s hlavním beskydským hřebenem rozloučil včera. V mapě je cesta vyznačena jako úzká silnička, beskydská realita je ale kamenitá, strmá, i s vydatnou přípomocí baterie a motoru dlouhá.

Dnes toho ještě moc ujeto nemám, občerstvovací stanici na Bílém Kříži míjím bez povšimnutí, naopak velmi si všímám výhledů od hotelu na východní Beskydy a Travný. Znovu jedu po červené beskydské hřebenovce, až pod Malý Polom je cesta dobře sjízdná. Z odlesněných partií hřbene na Polomce se znovu kochám výhledem na Lysou horu, Travný a Slavíč, ale nejvíc mě přitahuje pohled ke Slezským Beskydám. Ty leží už u našich severních sousedů, slibují trochu více exotiky. Hřeben Malého Polomu až po Čuboňov je ze slovenské strany chráněn národní přírodní rezervací, ale značená červená cesta toto území obchází. Navíc se zužuje na pěšinu, kamenitou, s mnoha kořeny a trochu i blátem, ne všude na kole projedu. Pod Čuboňovem přejíždím na slovenskou modrou značku, strmě stoupám až pod vrchol hory, tam mě očekávají nejkrásnější výhledy dne. Nejprve se dívám na slezskou a polskou stranu, tam se za sebe řadí hřebeny východních Moravskoslezských a v Polsku položených Slezských Beskyd, při pohledu na slovenskou stranu defilují Kriváňská a Lučanská Malá Fatra, za nimi vykukuje hřeben Velké Fatry, nižší hřebínek mezi těmito velikány a mnou patří slovenské části Javorníků. Dlouho sedím na pařezu a jen otáčím hlavou z jedné strany na druhou a dívám se a dívám.

Když se konečně zvednu, ujedu sotva pár set metrů a situace se opakuje na plochém hřebínku Uhorské, ale protože ten je natočen více severo jižním směrem, ukazují se i jiná pohoří. Hodně mě zajímá Burkův vrch a Velký Polom, tam budu zítra mašírovat pěšky, na kolo se mi podle mapy zdá trasa příliš členitá, pak věnuji pozornost Kysuckým Beskydám a úplně vzadu v mlze se ukazuje Babí hora nad Oravou. Znovu se všechny ty obrázky snažím vtěsnat do objektivu fotoaparátu, než se vydám na poslední etapu dnešního výletu. Po zelené značce sjíždím do Vrchpredmieru, padák je to tak strmý, že občas musím nechat odpočinout dlaním od usilovného tahání za brzdové páčky a na kotouče se raději ani nedívám, aby mi nejspíš pěkně rozžhavené nesežehly ofinku. Dnešní výlet nebyl ani dlouhý, převýšení jsem však absolvoval vpravdě karpatské. Znovu musím poděkovat svému skvělému e-biku, bez něj bych si nemohl dovolit pohodlí "domácí postele" v obytném autě a pak několikerého výjezdu na beskydský hřeben a sjezdu zpět. Uložím tichého oranžového společníka pod postele vestavby a přejíždím do Dolní Lomné, kde na parkovišti 49°32´54.636"N, 18°42´35.028"E přespím poslední noc beskydského výletu.

Se sobotním ránem mířím do pekárny a hned pak na autobusovou zastávku, kde trochu s obavami vyhlížím, zda se můžu spolehnout na mou orientaci v jízdních řádech. Busem si pomáhám do Horní Lomné, odtud proti proudu říčky Lomná začínám výstup na hřeben Beskyd. Nejprve mi pomáhá modrá značka, ta by mě však dovedla do míst, kterými jsem včera projížděl na kole, a výlet by mi prodloužila. Držím se říčky, asfaltové silničky tady už bez provozu aut, později odbočuji na neznačenou cestu, která prudce stoupá k osadě Hruška. V nejprudším stoupání jsem potupně předběhnut turistickým párem, držím si však své výstupové tempo "pomalu a furt" a zmíněný pár po chvíli osvobozuji z jejich dezorientace ve změti pěšin. Přes chalupy zkouším první dnešní obrázky, v lese cesta ještě víc přitvrdí sklon stoupání, za pár desítek minut však intenzivně vydechuji na rovinaté hřebenové červené stezce od Čuboňova k Burkově vrchu.

Až ke kapličce pod Muřínkovým vrchem šlapu hustým smrkovým lesem bez výhledů. V sedle je k dispozici několik lavic, chvíli tedy odpočívám. Čeká mě dnešní nejprudší stoupání na Velký Polom, už po prvních krocích jsem si vděčný za fakt, že kolo dnes zůstalo doma, tudy bych ho přes všechny jeho technické vymoženosti táhnout opravdu nechtěl. I okolní lidé jsou ke mně milostivi, jak dole v sedle "bylo plno", když teď supím, šplhám, odfukuji, lámu se v pase před dalším pokračováním a imituji fotografování, jen abych oddálil další krok spíš do výšky než do dálky, najednou nikoho, kdo by se mi mohl posmívat, nepotkávám. Už z úbočí se mi otevírají výhledy na Smrk, Burkův vrch, Lysou horu, Travný a Slavíč, vrcholové partie kopce dělají čest svému jménu a jsou posety suchými nebo popadanými kmeny. To zajišťuje dobrou viditelnost na všechna pohoří severozápadního Slovenska, dominují členité skalnaté partie Malé Fatry. Hřeben Velkého Polomu je přírodní rezervací, z naučných tabulí se dozvídám, co a proč je tady chráněno, což si stejně dlouho nepamatuji. Vychutnávám si pomalý průchod vrcholovými partiemi, rozhlížím se, fotím, až na hranici rezervace se vstupem do vzrostlého lesa přidávám na tempu, k autu to mám sice už jen pořád dolů, za to ještě poměrně daleko.

Stále po červené míjím restauraci i rozhlednu na Čerchlaném Beskydu, nedaleko odtud vozí z údolí nahoru lidi lanovka lyžařského areálu, je jich tu najednou na můj vkus až příliš husto. Naštěstí mě z tohoto ruchu brzy osvobodí modrá, odbočí mírně vlevo, nechá mě prohlédnout si trochu z dálky celou mou dnešní trasu i vzdálenější beskydské kopce a pak už hrubě klesá pěšinami a později i širšími vozovými cestami do Dolní Lomné, kde na mě čeká teplé jídlo, k odjezdu připravené auto a také poměrně hustý dav lidí, protože právě vrcholí jakýsi dálkový pochod, na který se sem sjel snad celý ostravský region.

9/2022