Do kopců kraje Marky

Poznávat stará města, úchvatné stavby a vůbec díla lidského umu, to mám hodně rád, Verona, Mantova a Ravenna však pro tentokrát stačíly. Mnohem raději poznávám to, co člověk umí spíš pokazit.

Miluji přírodu, hory, panoramata, výhledy do kraje. Divoké skalní scenerie, tiché hladiny jezer, hluboká údolí řek a potoků, vysoké vrcholy skalnaté, travnaté i zalesněné. Se vší úctou, žádné umělecké dílo se nemůže rovnat dílu, které pro nás vytvořila matka Země. Než se ale vydáme do kopců, musíme alespoň na skok k moři. To Středozemní si ještě užijeme ve druhé polovině naší cesty, Jadran jsme ještě neviděli a už ho máme opustit.



Silnice od Ravenny směrem k San Marinu kopíruje mořské pobřeží, podle mého názoru tady na nic zajímavého narazit nelze. Přesto dbočujeme do Cesenatica, jednoho z mnoha hotelových letovisek na písčitých plážích tady mělkého Jadranu. Ten nápad jsme neměli sami, ulice podél kanálu k moři je plná lidí a parkoviště z valné části obsazena, mnohdy i obytnými vozy. Brzy, i díky ne velkým rozměrům vestavby, místo ke stání nacházíme a můžeme vyrazit. Ulice podél kanálu nemůže vést nikam jinam než k moři.



Už po chviličce nám dochází, proč je tady tolik lidí. Svítí sluníčko, vane mírný vánek od moře, teplota příjemných cca 15°C, čerstvé slané povětří. Hlavní atrakce se však pohupuje na kanále. V jeho zadní části, kam už rybářské lodě nezajíždějí, pluje necelá desítka starých rybářských člunů, na jejich palubách neobvyklé posádky. Kdo tuší, že i na vodní hladině lze sestavit vánoční betlém, tuší správně. Lodě a figuríny jejich osazenstva v dobových kostýmech představují cestu všech, kteří chtěli obdarovat Ježíška při jeho narození. Pro nás suchozemce překvapivá podívaná.



Dál na kanále kotví rybářské čluny, některé opuštěné, jiné chystají posádky na další výjezd na moře. Všechno sledují desítky korzujících a od vánočních radovánek relaxujících jižanů. Všichni nastavují tváře k obzoru se sklánějícímu sluníčku. Pláže, kam oko dohlédne, jsou plné lidí, chybí jen slunečníky, černoši nabízející pochybné tretky, hluk hotelů. Pravda, děvčata jsou mnohem více oblečena, než v létě, ale právě proto mohou chlapci svou pozornost věnovat klidné atmosféře, což nám starším vyloženě prospívá :-).



Do večera, chceme spát na parkovišti pro obytná auta těsně pod San Marinem, ještě chvíle času zbývá, zastavíme na skok v Santancangelu. Malé městečko s pevností, ta se tyčí na prvním větším kopci od moře. Procházka není dlouhá, ale v soumraku, kdy ještě více vyniká obrys černé skály San Marina proti stále světlé obloze, velmi příjemná. Při odjezdu si všímám na jednom z parkovišť dvou obytných aut, zůstáváme třetí do party. Ráno těch 17 km snadno dojedeme.

Návštěva San Marina byla tak trochu povinností. Chápu, že jde především o atrakci pro turisty, jindy obsáhlý průvodce se o lokalitě zmiňuje jen několika větami. Na druhou stranu, San Marino je stát, první republika, na světě. Už jen to, že si udržel svoji samostatnost do dnešních dnů stojí za povšimnutí. A jestli průvodce vyzdvihuje něco pozitivního, jsou to přísliby dalekých výhledů. Znovu se probouzíme do rána, jak kdyby ho vymaloval malíř, je tak na co se těšit.



Při cestě do San Marina jsme využili terasovité parkoviště P10 43°56´29´´N 12°26´33´´E, i když jsme příjezdovou cestu k němu hledali poměrně těžko. I ve vánočním čase je úplně klidné a od 300 m vzdáleného parkoviště P9 jede lanovka přímo do San Marina. Parkoviště je placené a lze tam provést i servis náplní obytného auta. Výhledy ze skály opravdu za návštěvu stojí, to negativní, totiž nával turistů všech národů je třeba si nějak z pohledů a pocitů vymazat. V posledních dnech roku to naštěstí není až tak složité.



Po prohlídce státu San Marino, zabrala sotva hoďku a půl, se přesouváme do San Lea. Část naší cesty vedoucí hornatým krajem Marky byla inspirována cestou kamaráda Dalibora, psal o ní na dnes už neexistujícím webu. Projíždíme překrásnou kopcovitou krajinou, po příjezdu do městečka si uvědomujeme, jakou je Itálie “karavanovou” velmocí. STPL 43°53´51N/ 12°20´39 E je zcela obsazen, parkoviště pro autobusy a obytná auta za městem téměř také. Naštěstí v ulicích městečka to není znát, přímořští letní turisté chybějí.



Do hrozivé pevnosti dominující městečku jsme nevstoupili, zbytek slunečného dne jsme využili pro pomalý postup dál a podvečerní horskou turistiku. Nicméně skvostné a daleké výhledy od pevnosti a uličky romantického pidiměstečka jsme si ujít nenechali. Velmi působivé jsou i pohledy na rozsáhlou pevnost postavenou vysoko na skále z určitého odstupu od města, pár rychlých snímků a přesouváme se na souřadnice 43°48´23.68"S 12°20´1.95"V. Parkoviště v nadmořské výšce zhruba 1200 metrů u pokladen malého lyžařského střediska, na konci prosince na sjezdovkách nacházíme jen zbytky sněhu po pokusech o technické zasněžování. Jsme v Parco Regionale di Sasso Simone, jehož nejvyšší vrchol dosahuje zhruba 1400 metrů nad mořem (které je na dohled). Pro nás dostupné Monte Carpegna za kolegou z opačné strany pohoří příliš nezaostává.

 

Do setmění sice mnoho času nezbývá, přesto je cíl jasný. Možná jsem se hodně na ten okamžik těšil, možná nejistota, zda vůbec budeme moci nějakou turistiku ve středních Apeninách podniknout, možná zapadající sluníčko a touha po působivých obrázcích, a nebo od každého trochu, mě žene úbočím pořád nahoru. Pěju chválu na digitální fotoaparát, snímků můžu nasekat, kolik se zachce, a nechat si jen ty nejhezčí (a později při zpracování je poničit přeostředním:-)). I když se motivy opakují, snímky přibývají na datovou kartu po desítkách. Opojen horou, sluncem, větrem, travou na vrcholu, tisíci kopečky mezi obzorem a špičkou mých pohorek. V Čechách se v tuto chvíli stmívá, prší, dohlednost pár set metrů, teplota atakuje třetí čárku nad nulou. Přivírám oči proti slunci, mírně zakláním hlavu, nechávám vítr proudit kolem tváří. Nelze na dlouho, k autu je třeba dojít ještě za světla. Krátký okamžik přechodu dne do noci, vlna absolutního štěstí. Cesta dolů je chladná, šedá a rychlá, sluníčko se už skrylo za horami.



pokračování cesty: Přes renesanční klenot do diktátorovy soutěsky

Přestože bychom tady mohli přenocovat, ještě není šest hodin a potřebujeme doplnit zásoby před silvestrem a s ním spojenými volnými dny. Vyrážíme do soumraku, za chvíli nakupjeme v zapadlém supermarketu kdesi pod horami a přejíždíme do Sassocorvaro. Ukládáme se k noclehu na parkovišti malý kousek pod pevností na skvělém výchozím bodu na ráno a špatném místě na spaní. Nedaleký bar je otevřen dlouho do noci, ta se rozhodně nedá označit za nejtižší.

12/2012

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace