I my jsme emigrovali do Chorvatska

Vyjeli jsme v první jarní den a tentokrát byla kromě poznávání velkým motivem cesty i nechuť nadále snášet poněkud "rozpustilé" chování nejvyšších představitelů naší země. Vyžadování poslušnosti, vyzývání k toleranci, absolutní paralizování ekonomiky od "autorit", které samy nedodržují nic z toho, co "pro lidi" vymyslely, o zákonech i jejich země už nemluvě vůbec.

Od toho všeho jsme si chtěli odpočinout, a protože nařízení zcela ochromila i naši vlastní ekonomiku, bylo vlastně celkem jedno, zda budeme tu "rozpustilost" trpět v Čechách, zlobit se, nadávat, s nadějemi a pak naprostou skepsí sledovat, a nebo zda odjedeme někam, kam na nás ona "rozpustilost" až tak nedosáhne. Jako nejjednodušší varianta se jevilo Chorvatsko, i když tato země už pár let nepatří(la) mezi mé toužebně vyhlížené a velebené. Rozhodnutí padlo v pátek, test virusový v sobotu a odjezd v neděli po obdržení špatných (negativních) výsledků.

 

Neodpustím si malé porovnání, kam nás dostal, všichni říkají, že virus. Jenže ten si žije svůj život a přizpůsobit se mu neumíme my, lidi. Jsem velmi přesvědčen, kam nás dostalo "vedení" našeho vedení a tolik proklamované "sjednocování" Evropy. Pamatujete si ještě někdo na dobu, kdy jsme volně projížděli celým kontinentem bez kontrol? Někdo může namítnout ano, ale to byla celá Evropa stejně zdravá, neměli jsme tady virus. A co se změnilo s příchodem viru? Stejně jako byla celá Evropa stejně zdravá, teď je stejně "nemocná", nebo jsou snad v některé zemi na tom nějak výrazně lépe než v zemi jiné? Nesleduji žádná čísla ani statistiky, ale zdá se mi, že každá vláda vymýšlí tuny zcela smysl postrádajících nařízení, zákazů a příkazů, a situace se mi jeví když ne všude stejná, tak alespoň velmi podobná. Všichni "bojují proti viru", zaznamenal však někdo nějakou byť sebemenší snahu Evropy o společný postup? I kdeže, jen hra na vlastním písečku a diskriminace obyvatel všech zemí neúčinnými vládními opatřeními. Nechci si hrát na "nejchytřejšího", vycházím jen z vlastních prožitků a pocitů. Od ledna do března jsem pracovně nebo soukromně navštvívil osm zemí EU, často jsem mluvil s "obyčejnými" lidmi, nějak jsem se v každé té zemi cítil, nejsem hluchý ani slepý. Žijeme v době, kdy si určité skupiny ve společnosti nemohou přát, aby se lidi potkávali a mluvili spolu, proto je, myslím si, tak složité po "sjednocené" Evropě cestovat ....

 

Takže negativní PCR test a můžeme jet? První potíž, na dojezd máme 48 hodin od absolvování testu dle nařízení i těch "nejspřátelenějších" zemí, na výsledky čekáme 24 hodin. Kolik času pak zbývá na vlastní cestu k hranici? Jistě, někdo řekne, dojet 1000 km za 24 hodin není nic neřešitelného, jenže já jsem se nenarodil proto, abych poslouchal stupidní rozhodnutí "od úředníkova stolu", obytné auto jsem si nekoupil, abych se někam honil, přemáhal únavu z nočních jízd, sledoval každou hodinu, zda někam dojedu na čas, který určila zmanipulovaná a manipulující moc. Najednou "vedení", které mělo ještě před pár měsící "plnou hubu" bezpečnosti silničního provozu, mě nutí tato pravidla porušovat. Nebo že bych překročením časového limitu o pár hodin nějak výrazně ohrozil epidemiologickou situaci v Česku, Rakousku, Slovinsku a Chorvatsku? Asi těžko a současně by mě při noční jízdě uprostřed 10 km dlouhého tunelu nenapadla myšlenka, co by tady dokázal dobře mířený mikrospánek....

 

Přežili jsme, na každé hranici kontrola pasů, platnosti testů a dotaz na cílovou zemi. Vyjma ČR, tam už neměl kdo kontrolovat, všechny represivní složky hlídaly hranice okresů :-)). Sněhová vánice na rakouských dálnicích, totálně ucpaný slovinsko rakouský hraniční přechod, ten uprostřed zóny volného pohybu lidí – "schengenského prostoru", naštěstí z opačné strany. "Zakázaných" pár hodin spánku. Na tranzit Slovinskem je údajně povoleno šest hodin, přesto většinu noci spíme na parkovišti pro campery Kranji. A kýžené překročení chorvatské hranice patnáct minut před vypršením limitu. Události, které dřív vystačily na celoroční cestování se dnes vejdou do jednoho přesunu, z důvodu prevence proti viru. Moje pocity však vidí stupňování nátlaku a stresu, oslabování imunity lidí, útoky na jejich nervovou soustavu. Už hodně dlouhodobě vedenou manipulaci proti "vlastnímu druhu". Připadá mi, že takhle nějak ve světě nastupoval koncem 30. let fašismus. Nikdo moc nevěřil, jaká zvěrstva dokáží lidé v Německu a v dalších jim spojeneckých zemích vymyslet, a pak už se jen zbytek světa divil, že nejen vymysleli, také dokonale realizují a ještě dokonaleji svět umějí přesvědčit o nezávadnosti opatření vůči Židům nebo odpůrcům toho režimu. Pochopitelně díky těm "poslušným", kteří plnili rozkazy nebo alespoň tiše tolerovali a dodržovali. Protože uvěřili "těm správným lidem", že fašismus je správná cesta.... Tehdy Židé "byli příčinou" toho, že se Němci mají špatně, dnes za všechno může virus. Podobnost čistě náhodná....

 

Nejsem žádný hrdina, vůbec nemám chuť se dohadovat s nějakými uniformami, současně mě však přešla i veškerá chuť tolerovat všechny ty nesmysly, které po mě neustále a přitom zcela zmateně někdo vyžaduje. Rozhodl jsem se žít dál i v "v této situaci" svým životem a řídit se svými pravdami, a pokud někdy znovu sednu na lep nějaké té manipulaci mocných, nenadávat si za to, jen co nejrychleji přejít na "svou stranu". Asi i proto velké upadnutí kamene ze srdcí k nám přišlo v Umagu na nábřeží, u přístavu, nedaleko centra města. Svítilo sluníčko, sice trochu profukoval chladnější větřík, i tak to celé velmi příjemně hřálo. Všude zelená čerstvá tráva, občas nějaký kvítek. Na moři se pohupovalo pár rybářských bárek a my tušili, že brzy příjdeme na místo, kde si po dvou měsících budeme moci pěkně u stolu vypít kávu z porcelánového hrníčku. První chorvatské minuty. Jistěže nás zajímaly renesanční domy, starý kostelík, náměstí, ale takové obyčejnosti, jako je jídlo v restauraci nebo káva u stolu s obsluhou dnes byly přednější. Také jsme viděli do tváří lidem, ti se usmívali a žili skoro normální život. Mohli si jít koupit něco do kteréhokoliv obchodu, byť v omezeném počtu, lidé "navíc" ukázněně počkali venku. Mohli spolu třebas trochu na odstup, přesto volně a bez zábran diskutovat. A především, všichni se mohli volně a na 100%, jak je nám přirozené, nadechnout a to, co do plic nepatří, zase z těla vypustit.

 

Prošli jsme celé malé městečko, ty kávičky jsme dali dvě, byli jsme po tomto rituálu opravdu hodně hladoví. Pak jsme se vrátili do auta a poděkovali mu, že nás sem dovezlo. Poděkovali sobě, že jsme se k cestě odhodlali a pak tam někam "do éteru", že je nám tohle vše dopřáno. Nastartovali motor a pomalu se začali přesouvat po pobřeží nejprve do Novigradu, pak do Poreče. Vždy jsme zastavili někde na okraji a šli se projít podél moře. Podívat se přes modrou hladinu, přístav, pláž na historickou část, vyfotit pár obrázků. Chtěli jsme něco vidět, ale nestálo nám za úsilí podávat nějaké "poznávací" výkony. Těšila nás tichá a klidná atmosféra opuštěných míst i pohledy do vlnek, na lodičky, shluky domků na výspách do moře. Naše nová cesta skutečně začala, znovu můžeme prožívat pocity a zážitky, které máme tolik rádi.

 

S přicházejícím večerem se stáčíme do Seliny, vesničky nedaleko malého města Sveti Lovreč ve vnitrozemí Istrie. Větou "můžete, uvidíme se v pondělí, Milan" jsme si zde zajistili místo v campu Terre na dvě noci. Těšíme se na příští tři týdny, přestože netušíme, jaká bude jejich náplň. Místo nejbližšího zázemí objevujeme velmi rychle, Milan dobře vyznačil příjezd. Ještě se ani nestačíme rozhlédnout a už nám kráčí rozvážně naproti, podává ruku, usmívá se, vítá. Na první pohled je zřejmé, že sem ještě virus nedorazil. To místo je kouzelné i pro mě, poměrně zatvrzelého odpůrce kempů, alespoň těch velkých, anonymních, sterilních, stavěných pro masy dovolenkářů. Ještě sice pořádně nevíme, kde jsou záchody a voda, ale už ochutnáváme Milanovo domácí víno. A hned také kupujeme. Stání pro obytná auta jsou součástí farmy, malého vinařství a domácí výroby olivového oleje, počet pěkně poskládaných míst bych napočítal na prstech, obsazena jsou čtyři. Hygienické zázemí kempu svým tvarem připomíná spíš kapličku. V posledním březnovém týdnu je cena 250 kun (cca 870,- Kč) za tři noci, po dvou objednaných jsme třetí přidali, pro auto a dvě osoby. Pomalu se stmívá, srkám z první sklenky Milanova bílého a dívám se na vinici, kde ten mok povstal ze země. Přemýšlím o tom, kde se vzala má nechuť k cestám do Chorvatska a zda se mi povede během následujících dní alespoň trochu obrousit její hrany. Díky Milanovi a jarnímu "mimosezónnímu" času mám hodně dobře nakročeno. Tuším že ne všechny "zasvěcené chorvatské komentáře" se zakládají na pravdě. Lepší start naší cesty bychom si naplánovat nedokázali ani kdybychom se o to pokusili.

3/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace