Druzí poslové jara na řece Moravě

Letos zjara se poprvé s "velkou řekou" potkávám v Litovelském Pomoraví chvíli po výjezdu na cyklovýlet v Horkách nad Moravou. Mlýnský potok je plný, málo chybí k tomu, aby se vylil ze břehů. Ne nadarmo se mu říká Střední Morava, vždyť je jejím dítětem, které se včas vrátí do matčina lůna.

Zelená značka mě vede k okraji přírodní památky Častava, podél tohoto potoka jsem jel loni koncem léta neznačenou pěšinou. Tentokrát zůstávám zelené věrný až k Lovecké chatě, pak uhýbám na Daliboř. Mokřadní louka mezi lužními lesy své květinové poklady ještě skrývá, ale hlavní proud řeky Moravy teče odtud nedaleko. Je po celé své délce včetně ramen slepých i průtočných chráněn jako Národní přírodní rezervace, přilehlé lužní lesy jsou "jen" rezervacemi. Panenský les se mé přítomnosti brání v souladu se svým jménem, přes popadané stromy úzkou pěšinkou musím hodně opatrně, zhlehka našlapovat, okolní kvítka jsou ještě křehká. A příliš nízko u země, abych zkusil, zda i voňavá.

 

U mrtvého ramene se stezka napojí na lesní širokou upravenou cestu, pak najdu místo, kde ani nemusím nikam chodit, a dívám se na Mlýnský potok a jeho meandry i na mateřskou Moravu. Oba toky v jarních měsících poněkud přerostly, rozšířily se, tichou ale na první pohled nesmírnou silou se jejich proud sune tam dolů, k mořím. Jen otočím hlavu od Mlýnského potoka a podobný, jen mohutnější pohled mi dopřává proud Moravy, tady k sobě sourozenci mají velmi blízko. Přitom k opětovnému spojení dojde až o mnoho říčních kilometrů jižněji. Moravu v zákrutech obepínají vysoké břehy, řeka tu už za věky odnesla spousty zeminy, obnažené kořeny stromů o tom vyprávějí každému, kdo u nich na chvíli zastaví. Byl jsem poučen velkou tabulí, takhle vypadá vnitrozemská delta. Proud vody se dělí, spojuje, tvoří slepá i proudící ramena. Zjara zaplavuje lužní lesy, aby z bahna povstala ta nejněžnější bílá i barevná kvítka a aby kořeny mohutných starých listnáčů měly odkud čerpat živiny po celý příští rok.

 

Při zastávce mě svým mohutným basem přivítal čmelák, nechal mi vzpomenout si na lidskou hloupost, která mu to spočítala. Plochu a nosnost křídel, jeho vlastní váhu, poměr těch veličin, a že prý nemůže nikdy létat. Čmelda se naštěstí o téhle teorii nedozvěděl, navštěvuje jeden květ za druhým, všude nasosne sladký nektar a jen tak mimo chodem kvítka opyluje. Drobné keříky i mláďata vzrostlá z plodů velikánů už nasazují první lístky, musejí být rychlejší, než ti vysoko nahoře, pokud chtějí ještě letos kousek povyrůst. Zanedlouho ti velcí zatáhnout oponu a pozemní hlediště utone do věčného vlhkého přítmí, než barevné listí znovu opadá do pozdního podzimu.

 

Vratká lávka u Hynkova mi dovolí překročit široké řečiště Moravy, chci se tady ještě víc toulat lužními lesy, vyjma páteřní silničky jsou však ostatní cesty v nízkých polohách zatopeny kalnou vodou. Nakonec vyjíždím na silnici u Střeně, kde se napojím na cyklostezku ve směru do Litovle. Po té hlavnější se budu vracet, teď si ještě říkám o návštěvu přírodní rezervace Litovelské luhy. Je velmi rozlehlá a cesty povětšinou plné kořenů a spadaných stromů, nezbývá mi, než se znovu vrátit na asfalt. Vedle silničky potkávám poslední kvítka bledulí, před pár týdny jich tu kvetly koberce, potom mě cesta vypouští do ulic hanáckých Benátek. U jednoho z mlýnských náhonů, které Litovli daly její přezdívku, dostávám extra bio vegan zeleninový vývar a méně vegan capuccino, abych měl dost sil na návrat k autu.

 

Využívám červenou "magistrálu", kterou lemuje i Moravská cyklo stezka, sice skvěle vyznačená, přesto celkem důkladně míjící většinu přírodních krás lužních lesů, ramen řek i potoků a přírodních rezervací. Na druhou stranu, rychle tady naskakují kilometry, zastavuji se jen na chvíli u jezu nedaleko Hynkova, ve vsi samotné je otevřeno občerstvení ve mlýně. Ráz či povrch stezky se ani v dalších úsecích nemění, to mě jen utvrzuje ve správnosti rozhodnutí použít pro poznání přírody chráněné krajinné oblasti neznačených pěšin a lesních cest. Zanedlouho už skládám bicykl do garáže obytného auta na parkovišti 49°38´27.988"N, 17°11´54.903"E, kde jsem i nocoval.

 

Druhý den výletu mám v plánu objet na kole severní výběžek CHKO Litovelské Pomoraví, auto nechávám na parkovišti určeném k návštěvě Mladečských jeskyní na 49°42´29.837"N, 17°1´13.786"E, i tady lze přespat. Po silnici se vracím k dálnici, za mostem pokračuji stále rovně až k řece. Lichtenštejnové, kteří obývali nedaleký zámek, tu po vzoru svých jihomoravských příbuzných vystavěli sice mnohem menší, za to komornější areál romantických staveb, dnes se chci podívat ke dvěma z nich. K Obelisku mě proti proudu Moravy vede žlutá značka, už tady jedu přírodní památkou Pod Templem. Řeka jako její páteř meandruje zčásti přirozenými lesy a zčásti pravidelně zaplavovanou loukou, chráněny jsou porosty sněženky, sasanky a medvědího česneku. Samotný kamenný sloup byl postaven v roce 1808 a místní jej také nazývají "komín". Mně tady víc osloví řeka a krajina, už se těším na vyhlídku z opačného břehu, ale nejprve se musím stejnou cestou vrátit zpět k mostu přes Moravu.

 

Hned za ním odbočím vlevo, trasa naučné stezky mě vede pod zámek Nové Zámky, který si tu pro potřeby zábavy a honů koncem 17. století postavili Lichtenštejnové. Dnes má zámek klasicistní podobu, není však přístupný veřejnosti. K další cestě využívám modrou turistickou značku a dávám si pozor, abych nepřehlédl odbočku k vyhlídkovému místu zpět na Obelisk, levý břeh Moravy je tu trochu vyvýšen. Dál mě modrá vede ke Chrámu přátelství také zvanému Templ, cosi na způsob betonového altánu ve kruhovém tvaru zdobené jonskými sloupy stojí vysoko nad řekou, jez a průtok malými kaskádami dává místu patřičnou zvukovou kulisu. Ještě kousek po modré a proti proudu Moravy a vyjíždím na silnici v osadě Nové Mlýny.

 

K výhledům na další přírodní památku Za mlýnem mě vede neznačená vozová cesta, chráněny jsou louky v těsném sousedství řeky, mokřady a tůně, hojně tu žije užovka obojková. Cesta vedoucí úbočím Mlýnského vrchu mi dovoluje dívat se na ta místa trochu z nadhledu, ale brzy se musím vymotat lučními cestami zpět k řece Moravě a proti jejímu toku dojíždím do Moravičan. Tento úsek cesty asi nemůžu považovat za zvláště poetický, podjíždím frekventovanou železniční trať, na zašlé betonové cestě hledám pěšinu přes další louku k Moravičanskému jezeru. To vzniklo zatopením bývalé pískovny, přesto i jeho část je vyhlášena přírodní památkou, protože tu hnízdí vzácné druhy vodních ptáků. Tady víc než na krásy přírody dávám pozor na podmáčenou cestu, snažím se vyhýbat skrytým loužím a bažinám. To se mi sice poměrně daří, přesto pro tento zážitek jsem si sem nepřijel. A pro jízdu po frekventované silnici do obce Stavenice už vůbec ne.

 

Mezi Jelením vrchem a Hradiskem je vytyčena pro Litovelské Pomoraví trochu netypická rezervace Doubrava, zdejší původní dubohabrové lesy rostou v prudkých svazích vysoko nad řekou. Poměrně hojně tu prý kvete lilie zlatohlavá a žije tu několik druhů ohrožených motýlů a brouků, mně se líbila jízda po pěkné vozové cestě ještě prosluněným lesem bez listí a také jsem si všiml valu slovanského hradiště z období ranného středověku. Pak už jsem co nejkratší cestou dojel k cyklotrase "Ochutnej Moravu" a po ní se nechal dovést až do Nových Zámků a do Mladče k autu. Zatímco ostatním lidem pátečním večerem začal víkend, mě čekala už jen dlouhá cesta domů.

3/2024

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace