Do zapomenutých pohoří slovenských

Uf, otevřeli nám zase hranice, můžu se tedy cítit svobodněji a hlavně někam vyrazit. Dlouho jsem se chystal do Povážského Inovce, to jsou kopce nad údolím Váhu kolem Trenčína. Dívali jsme se na ně třeba zjara z Bílých Karpat.

Dokonce jsem se tam chystal tak dlouho, až jsem se začal strachovat, abych výlet zvládnul. Na kole převýšení 1260 metrů, karpatským terénem. Koupě eletropohonu mi dovolila oprášit ty plány a zároveň vyzkoušet, co se v těch strojích skrývá za potenciál. Po víkendu v jihomoravských vinicích tedy míříme do slovenských kopců. Jako ideální místo pro nocování v obytném autě se mi jeví pro první noc parkoviště u dolní stanice vleku, který v zimě tahá na kopec lyžaře a v létě bikery. 48°45´19.087"N, 17°56´16.129"E jsou souřadnice Bike parku Kálnica u Nového Mesta nad Váhom a odtud také vychází spousty cyklotras do hor.

 

My jsme vybrali žlutou 8333, protože se na mapě tvářila jako silnička, ve skutečnosti k takové kvalitě má daleko. Už od samého začátku stoupá poměrně strmě lesní cesta s často vymletými koryty po divoce tekoucí vodě, nechtěl bych to tu vidět za prudkého deště. Přes malou loučku k nabrání dechu a znovu do hustého karpatského převážně listnatého lesa. Elektromotory se činí, co mohou, ani naše svaly neodpočívají. Některé úseky jsou pro bláto neprůjezdné, i tak cesta docela ubíhá, těch 8 km na rozcestí pod hřebenem nám trvá asi hodinku i s občasnými zastávkami na obrázky nebo na vydechnutí, případně při složitější orientaci.

 

Pod Bohušovou studničkou je nám poodhaleno první tajemství slovenských cyklotras, směru další cesty se mi ani nechce věřit. Dívám se do nebe a tam někam směřují cykloznačky teď už modrá a žlutá. Pokouším se zaktivovat takový ten asistent, aby kolo jelo samo a já jen udržoval jeho rovnováhu, když už musím tlačit, to se mi naštěstí nedaří. Proč naštěstí? K tomu se ještě dostaneme :-). V tuto chvíli táhnu, tlačím, vleču tu oranžovou těžkou "potvoru" blátivou pěšinou a každým krokem nabírám snad půl metru nadmořské výšky. Zároveň těch kroků můžu udělat bez přerušení za sebou tak dva, ruce stále nad hlavou, protože na řidítkách kola :-).

 

Ten úsek naštěstí není dlouhý, brzy se sklon trochu narovnává a hlavně těsně pod hlavním hřebenem se nám otevírají první fantastické výhledy na kotlinu Váhu a pohoří Bílých Karpat na její opačné straně. Dominuje táhlá silueta Velké Javořiny snadno identifikovatelná díky zdviženému prstu televizního vysílače. Chvíli si odpočineme, rozhlédneme se, a těšíme se z faktu, že nejhorší máme za sebou. Později se ten fakt ukáže domněnkou :-). Výzvou je mi hřebenovka pohoří, po které bychom rádi dojeli na vrchol Povážského Inovce, nejvyšší stejnojmenný opatřený rozhlednou.

 

Jenomže se ukazuje, že na tuto cyklotrasu se těžký e-bike moc nehodí, alespoň z mého úhlu pohledu. Po krásné, avšak úzké, blátivé, kamenité a zatraceně členité pěšince bych si moc hezky prožil pěší putování, s kolem však těžce bojuji. Pár metrů opatrné jízdy, pár metrů ještě opatrnější chůze, tu kolo nadzvednout přes padlý kmen, tu obejít hluboké bláto. Některé pasáže pěšiny jsou tak kamenité, že si ani na kole do nich vjet netroufám. Konečně vyjedeme na trochu širší cestu, máme za sebou sotva pár set metrů hřebenovky a k rozhledně pořád ještě více než pět kilometrů chybí, když Hanička hlásí dojezd 11 km na nejlehčí pohon.

 

Platíme asi nováčkovskou elektro daň, baterie vykazuje ještě 60% nabito, displej dojezdu říká zcela opačný údaj. Po možná ne zcela zralé úvaze upouštíme od záměru dojet k rozhledně na Povážském Inovci, otočíme se a "skromně" se spokojíme s druhým cílem, rozhlednou na Panské Javorině. S viditelnou úlevou se hřebínek stává mírně sjízdnějším, ne však na dlouho. To spadneme strmým sjezdem do sedla pod kopcem Vtáčí vrštek a čeká nás další porce strmého a na kole pro nás naprosto nesjízdného stoupání. Tady už jsem princip výpomoci pochopil, díky tomu jsem se výstupem zničil ještě trochu víc, než při stoupání kolem studánky:-).

On totiž ten elektropohon neví, jak jsem udýchaný ze stoupání a zda stačím jeho tempu :-). Tak si chvílemi připadám, že kolo "valí" jak tank vzhůru k vrcholu a já za ním sotva vlaju, klopýtám, nohy mi podkluzují v blátě, funím jak posunovací parní lokomotiva. Stroj germánského původu má zřetelně navrch :-). Ovšem vrchol Vtáčieho vrštěka je kouzelným místem. Zůstalo tu pár listnatých velikánů, které stíní malé posezení s ohništěm uprostřed. Stačí popojít pár metrů a otevírají se rozhledy na Panskou Javorinu s rozhlednou, na další pokračování hřebene Povážského Inovce i na protější kopce nejjižnějších výběžků Strážovských vrchů. Na jihozápadě za chladícími věžemi elektrárny Jaslovské Bohunice vykukují nejvyšší vrcholy Malých Karpat.

 

Něco pojíme a znovu prďáckým kopcem opatrně sjedeme do sedla, ještě kousek nad ním nás překvapí mohutný slovenský dvojitý kříž, od kterého se pokocháme dalšími pohledy na široké údolí Váhu a hřeben Bílých Karpat. Ještě jednou zkusíme jet po hřebeni, ovšem brzy nás zastaví asi tři metry vysoká skalka, přes kterou bychom znovu měli naše kola přenést. Rozhoduji se pro jednoznačné dost, z mapy nejsem schopen rozpoznat, jak vypadá cesta dál, zda kola budeme víc nosit nebo na nich alespoň občas pojedeme. Plahočíme se po hřebeni, pravda, i s odpočinky, skoro dvě hodiny a "ujeli" jsme 2,80 kilometru. Tento způsob putování na horském elektrokole zdá se mi poněkud vyčerpávající :-). Tak sjedeme na zelenou cyklotrasu, která nás od "útulně Izba" prudkým klesáním dovede až k autu.

 

Ten den jsme najezdili sotva dvacet kilometrů, prožili jsme si je však přenáramně. Od radosti z relativně pohodového výjezdu pod hřeben přes pocity totálního vysílení ve zcela pro kola nesjízdných kopcích až po euforii z krásných výhledů nebo z dlouhého sjezdu dolů. Nedojeli jsme ani k jednomu z vytyčených cílů, přesto jsem Povážský Inovec opouštěl s pocity vděčnosti a radosti. Elektrokolo mi dovolilo alespoň v rychlosti nahlédnout do zcela neznámého, krásného, hlubokými lesy porostlého a možná i proto ne příliš atraktivního pohoří. Přesně takhle vypadá má představa života naplno.

Podobně tajemnými pohořími jsou Tríbeč a Vtáčník, jejich hřebeny na sebe trochu navazují a oboje jsou součástí chráněné krajinné oblasti Ponitrie. To slovo znamená jakože podél řeky Nitry. A CHKO také hraničí se stejnojmenným městem. Díky vysílači známý a Nitře dominující vrchol Zobor už je její součástí. My jsme měli v plánu vystoupit pěšky na vrchol Tríbeč, projet si na kole okruh v oblasti mezi oběma pohořími a pak dojít i na vrchol Vtáčnik. Ten první dosahuje něco přes 800 metrů, ten druhý už má přes tisíc. Jen červnové počasí bylo jiného názoru.

 

Ještě za slunečného večera jsme zaparkovali na 48°28´10.383"N, 18°18´29.856"E na okraji obce Zlatno pod Čiernym hradom, přes který jsme na Velký Tríbeč plánovali dojít. Dokonce ještě za kuropění jsem při jakémsi polootevření jednoho očička spatřil modrou oblohu, než jsme však dospali a byly schopni se vyhrabat na výlet, z nebe už padaly šňůry vody. A předpověď slibovala jen krátké vylepšení na večer, možná ještě chvíli další den ráno.

To je nádherné na cestování obytným autem, že mohu kdykoliv změnit plány a dělat věci tak, jak je mi v danou chvíli milo. A tak jsem za deště ještě trochu upravil budoucí cestu na Velký Tríbeč, i když v tuto chvíli nemám tušení, kdy to budoucí nastane. Pak jsme poklidili a vyrazili na další cestu do Nitry, jednoho z nejpamátnějších měst Slovenska. Už dávno mě památky nelákají jako dříve, ale občas vložit do programu procházku starým městem nemusí být na škodu. Zvláště když navečer opravdu na chvíli ustoupily mraky a my jsme podhradí a zbytky nitrianského hradu procházeli ve slunečních paprscích.

 

Na nitrianském hradě sídlil za doby velkomoravské říše kníže Pribina, současník a také společník Svatopluka, oni dva vlastně vytvořili takový předvoj bývalému Československu. Dnes to sice dokumentují už jen mohutné sochy výrazně mladšího data vzniku a názvy ulic a náměstí v Nitře, ale ty události a tu dobu městu už nikdo neodpáře. Z hradu se dochovalo jen pár zdí, polohu však převzalo biskupství a dnes je dominantou hradního vrchu biskupský palác. Ani nás moc nemrzí pozdní hodina, kolem hradních i biskupských zdí vládne tichá a poklidná podvečerní atmosféra. A hradní kavárna má ještě otevřeno, o kávičku, dobrý zákusek jejich výroby a příjemnou komunikaci s čišníkem, o kterém bych si myslel, že svou práci opravdu dělá rád, nepřijdeme.

 

Na noc se přesouváme na parkoviště u Penzionu Artin (48°19´53.914"N, 18°5´50.596"E), kam ještě dojdeme na poloviční večeři (jednu celou pro dva lidi :-) a ne zcela poloviční lahvinku místního bílého. Necháváme ráno, aby se ukázalo moudřejší večera. I tady potkáváme velmi milou obsluhu, navíc naše auto se stává trochu středem pozornosti, číšníka hodně zajímá jeho vybavení a možnosti. Ještě jsme pozváni na ranní kávu, než definitivně uleháme do postýlek.

Vrchol Zoboru nad našimi hlavami mi nedá spát. Ještě jednou sedám k počítači a plánuji alespoň krátký výlet na kolech, pršet prý bude až odpoledne. Plánování se mi úplně nedaří, hned po ránu sice procházíme krásnou rezervací zoborská lesostep, ovšem znovu procházíme, ne projíždíme na kolech. A dostat ty vehikly přes schody, kameny až nízké skály, to jsme si opravdu užili. Kdyby nás chtěl někdo následovat, mapka výletu už je upravena a tento úsek vynechán. I když, byl to nejhezčí úsek výletu, to bezesporu.

 

Od rozcestí Tri duby jsme využili modrou cyklotrasu 2108, pěkná vozová cesta nás téměř po vrstevnici provedla severním úbočím Zoboru až do sedla pod Žibricou. Pravda, také hodně blátivá, klouzalo to zatraceně, naštěstí jsme nikdo ústy v blátě neskončil. Ze sedla pak červená cyklotrasa kopíruje turistickou Ponitriankou magistrálu stejné barvy, znovu jsme si nedali pozor a absolvovali jsme něco jako hřebenovku. I když se tato cesta nedala obtížností s inoveckou porovnat a v mnoha úsecích jsme se po ní moc hezky svezli, současně musíme také uznat, že spousty úseků bylo pro nás znovu neprůjezdných. Celé to končilo na Zoboru u vysílače výhledem na Nitru a placaté podunají v širokém okolí.

 

I sjezd byl lahůdkou, těžká kamenitá strmá cesta, znovu jsem ocenil robustnost a tentokrát i váhu kola a spolehlivé brzdy. Díky váze si široké pneumatiky samy vybíraly tu nejsjízdnější variantu a kolo zdaleka tak zběsile neposkakovalo, jak jsem byl zvyklý z dřívějších podobných pasáží. Své jistě odvedla i zadní pružina, která je ve výbavě mého stroje podobně jako elektropohon poprvé. Prostě jsem si tu záležitost náramně užil a znovu jsem k autu dorazil z úsměvem na tváři. A Hanička to neměla jinak. Celý výlet jsme uzavřeli a zapečetili obědem ve výše uvedeném penzionu, znovu jsme museli zodpovídat několik otázek stran obytného auta. A že tento zájem nás vždycky potěší. Dnes už sice voda z nebe nepadala, nicméně předpověď počasí zněla velmi pesimisticky a tedy jsme na pokračování cesty rezignovali. A dobře jsme udělali, naše "domácí" Jizera téměř vystoupila z břehů, jak vodnaté se ukázaly další dny. Na Vtáčník a Tríbeč se však určitě vrátíme, i s e-biky v garáži.

6/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace