Do hor i na ostrov nakonec

Místo na noc pod pohořím Parnitha vybírám znovu podle P4N, tentokrát se však řídím pravidlem nejmenšího zla, kde pobřeží není obestavěno vilovou zástavbou, zabraly si je pro sebe ropné rafinérie a chemičky. Projet alespoň okrajem aglomerace hlavního města cestou do pohoří Parintha prostě musím. Ještě se naposledy podívám přes záliv a vrak potopené lodi na Peloponés a vrhám se do změti předměstských ulic.

Předchozí část cesty: Ještě jedno peloponéské poflakování místo hor

Hranice národního parku snad kopíruje ploty posledních zahrádek, tam někde začíná i lanovka na Mavrouni, více než tisíc metrů vysoký kopec. Stoupám silnicí plnou serpentin, nahoře pak shluk budov okupují nejen vysílače a stožáry mobilních operátorů, ale i Casino, hotel a luxusní restaurace s výhledem na zpravidla smogem zahalenou metropoli. Sem směřuje většina "návštěvníků parku", já mám naopak velmi jasno, kterou atrakci můžu vynechat.

 

Pěkná široká a hladká silnice stoupá od prvního okamžiku poměrně strmě a postupnými serpentinami šplhá vysoko nad město a moře. Zastavuji u první odbočky lesní cesty, trochu překážím fotografovi místního motoristického časopisu, který tady fotí "v akci" testovanou Škodu Octavia. Mně zajímá výhled na okolní kopce zatím ještě ze žabí perspektivy, přes obrovské spáleniště však vystupují vápencová skaliska roklí svažujících se do pobřežní nížiny. Nějak nechápu ty desítky tisíc ohořelých kmenů, po zimě holých, černých a pod nimi spálenou zemi všude. Jen na cestách vládnou světlé odstíny vápencových hornin, skaliska se zdají být nejbělejší.

 

Zastavuji na každé odpočívce, kochám se novými pohledy na okolní hory, pak se sklon silnice narovná a já vyjíždím na náhorní planinu pohoří. Tady už nevládne slunce, ale šedé mraky se převalují velmi nízko nad táhlými hřebeny, sněhové jazyky vyplňují žlaby svažující se do skalnatých roklin. Občas obloha ještě víc potemní, pak se z mraků sypou drobounké ledové krystalky, fičí vítr. Fialové krokusy, které sotva vystrčily své kvítky ze země svázané polehlou loňskou travou, se zmítají a otloukají o ještě neprobuzenou zem. Hřebeny a severní úbočí povětšinou tonou v šedavé mlze, ta jako kdyby chtěla spolupracovat s armádou při utajování všech objektů vystavěných na většině okolních vrcholů. Vedou k nim i úzké asfaltové silničky a já si při jejich zkoumání připadám jako imperialistický vyzvědač. V duchu si trénuji dialog s vyšetřující vazbou, snažím se poskládat v angličtině věty o tom, že mě zajímá krajina, že na vojáčky jsem si hrál naposledy před více než čtyřiceti lety a tu hru dodnes nepovažuji za příliš zdařilou a zábavnou.

 

Původní záměr projít nějaký pěší okruh jako všechny fyzické aktivity na této cestě vzdávám, tentokrát si můžu vybrat mezi trekem v mlze a lesem nebo objet všechny dostupné silničky a že jich tady nahoře vojáci vybudovali dost, a modlit se za alespoň částečné výhledy. Takže popojíždím, vystupuji z auta všude, kde je něco vidět, tam také fotím pár obrázků, otáčím auto před branami vojenských objektů, vracím se zpět a zkouším další silničku. Hlodá ve mně sice červík odsuzující mou lenost, přesto musím přiznat, že reálně jsem viděl mnohem víc, než z pěšího pochodu. Trochu zhrzeně se vracím dolů na aténské předměstí, černé svědomí zaháním bílou kávou a přes městečko Fyli stoupám klikatou úzkou silnicí zpět do hor, jen z trochu jiného úhlu. Déšť se střídá s modrou oblohou, tato kombinace na chvíli vykouzlí i krásnou duhu nad nejspíš nejdramatičnějším údolím pohoří. Jak jsem si myslel, že už mě nemůže nic překvapit, zastavuji a fotím ještě několikrát. Nakonec u opuštěného poutního místa, kde by bylo možné i přespat (38°8´48.871"N, 23°38´48.634"E), nabírám vodu, a nudnou silnicí sjíždím přes město Skourta zpět k moři.

 

Na otázku "co s načatým večerem" mi znovu odpovídá aplikace P4N, když z mého pohledu nejrozumnější místo k přespání u moře se nachází na ostrově Euboia. Podle průvodce byl druhý největší řecký ostrov původně poloostrovem, nejspíš zemětřesení zapříčinilo jeho definitivní oddělení se od pevniny. Úžina však není široká, na ostrov lze přejet po mostě. Frekventovanou městskou silnicí dojíždím až na 38°32´10.733"N, 23°37´34.711"E, tohle místo už je stranou obchodního ruchu, hluboké kaluže a nánosy nepořádku z moře ve mně ale vyvolávají obavy, jak ráno odtud odjedu, zvláště když rosničky hlásí celonoční déšť.

 

Ještě před usnutím jsem nastudoval pár informací o ostrově, proto jsem na následující den zvolil cestu na výrazně odlehlejší severovýchodní břeh, odkud jsem chtěl přejet na sever ostrova a trajektem zpět na pevninu. Netuše, jak náročný den mě čeká, začal jsem přejezdem pohoří s nadmořskou výškou přes tisíc metrů. To by mi ani tak nevadilo, kdybych nahoře nenarazil na hromady sněhu a kdyby sněhové vločky nepoletovaly ještě dlouho po překonání nejvyššího bodu. Provoz tu byl minimální, později jsem pochopil důvod, i proto je tu možná sníh odklízen jen z poloviny, tak jsem byl donucen neustále hromady objíždět a trochu jsem se i strachoval chvíle, kdy některá zaterasí celou šíři silnice. K tomu sice nedošlo, ale utrhaných svodidel nad hlubokými propastmi jsem viděl několik stejně jako občas chybějící kus silnice, i ten se propadl kamsi do hlubin.

 

Znatelně jsem si oddychl na křižovatce u městečka Limnionas, dál mě měla vést pobřežní silnice kolem vyhlídkového bodu severním a pak západním směrem do městečka Pili a později Prokopi, které je jakýmsi centrem vnitrozemí ostrova. Východní pobřeží je opravdu divoké, rozeklané, minimálně osídlené, kdyby nebylo tolik zahaleno šedými mraky, z nichž déšť padal neustále, jen jeho intenzita se měnila, řekl bych i krásné. Užíval jsem si nulový provoz, výhledy na moře hluboko pode mnou, a už si ani nepamatuji název vesnice, kde se dostavil můj zprvu mírný, později však stále se zahušťující šok. Malůvka silnice v mapě vypadá úplně stejně jako ta, po které jsem přijel, možná i proto jsem nechtěl věřit miniaturní šipce s nápisem Prokopi psaným kostrbatým písmem nejspíš někoho, komu se sželelo bloudících občasných turistů. Ukazovala do strmého kopce blátivou spíš stezkou než silnicí, takovou, kde potkat kravku nebo slepici je obvyklé narozdíl od auta nebo motorky. Zpočátku jsem si myslel, že tudy vede nějaká objížďka neprůjezdného úseku, za vesnicí se cesta i trochu rozšířila a narovnala svůj sklon. Znovu jsem musel pochválit auto, jak si hravě s terénní situací poradilo, ještě jsem optimisticky vyfotil pár ex-otických obrázků, a v naději, že brzy znovu najedu na asfalt jsem vyrazil na další cestu.

 

A ta se stávala kamenitější, hrbolatější, uzší, zatáčkovitější, leckde skála nahoru a hluboká propast dolů bez jakéhokoli zabezpečení. V některých momentech už jsem se hodně strachoval, to když dlouhá dodávka neakceptovala poloměr zatáčky, čidlo na předním nárazníku už hlasitě varovalo před blížící se skálou a vnitřní zadní kolo ještě potřebovalo pár centimetrů, aby se na cestě udrželo. A prďák nahoru a padák dolů občas proud vody přes cestu a občas hup, že jsem zadním převisem zachytil o zem. Myslel jsem si, že ve vesnici Vlachia dojde ke změně, a bohužel, nespletl jsem se. Jen na místo očekávaného asfaltu se zase trochu zhoršila kvalita cesty, po které jsem měl pokračovat. A vrátit se zpět? Více než 80 kilometrů by to bylo navíc.

 

Jasněže jsem se bál mnohem víc, než bylo potřeba, jasněže můj strach měl velké oči a svazoval mi ruce i nohy, jasněže podruhé už bych ten úsek projel ve zcela jiném rozpoložení. Když jsem asi po hodině a patnácti kilometrech vyjel na asfalt u městečka Pili, uvědomil jsem si, že právě takové cesty mě lákají a v mnohem vzdálenějších zemích i dílech světa. Že by tento zážitek byl nějakým lehounkým ťuknutím do věcí příštích? A nebo se v takové situaci raději projedu na kole a využiju možnost té dlouhé objízdné trasy? Variant je mnoho, a jsme na Zemi proto, abychom se něco naučili, abychom získali zkušenosti, abychom poznali sami sebe. Možná jsem se k tomu na východním pobřeží ostrova Euboia o kousíček přiblížil.

 

Z Pili do Prokopi se jezdí už po silnici asfaltové, bývala i široká, ale na mnoha místech jí zdevastovaly přívalové deště a následné proudy vody, přesto projet tudy už je "malina", znovu jsem se mohl soustředit na hezké obrázky moře, občas zastavit a jít něco vyfotit. Z Prokopi jsem se ještě dojel podívat na soutěsku Derveni, avizoval ji knížní průvodce Řeckem, její přírodní hodnota však byla hodně zdevastována stavbou silnice. Jenže stejně pořád pršelo a ani krásnou bych si jí příliš neužil. To nelze povědět o konečně opravdu řeckém kousku masa, souvlaki i na malém městě grilovali v několika spolu sousedících barech. To bylo to poslední, co jsem potřeboval ke zklidnění sebe samého, teď už jsem mohl odjet k dalšímu noclehu. Našel jsem ho, kde jinde, než na pláži (38°50´11.117"N, 23°28´8.486"E) nedaleko Mantoudi.

 

A pršelo celou noc a pršelo i ráno, blížil se i poslední možný termín mého odjezdu z Řecka. Ne závratnou rychlostí, ještě bych našel určitou rezervu v případě jarního azura a pěkných teplot, a myslel jsem si i na zábavu na poloostrově Pilio, oblíbeném místě rekreace Řeků. Ale jak jsem poslechl své pocity při výrazně prodlouženém odjezdu z Peloponésu, stejně tak jsem je poslechl i v posledním dni řecké mise. Tentokrát volant mířil jasně k severu, k makedonské hranici. Až zase někdy pojedu do Řecka, a že by mě třeba ostrovní tour velmi lákala stejně jako další národní parky v řeckých horách, u řeky Axios na 41°6´30.767"N, 22°32´17.484"E je pěkné a pro "tranzit" dobré místo k přespání. Tak tedy zase někdy příště....

2/2024

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace