Hlavnímu městu na dosah

Celou zimu se těším na jaro, kdy z hor sejde sníh, kdy v nížinách ovocné stromy poztrácejí svá kvítka a ty horské na ně teprve nasadí. Těším se, jak si prodloužím mé nejoblíbenější období v roce, období květů.

Letos se všechny přírodní úkazy jeví jako zpomalené, to v mých zvycích vyvolává chaos a zmatek. Konec května se nezadržitelně blíží a já místo do kopců hledat poslední květy obalené větvičky stromů a keřů vyjíždím do nížin. Méně, přesto vydatně, tam prší, růžová kvítka jabloní vystřídala ta bílá třešní a hrušní, vesnice a města zkrášlují krémové a fialové chuchvalce šeříku. Aby chaosu nebylo málo, můj víkend začíná sobotou a "objevovat" nové světy jedu do Polabí k městečku Lysá, které jsem ve svém životě navštívil snad stokrát. Má to své výhody, přesně vím, kde budu dnes spát a to je pro camper tuláky někdy příjemná "kotva" v rozbouřených vlnách života. A to má zase své nevýhody, protože z prvního takového místa se od mé poslední návštěvy stalo rozbahnělé staveniště, zatímco to druhé je "obsazeno" auty místních chatařů. Dostávám možnost procvičit oči a intuici hledáním místa nového, tentokrát se daří opravdu excelentně. Kde si myslím, že to znám opravdu dobře, najednou prvně v životě vidím zatopené pískovny, rybářský ráj. K nim přístupová cesta sousedí s fotbalovým stadionem, tabule rybářského svazu zakazuje jen koupat se a nechávat po sobě nepořádek. Celý areál zvuky svých obyvatel osvěžuje přilehlá drůbeží farma, občas zahudruje krocan, jeden ptačí signál je mi zcela neznámý, ale opakuje se pravidelně v naprosto stejných tóninách. Se soumrakem se vše zklidňuje, někteří rybáří odjíždějí domů, jiní se ve svých plátěných příbytcích chystají ke spánku nebo k nočnímu lovu (50°10´56.749"N, 14°51´26.978"E).

 

Celou noc prší, mění se jen frekvence a vydatnost dešťových kapek dopadajících na střechu obytného auta. Dnes spím v autě sám, můžu si vybírat postele. Ráno není kam spěchat do okolí zatopeného vodou. Pomalu snídám, čtu si v odborné literatuře "návod na štěstí", jako zákusek přidávám dvě hořické trubičky. Kolo z garáže soukám před polednem, to už jsou asfaltky suché, do polních cest nevidím. Podél Labe po zelené vyjíždím do Přerova nad Labem, zdatně kličkuji mezi loužemi a zatím ještě netuším, jaká bahenní lázeň mě dnes čeká. Tak dlouho počítám návštěvníky známého skanzenu, až přejedu žlutou odbočku na Přerovskou hůru, jednu ze třech tvořících přírodní památku Polabské hůry. Nahoru mi vydatně pomáhá baterie a motor, v zápalu šlapání si však také všímám nánosu lepkavého všeobjímajícího blátička. Nahoře zjišťuji, že objem pneumatik kola vzrostl na dvojnásobek, motor není pod nánosem bláta vidět a řetěz si ve slizu vybrousil svou cestu jen pravidelným posunem při šlapání. Vymýšlím cokoliv, jen abych se nemusel vracet stejnou pěšinou. Hranici chráněného území ve strži hůry a pokračování planiny obilovinou osetým polem tvoří úzká už vysokou a mokrou travou zarostlá pěšina, ta spolu s pohybem kol působí trochu jako automatická myčka. Při pohledu na protější Semickou hůru, kostelík na kopci nad Sadskou a okrajové čtvrti Nymburka už jsem spokojen svým počinem, zajistil mi vyhlídku i částečnou očistu. Jen cesta se někam ztrácí, jediná sjízdná se úbočím vrací zpět do vsi a končí hromadou zeminy navezenou jako hranice stavebního pozemku. Sotva sto metrů projet po původní cestě mi chybí k návratu na asfalt, přesto kolo vypadá stejně jak nahoře po absolvování výjezdu a mé nohy jsou na tom podobně.

 

S nadějí, že žlutá do Starého Vestce bude v pohodě, opouštím Přerov, trochu bloudím u potoka mezi poli, než v radosti nad znovunalezením značky vjíždím do dalšího bahenného peklíčka. Ty cesty dnes mají na mě políčíno, zpočátku se tváří mile a lákavě, postupně se v blátě topí víc a víc, aby někde před ústím na asfaltovou silnici připravily past v podobě toho nejvyššího stupně mazlavosti. Do Starého Vestce přijíždím ještě "jakžtakž", pomáhají mi louže plné relativně čisté vody. Nad dálnicí u Bříství zřícenina starého kostela přitahuje oči k další hůře, Břístevské, tam už jsem kdysi stál, tedy dnes vynechávám, líbí se mi kostelík ve vsi. Okružní cesta do Kounice je značena jako cyklotrasa, žluté čtverečky s číslem na tyči ve mně vzbuzují důvěru, bohužel však zcela neoprávněnou. Před Vykání obalím kolo blátem znovu, navíc se nechám zlákat místní asfaltkou ke zbloudění do vsi. Vidím silnici, která by mě zavedla do Kounice, jenže já zatvrzele trvám na dodržení původní trasy. Ještě mi hlavou bleskne myšlenka, že se chovám hůř než beran a brzy za to také těžce platím.

 

Kdybyste někdy někdo slyšel o lupiči, který z Polabí odvezl veškerou ornici, věřte mi, neudělal jsem to naschvál, nadřel jsem se u toho jako kůň, i baterie e-biku si při těch úkonech hrábla do svých rezerv. Na Staré kounické cestě už jsem jen pomocí několika desítek klacíků vždy po pár desítkách metrů jízdy travnatou cestu odlupoval další a další vrstvy blátíčka ze všech částí kola. Ne snad, že bych k němu byl tak ohleduplný, tady už nebylo co zachraňovat, spíš se mi nechtělo dřít sebe i přípomoc zbytečnými tunami bahenní nadváhy. Situaci prosvítila až Kounická hospoda s půllitrem jejich vlastního piva, byť den před oficiálním otevřením pullitrem skleněným a u stolu. Jen nakrmit mě nechtěli.

 

Po drobné rekonvalescenci jsem si všiml chátrajícího zámku a jako kdyby staré věže, na kterou přilepili novější kostel. Prostudoval jsem důkladně svou další plánovanou trasu a teprve když jsem se ujistil, že nejbližší kilometry jsou vedeny po místních a nejspíš asfaltových komunikacích, vyrazil jsem do Chrastu a Poříčan, odtud po silnici s nepříjemně hustým provozem přes dálnici a na první možné odbočce do Kerského lesa. Do jehličí se možná voda lépe vsakuje, po jeho pěšinách se také neprohánějí traktory či polní stroje, následovaly nejpříjemnější kilometry celého dne. A zastávka na chvíli ticha a samoty u Kerských rybníčků, další přírodní památky. Zelená turistická značka, po které jsem v těch chvílich jel, je součástí Hrabalovy naučné stezky, okružní cesty Kerským lesem, prošel jsem ji kdysi dávno při únorovém výletu vestavbou. Oddělil jsem se od ní nedaleko "menhiru", kamene evidentně zasazeného do země lidskýma rukama, jen nikdo neví, kdy a proč. Podle místního popisku jsou tři možnosti, byl buď hraničním mezi územím Přemyslovců a Slavníkovců v úplném počátku české státnosti, možná značil jen hranici mezi jednotlivými územními celky mocnějšího rodu. Vyloučit ale nelze ani keltský původ kamene. Odtud už stačilo dojet podél Labe po cyklotrase k Litolskému mostu, i tato cesta byla hodně blátivá, rozježděná a plná louží, jen tudy přece jen jezdí hodně místních i turistů na kolech a ti vyjezdí alespoň trochu sjízdné pěšinky i v těch nejsložitějších bažinách.

 

Odpoledne jsem náležitě využil polohu auta u zatopené pískovny, kolo jsem odvedl na její břeh a smetáčkem z něj postupně smyl všechny nánosy. Promazal jsem řetěz, kartáčem vyčistil brašnu i zasychající bláto na botech. Poslední péči jsme věnoval sobě samému, naštěstí jsem bahnem neucpal odtok ze sprchy ani výpust odpadní nádrže. Kousek nezdravého vepřového k večeři jsem vykompenzoval pár deci plného červeného, prý účinného proti nejaktuálnějšímu bacilu. Po setmění jsem v areálu rybářů zůstal pro nedělní noc úplně sám.

 

Pondělní ráno bylo po dlouhé době první, kdy jsem si mohl někam dojít na snídani, kdy jsem jí dostal na talířek a do hrnečku, kdy jsem u ní mohl posedět. A vybral jsem si k tomu kavárnu, kde mi půjčili i knížku a já tak mohl chvíli listovat v útlém svazečku plném kreslených vtipů. Pak jsem přejel do Dobročovic nedaleko Úval, odkud jsem chystal další výlet na kole. Právě někde touto cestou se protrhla hráz. Už dlouho se mi stává, že něco vidím, slyším, vnímám, a reaguji na to, nazval jsem si to tak pro sebe, "naivním veršem". Prostě nějakou blbostí, aby se to rýmovalo a mně bylo veselo. Až do této chvíle byla jedinou obětí nucenou ta slůvka poslouchat moje milá Hanička, když však slyšela podobný blábolík po deváté za posledních pár minut, bránila se křikem i tělesným násilím na mě praktikovaným. Situace se stala neúnosnou, než jsem našel kanál, kudy by mé výplody mohly bez trestu spatřovat světlo světa. V Dobročovicích na návsi už se plnil můj zápisník, pak facebookový profil a nakonec i jedna ze složek tohoto webu.

 

Až dlouho po poledni jsem byl schopen vyjet na plánovaný výlet, jenže znovu sprchlo a já měl další námět na krátkou veršovánku (ta pod obrázkem) a pak další, když vedle obytky zastavila těžká nákladní Tatra. Do pedálů bicyklu jsem tak šlapal až v pozdním odpoledni, nejprve do Klánovického lesa, pak jsem objel město Úvaly kolem jejich Stonhenge, uměle poskládaných stojících kamenů připomínajících světově proslulý areál menhirů, tady však postavných pro potěchu a hru dětí a mládeže. Nevadila mi uzavřená vzdušná rozhledna, i výhled od její paty stál za pokoukání. Červená na Hradešín sice dost stoupala, ale jelo se mi po ní mnohem lépe, než po lesní pasáži jižně od vesnice na kopečku nad Úvaly. Na lesních cestách dost poničených při svozu dřeva jsem si znovu chvílemi připadal spíš jak na kurzu plavání než na výletě na kole, a když už to celé trvalo hodně dlouho, utekl jsem širokou zpevněnou cestou do Žernovky, to byl i "otáčecí jižní bod", teď už jsem se měl "jen" vrátit k autu.

 

Zelená a pak žlutá turistická na Doubek byla také z počátku hodně mokrá, přece jen však se včerejšími bahnisky se to tady nedalo porovnat. Přírodní památku Lom Na plachtě jsem málem přejel, když už jsem se k němu na kopec konečně doškrábal, zatáhlo se a spadlo pár kapek. Polekal jsem se a schoval Nikona do brašny, zkusil jediný obrázek a ten mi vyšel hodně tmavý. Než jsem na kraji Třebohostic pod vysokým listnáčem schroupal jednu raw a jednu nezdravou tyčinku, bylo po dešti a já mohl po červené značce dojet do Škvorce. Italská restaurace tady stále "podávala" jen přes výdejové okénko, kousek dál na schodech zřízená improvizovaná pivní zahrádka žila veselou zábavou. Já jsem se bavil nejvíc nalezením nějakého rozumného úhlu pro obrázek zámku Savoia, při té příležitosti jsem si všiml přicházejícího večera a začal přemýšlet o dalším dnu. Do Dobročovic zbývalo pár kilometrů po asfaltu nádherně rozkvetlou jabloňovou alejí, když jsem na místě znovu očistil kolo i sebe od bláta, přihnala se bouřka, potom mrak podsvítilo sluníčko a vykouzlilo přenádhernou duhu. A já pochopil, že na 50°3´24.494"N, 14°41´53.289"E nikomu nepřekážím, že přejíždět teď 40 km a ještě k tomu přes Prahu někam k Okoři, kam bych rád příště, se mi už nechce, že mě vlastně už docela bolí svaly nohou atd. atd.

 

Pomalu jsem dopíjel červené od včera, psal další vyprávění pro sebe a pro čtenáře webu, zkultivoval a zplodil dalších pár básniček. Najednou bylo drahně po půlnoci a protože ráno jsem ze střešního okénka viděl jen šedou mraků, opouštěl jsem postel až kolem jedenácté. Místo snídaně vyrazil na oběd, první v české hospůdce po dlouhém půstu. A pak si zase četl, a zase psal a pomalu dojel až domů.

5/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace