Do království dravců

Po zcela propršeném dnu se probouzíme do dne naděje. Slučníko sice obloze ještě nevládne zcela, přesto se už velmi úspěšně pokouší vyhnat mračna dál na východ. Nepříhodnější čas k návštěvě území dravých ptáků...

předchozí část: Kudy teče řeka Duero

Parque natural de las Hoces del Rio Riaza, tak zní plný název přírodního parku, do kterého se dnes s pomocí horských kol chceme podívat. Start, mám pocit, se vyvíjí úplně úžasně. Už při přípravě na odjezd krouží nad našimi hlavami dva páry velkých dravců, přestože parkujeme v malém městě Milagros. Mírně stoupáme asfaltkou, brzy však přejíždíme na zpevněnou cestu mezi pole a vinice. Z návrší se dobře ukazuje údolí řeky Riaza lemované žlutými skalami, první, i když ještě podmračený obrázek. Pak cesta uhýbá do pole, ani se pořádně nevzpamatujeme a máme na chvíli "vystaráno". Stačí pár metrů, cesta se stává nezpevněnou a pak už jen brázdou v poli. Bezmocně se pokouším šlapat do pedálů, jenže s každou obrátkou obě kola na sebe nabírají tučnou vrstvu mazlavého blátička, takže bicykl se samovolně i na rovině zastaví. Obalené je úplně všechno, co je blíž než 5 cm od obvodu pneumatik. Místo tácu, přehazovačky i konců obou vidlic mám jen baňaté bahnité koule, průměr plášťů narostl dvojnásobně. Než stačím zavolat na Haničku, ať za mnou nejede, stojí už vedle mě. Kola ven z pole nejdou ani tlačit ani nést, bláto přidalo spousty kilogramů jejich "živé" váze.

 

O padesát metrů dál na znovu zpevněné cestě dlouho odstraňujeme následky a já vzpomínám, že tohle se mi stane snad každé jaro při hodně časném výjezdu. Letos mám tedy náskok :-). Zvažuji vrátit se do auta, jenže tím si moc nepomůžeme, možná sjet k řece a tam kola pořádně vymáchat. Nakonec pokračujeme v naplánované trase, co jsme nesundali klacíky, prsty, dřívky a kamínky, to postupně z kol odpadává, přesto jejich převažující barva zůstává hnědá.

Naštěstí se kolem nás střídají idylické obrázky vinic, táhlých kopců odzobených ve vrcholových partiích obnaženými skalami, luk a řídkých nízkých remízků. Terén je střídavý, cesta sice stále hlinitokamenitá, přesto dobře sjízdná a především tvrdá, bez bláta. Vymetám každou louži, to mi připomíná dětská léta, kdy jsme celá generace měli tuto kratochvíli zakázánu. Ve vodě ponechávám úrodnou půdu, přece ji nepovezu až do garáže obytky a pak až domů.

 

Blížíme se k řece Riaza, padáme do údolí, projíždíme městečko Montejo de la a další čtyři slova v názvu na hranici parku a proti proudu směřujeme do jeho nitra. Ve skalách podél řeky bydlí několik druhů dravých ptáků včetně těch největších, orlů skalních a supů bělohlavých. A to ve velmi hojných počtech. Jsou sice chvíle, kdy jich na obloze vidíme třeba deset nebo patnáct, jsou však i chvíle, kdy se nelze dopočítat, desítky, možná stovky kusů. Nejhezčí kousek cesty pokračuje od můstku, od kterého se máme vracet k autu. Hani se dál jet nechce, a protože není ani deset stupňů, nechci ji nechat na sebe dlouho čekat. Přesto vyjíždím alespoň pár set metrů do úzkého skalnatého údolí, tam se nemůžu vynadívat na překrásnou scenérii už zčásti zalitou slunečními paprsky. Pokud někdo zabloudíte do tohoto kraje, určitě si co nejvíce prodlužte svou cestu v tomto úseku, je opravdu na co se dívat.

 

Ovšem ono i cestou zpět po břehu řeky a pod vysokými skalami je o zábavu postaráno. V překladu pro příliš civilizované měšťany, jako bychom projížděli sídlištěm Jižní město. Dlouhé a několik desítek metrů vysoké pískovcové skalní stěny jsou provrtané tísíci zvětralých dutin, děr, štěrbin a říms, tam všude hnízdí draví ptáci. Do dalekého okolí se táhne mírně zvlněná bezlesá náhorní plošina (pohybujeme se stále v nadmořských výškách přes 800 metrů), bohatě prostřený stůl pro všechny. Přestože u informační tabule opouštíme území parku, jeho obyvatele vedení hranice území, na kterém jsou teoreticky chráněni ještě víc než jinde, příliš nevzrušuje. Údolí se rozšiřuje, občas se na skále objeví nějaká zřícenina staré stavby. Přibývá polí, ohraničených dvorů a lidských příbytků, ubývá ptáků na obloze. Jsme téměř u auta.

 

Ještě chvíli se vzpamatováváme z prožitých chvil, pak se rozhodneme pro přesun do Penafielu, kde bychom si rádi ráno prohlédli mohutný a dobře zachovalý hrad. Protože je všední den a téměř večer, zkoušíme vyjet až k malému parkovišti přímo u vchodu, kde máme prostor k otočení se i rovnou plochu k případnému noclehu. V pohodě stíháme podvečerní prohlídku hradu, i když tady se bez průvodce neobejdeme. Ve španělštině si může vyprávět co potřebuje, my se věnujeme překrásným výhledům na okolní krajinu, dokonalé hře oblohy na zasmušilou, rozvernou, až do jasna se umívající, a to vše v celkem rychlém sledu za sebou. Základní údaje o hradu si můžeme přečíst z anglické mutace informační brožury, jenže co se tam chceme dozvědět? Postaveno z výnosu vinic, studna, obytné místnosti, žalář a černá kuchyně, obranné věže, založili Maurové, vylepšili Španělé. Mění se jen data, jména, možná pár detailů, jinak jsou si snad všechny historie hradů na světě velmi podobné. Ta hra oblohy je opravdu mnohem zajímavější, vidíme i do ulic městečka, a až si někdy vzpomeneme vzít z auta dalekohled, třeba i zjistíme, co která hospodyně vaří k večeři.

 

Naše večeře se moc nepovedla, pořád nám nějak nevycházejí španělské hodiny, kdy otevírají opravdové restaurace (ne fast foody). Ani na oběd ani na večeři. Když už jsme viděli Penafiel, můžeme hodinu počínající noci věnovat přejezdu do největšího města oblasti Valladolidu a cestou v jedné z četných pompézních restaurací u hlavní silnice zastavit. Všechno se tu sice tváří dost nobl včetně cen, chceme-li večeřet před osmou, jsme tu zcela za exoty. Sedíme sami v rozlehlé vymrzlé místnosti plné prostřených stolů, zatímco u baru postává a diskutuje plno místních požadujících víno nebo kořaličku. A jídlo asi nejhorší za celou cestu. Ani velkoměstskému ruchu jsme se příliš nevyhnuli, ovšem na sice decetně placené avšak velmi blízko historického centra umístěné parkoviště pro obytná auta dojíždíme bez újmy.

 

Ráno vcházíme do ulic vyzbrojeni knižním průvodcem, trasou vyznačenou do mapy v telefonu, velkou chutí na dobrou kávu a díky hezkému počasí i výbornou náladou. Celkem snadno najdeme hlavní náměstí s několika adventními stánky a pouťovými atrakcemi uprostřed, i v tom halasu celkem ztracenou radnici. Ani ke katedrále to nemáme daleko, nicméně všichni návštěvníci města, které je mimo jiné základnou španělského automobilového průmyslu, míří ke kostelu sv. Pavla. Ten zdobí dva gotické a do absolutního detailu propracované monumentální portály. Dovnitř ani chodit nemusím, ten čas raději věnuji kochání se zvenku.

 

Posledním soustem našeho španělského předkrmu před hlavním menu cesty má být městečko Tordesillas, sem mě to hodně láká. Kdysi jsem četl knihu Židovka z Toleda a příběh společností ne příliš přijímané, přesto velké a upřímné lásky židovské dívky z Andalusie tehdy ještě ovládáné Maury, dcery neoficiálního finančního poradce samotného krále, a právě onoho krále, se mi moc líbil. Přestože skončil tragicky pro všechny zúčastněné. V Tordesillas se nad řekou Duero vypíná starý ženský klášter, ten však vznikl přestavbou královského paláce, jehož historie velmi nápadně připomíná zmíněný příběh. Dokonce jsou na objektu dodnes patrné maurské a židovské stavební prvky, a to byl palác stavěn až poměrně dlouho po převzetí území Španěly z maurské nadvlády. Možná ho tehdy stavěli podle společných snů odvážných milenců.

 

Všechty tyto myšlenky asi otupily mou pozornost a já se nechal navigací vlákat do úzkých uliček města. Ona vlastně základní chybka vyvstala už doma, když jsem si k parkování vybral plochu přímo před klášterem, kam reálně obytkou nešlo ani dojet ani tam zaparkovat. Tedy proto mě navigace lákala do uliček, a abych ke dvěma okolnostem přidal i třetí, chlapské ego "dokonalý řidič" jen tak něco nepřebije. Couvat je prostě potupa :-). A tak jsem se cpal do takového "vingle", hlídal jsem si hlavně horní hranu auta, abych nezavadil o nějakou střechu, a ono už to skoro vycházelo, jen to auto, nevím proč, nejelo. Pohled spodním zrcátkem k zemi mi dal odpověď, tam stál sloupek na místě rohu chodníku a byl už hodně zapřený do boku našeho Malibu.

 

Nevím, jak se kdo dokážete vyrovnat s podobnou situací, já padám do jakéhosi módu "v klidu odtud ven, dávej pozor, ať to nezhoršíš", jenže jak se dostanu do alespoň trochu bezpečí, stávám se nesnesitelný sobě i ostatním. Nejdřív nadávám všem okolo sebe, Haničkou počínaje, protože mě přece mohla trochu kontrolovat a usměrnit, abych tam nejezdil, a úředníky dopravního značení konče. Protože na světě existuje tolik naprosto debilních a zbytečných značek a předpisů (mám pocit, že ČR je v tomto ohledu šampión), ale aby někdo sem dal ceduli, že náklaďák později neprojede, tak to ani omylem. Pak začnu osočovat sebe, že ničím něco, na co jsem dlouhá léta tvrdě pracoval a šetřil, a že to není poprvé a že bych už se to také konečně mohl naučit. Po několika hodinách začínám chápat, že teď už nic nezachráním, začnu tedy prudit alespoň s preventivními opatřeními. A za den, dva, se uklidním, zjišťuji, že se vlastně nic tak strašného nestalo. Přesto už jen náznakem podobných situací mě jímá celkem paralizující strach, padám do prvotního módu "v klidu odtud ven" i v celkem snadno řešitelných situacích, naštěstí tady už bez dalších následků a stádií.

 

další pokračování: Přírodou severu Portugalska

Takže v Tordesillas za pomoci ochotných místních lidí vycouváme z bludiště uliček a nacházíme odstavnou plochu v rozumné vzdálenosti od centra městečka. Přecházíme přes tady už celkem široké a vodnaté Duero, dojdeme ke klášteru, který má zavřeno. Stejně bych si prohlídku v tuto chvíli nedokázal propojit se svými pocity. Na náměstí dostávám kávu bez zákusku nebo něčeho podobného, což na mě působí jako další teplotní šoky. Zavelím proto k úprku, k portugalské hranici nám zbývá necelých 30 km. A na jaře budeme muset nějak opravit dvířka ke kastlíku k plynovým lahvím. Není to sice až tolik vidět, jenže mně se hezky jezdí obytným autem, když vím, že je vše v naprostém pořádku...

12/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace