Do vinic Szekszárdu

Székszárd, kopcovitá vinařská oblast na severním úpatí pohoří Mescék v jižní části Maďarska si mě našla docela náhodou. Oslovila mě hustota turistických značených cest, hustota vrstevnic a poměr vinic a lesů vyznačený v mapách. Později sice stručné, o to víc si mě přitahující popisky krajiny.

Předchozí část vyprávění: Otevíráni jara v Kiskunsagi

V sobotním podvečeru si kupuji vzorovou krabici šesti vín v restauraci vinařství Bodri (46°19´44.124"N, 18°39´54.781"E) a starými strmými betonovými a dlážděnými cestami mezi vinicemi vyjíždím k rozhledně Bati kereszt, kde s pomocí klínů usazuji auto na noc (46°20´55.240"N, 18°38´49.823"E). Kochám se západem sluníčka za pohořím Mescék a ochutnávám první vzorky, jejich chuť mě zítra "donutí" k ještě jedné návštěvě vinařství, dobrou večeři a vylepšení portfolia zásob si však musím trochu zasloužit.

Ráno se chvíli věnuji pracovním povinnostem a trošku si vymýšlím, co všechno je třeba udělat, jak mě ze včerejšího kola bolí celý člověk, a také pátrám, jak s sebou do batohu "zabalit" mohutné těleso stativu, i dnes se chci bavit a zkoušet točit videa. Od auta vycházím krátce po poledni, neujdu snad ani pětset metrů a rozbaluji vše, co jsem pracně zabalil. Fotím a točím, pohled přes vinice mě nemůže nechat chladným. Podobná situace se opakuje ještě několikrát, než opustím modrou značku a přejdu na neznačenou cestu, naprosto geniální nábližku, ušetří mi vzdálenost i nastoupané výškové metry. A znovu ta fotící situace a ještě několikrát na neznačené a ještě několikrát na následující zelené, která mě svede do údolí na okraji Szekszárdu. K dalekým výhledům se přidávají obrázky rozkvetlých stromů a keřů a mé nadšení z výletu a z toho, na co se můžu dívat, nezná mezí. Přesně na tyto okamžiky jsem se těšil celou zimu.

Dole při přecházení hlavní silnice a potoka, při pohledu zpět k rozhledně, je mi jasné, že ten celkem drsný krpál, kterým jsem před chvilkou sešel, budu muset najisto vystoupat zpět, zpočátku mě vede červená značka. Na rozdíl od národního parku tady je turistické značení husté, symboly stejné jako u nás, zabloudit je téměř nemožné. U posledních domů vesnice Csatár končí asfaltová cesta, tady je další místo překrásného výhledu. Dlouho se kochám pohledem na jižní stráně plné chalup, vinic i rozkvetlých ovocných stromů a připomínám si, že tam nahoře jsem před chvilkou pochodoval. Pak se ponořím do probouzejícího se listnatého lesa a poprvé mám možnost pozorovat erozní činnost dešťů a tekoucí vody v měkkých sprašových půdách.

Ráz krajiny se výrazně mění poté, co vstoupím na rozvleklý široký hřeben kopců, vinice jsou občas vystřídány hustým lesem nebo travnatou pastvinou. Tato místa poskytují další výhledy, ale také chvílemi připomínají horskou krajinu, ke které má však nížinatá oblast jižního Maďarska povětšinou daleko. Kromě přece jen vzdáleného pohoří Mescék nedosahují okolní kopečky nadmořské výšky ani 300 metrů. Za to sluníčko se do jižních strání opírá už od časného jara, šlapu jen v tričku a kdyby to nebylo spleteno z vláken jemné merino vlny, snad bych se pokusil i "zkrátit" rukávy.

10000 lépés znamená v překladu 10000 kroků, jmenovalo se tak první album legendární maďarské rockové kapely Omega z roku 1969 a stejné jméno nese i rozcestí, na kterém opouštím červenou turistickou značku. Místo poskytuje překráné výhledy do okolní nížiny i na nedaleké kopce, dlouho mě tady "zdržuje" práce se všemi mediálními zařízeními, které jsem si dnes s sebou na výlet vzal. Pomalu přichází večer, je nejvyšší čas vyrazit na poslední úsek mé dnešní trasy po modré a žluté, znovu procházím vodou vymletou strží ve sprašových půdách, pěšina je tady hojně využívána horskými cyklisty, jak mě varují i v jazyce anglickém sepsané tabulky. Pak už mě kamenitá vozová cesta dovede zpět k autu.

Další pokračování výletu: Po zvláštním probuzení krásný den u Dunaje

Jsem rád, že jsem dorazil ještě před západem Slunce, myslel jsem si naivně, že bych ho mohl sledovat z vyhlídkové plošiny umístěné vysoko v posledním patře rozhledny. Zaúřadoval však jak můj výškový syndrom, tak i přicházející oblačnost a s ní spojený vítr. Jen jsem s největším sebezapřením na vrchol rozhledny se podél robustního zábradlí vnitřní strany schodiště dovlekl, mraky skryly pomalu k obzoru se sklánějící sluneční kotouč a navíc vítr rozkýval dřevěnou konstrukci rozhledny. Mé spodní prádlo si naštěstí zachovalo původní tvar i barvu, přesto focení tady proběhlo s nebývalou rychlostí a ještě vyšší křečovitostí a já rychle prchal schodištěm dolů. Díky tomu jsem však stíhal otevřenou restauraci vinařství Bodri a po zásluze si splnil, co jsem si včera večer slíbil. S přicházející tmou jsem pak odjel do dunajského města Baja, kde už jsem se těšíl na zítřejší projížďku na kole zachovalými dunajskými lužními lesy.

Pokus o video z výletu: https://youtu.be/Az2zEqg6kCw

3/2023