Do dálky se rozhlédnout, zhluboka se nadechnout

Celý kraj už několik dní sužuje mlha, proto na rychlo balíme v úterý večer a jedeme zkusit štěstí do nejbližších vyšších hor. Odjezd je dnes jako v mrákotách, pár důležitých věcí zapomínáme doma a teprve po 15 km si uvědomujeme, že jsme vyjeli špatným směrem.

Že by až takový vliv na nás ta skoro neprůhledná peřina měla? To nejnutnější nakupujeme pár minut před zavírací dobou obchodu danou bacilovými nařízeními, pak už serpentinami podél Jizery sjíždíme k Harrachovu a Rokytnici nad Jizerou, abychom se přes kopec přehoupli do Vítkovic a s nadějemi v očích vyšplhali na Horní Mísečky. Celou cestu sledujeme navigaci, nemáme zájem o jakýkoliv střet s mocí pro nedodržení policejní hodiny. Tato věta není ze žádného filmu, to je reálný stav "boje" proti chřipce. Jestli přijedeme zcela opuštěnou silnicí na zcela opuštěné listopadové parkoviště o pár minut později, podle nařízení vlády svobodné země rozšiřujeme svým skutkem "smrtelně nebezpečnou" chorobu a za to bychom měli být potrestáni pokutou až do výše...

 

Na parkovišti nakonec nejsme sami, stojí tu ještě jeden obytný vůz. Tam jsou ukáznění, ani světélko ani sebemenší pohyb. Krkonošské kopce nejspíš dají zabrat každému a únava po výletě může někoho dovést do postele třeba i před onou policejní hodinou. Zítra o tom budu vědět víc. Pátravým pohledem přejíždím oblohu nad hlavou, spatřím alespoň jednu hvězdičku, která dává na zítra naději. Ráno díky internetu nahlédnu situaci na hřebenech, v té téměř neprůhledné bílé nehmotě se zdá být až nepravděpodobné, že by o pár set metrů jinde mohl svět vypadat úplně jinak. Obrázky webové kamery z Labské boudy jsou silným motivem, opouštím auto v letošním časovém rekordu :-) a krátce po deváté hodině už stoupám mezi apartmány Horních Míseček po žluté značce.

 

Brzy míjím poslední dům, vstupuji do zšeřelého lesa a úbočím Zlatého návrší stoupám po Staré vozové cestě směrem k charakteristické siluetě Kotle. Zná ji každý, kdo alespoň jednou spatřil Krkonoše ve směru od Prahy nebo Mladé Boleslavi, dominuje z té dálky jinak plochému hřebeni výrazného pohoří. Díky karanténě míjím tátu se dvěma jinochy, trošičku licitujeme o tom, zda sluníčko nahoře stihneme. Přeji hlavně těm prťousům, ať je nebolí nožky, ten starší mě ujišťuje, že tohle je mnohem lepší než sedět ve škole.

 

S přibývajícími výškovými metry se pod Zlatým návrším nejdříve jako když lehce něco kolem prosvětlí, barvy dostávají sytější tóny, vidím stromů o mnoho víc, než tomu bylo před chvílí. Jejich porosty přitom řídnou, stále častěji plochy žluté seschlé trávy zpestřují tmavě zelené husté větve kleče. Pak dostanu první dávku slunečních paprsků i když ještě ředěnou tím bílým přes kopce se povalujícím. Progres nikdo nezastaví, podvědomě zrychluji krok, najednou zřetelně vidím hranici bílé tmy a všeho toho jasu nad ní. Slunce skutečně neodešlo, jen na chvíli ho mraky skryly, dříve nebo později, přesto jednoznačně jistě se každému znovu ukáže. Jako kdybych si v té chvíli symbolicky připomněl, že táta s malými kluky, kteří klopýtaji přes pro ně velké kameny cesty stejně jako já jsme udělali něco pro to, abychom si ten okamžik "návratu" Slunce do našich životů uspíšili. Na rozdíl od tisíců tam dole brblajících na mlhu na obloze nebo kdekoliv jinde ve světě kolem nich.

 

V tu chvíli se přede mnou zjeví vrchol Kotle a jeho skalnaté vrásky, které daly vzniknout Kotelním jamám. V nich si Krakonoš nejspíš vaří bramboračku a zapomněl jí přiklopit, proto ty spousty bílé páry. Tuším, že se blíží konec nejdelšího stoupání dne a za chvilku také vystupuji na náhorní plošinu krkonošského hřebene. Tady už stromům zbylo opravdu málo živin, zůstavají jen ty nejodolnější. Vládu přebírá kleč a nekonečné koberce travin. Mračna vyplňují veškeré sníženiny v okolí, vystupují z nich jen nejvyšší vrcholy. Nekonečné moře se táhne bez jediného přerušení do dálky do všech ssvětových stran. Stojím na posledním ostrově Slunce. Jen malý kousek mi zbývá k mohyle Hanče a Vrbaty, odtud je výhled kompletní. Sněžka, Studniční a Luční hora, jako mlat rovný Stříbrný hřbet. Kultovní boudy Špindlerovka a Petrovka kdesi v mlze v sedle, z ní vystupuje až Velký Šišák, Vysoké kolo, nezaměnitelná věž nad Sněžnými jámami a Violík. V těsné blízkosti Zlaté návrší a Kotel, pod Labskou loukou se svažující Sokolík už olizují první mlžné cáry. Také Labská bouda ještě "vidí", až se kolem ní budu za pár desítek minut vracet, bude už také utopena v mlze.

 

Raději dlouho neodpočívám a vykračuji k prameni Labe. Při každém pohledu na řeku kdekoliv na její dlouhé cestě si vzpomenu na pláže u Cuxhavenu, kde jsem nedokázal rozeznat pro její šíři hranici řeky a Severního moře, a na toto místo. Na rozlehlou planinu vysoko v horách, na pravidelnou skruž a z ní vytékající potůček, na barevnou mozaiku znaků významných měst, kterými Labe protéká. Dřevěná pana klečící a předkloněna až ke kolenům, aby její vlasy mohly s řekou plout, se mi zdá být hodně silným vyjádřením úcty k řece. Sedám si k jednomu z opuštěných stolů a vychutnávám tu vzácnou chvíli samoty na jindy tolik frekventovaném místě.

 

Poté už scházím do mlžného kotle smířen se znovu omezeným výhledem do světa, do života, snad jen na chvíli. Labskou boudu míjím bez zastávky, jen si nandavám rukavice, s klesající teplotou už neudržím zimou ruce na rukojetích trekových hůlek. Beznadějně míjím všechny vyhlídky do Labského dolu a na Pančavský vodopád, tady jsem měl být o pár hodin dříve. Kolem místa, kde zahynul při nešťastném lyžařském závodě mistr Hanč, už znovu stoupám ke Slunci, ale je to moje a nejspíš celých Krkonoš pro tentokrát labutí píseň. Z rozcestí u Vrbatovy boudy je velmi patrné, kolik metrů volného prostoru zhltla ta nenasytná bílá příšera během pár hodin, kdy jsem se po hřebenech hor pohyboval. Otočím-li se směrem do kraje, vidím jen bílou tmu. Vykročím po silnici dolů k Mísečkám, abych nešlapal jen po asfaltu, volím krátkou zacházku k Medvědínu. Do auta přicházím brzy odpoledne, všechno se tu ale tváří jako před setměním.

 

Je mi jasné, že zítra už nemusím jezdit na Benecko ani chodit na Žalý, výlet by simuloval plavání v temných hloubkách mlžného oceánu. Přesto se rozhodujeme ještě jednu noc zůstat v tichu mlhy a listopadové náladě jindy hlučného turistického střediska. Ráno máme pocit ještě většího zmaru než z večera, nasnídáme se a pomalu sjíždíme do Jilemnice. Trochu si myslíme na kávu, nějakou sladkost k ní a na třeba jen krátkou procházku po náměstí a k uličce roubených domků, která je vyhlášena městskou památkovou rezervací. Jenže ve městě se nám vůbec nelíbí, máme pocit, jako kdyby nás míjeli jen samí vystrašení tvorové, umlčení svými rouškami, bez hlasu a bez pohledu jako kdyby z mrtvých očí. Znovu si vzpomenu na toho tátu se dvěma kluky nejprve v mlze a pak na prosluněném hřebenu hor a připadám si jako ve špatném snu. Nejde mi nějak uvěřit, jak krátký čas a krátká vzdálenost oba ty momenty dělí. A nechce se mi uvěřit, jak Labyrint světa dokáže umlčet ráj srdce. Včera večer jsme poslouchali krátkou ukázku z audioknihy, kterou před staletími napsal pan Komenský a hned jsme si ji koupili celou. Na hřebenech Krkonoš a hned druhý den v Jilemnici se nám ukázalo, jak pramálo se za tu dobu změnil svět a především jak pramálo se posunulo lidstvo. Dokázali jsme si vymyslet tisíce "vymožeností" kterými se necháváme manipulovat zvenku, abychom ještě méně času trávili v té nejlepší společnosti, sami se sebou. Staráme se o všechno možné kolem sebe, posloucháme všechny hlasy, jediné, o co se postarat neumíme, jsme my sami, a jediný hlas, který neslyšíme, je ten náš. Hlas naší duše, hlas našeho srdce. Zkusíme s tím něco udělat? Třeba zase někdy někde vysoko nad mraky v horách...

11/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace