Devět skal, reparát ze Žďárských vrchů

Žďárské vrchy jsem dosud trochu zanedbával, kde jinde zkusit reparát, než na nejvyšším vrcholu? Devět skal se od těch ostatních ale zase tolik neliší ani výškou ani profilem ani tím, co poutník na vrcholku hory najde.

Na plácek 49°43´24.931"N, 16°2´27.921"E ze Svratouchu najíždím trochu s obavami, vesnická ulička se zdá být úzkou a podle mapy nejsem schopen rozeznat, jak bude místo vypadat. Realita ale převyšuje i ty nejoptimističtější představy, skládka dřeva na okraji lesa je téměř nevyužitá, rovné plochy hojnost, potůček zurčí nedaleko a hospůdka odpoledne vždy otevřená.

 

Na kole se vracím stejnou cestou do vsi a po silnici dojíždím do Svratky, na návsi hledám žlutou značku. Přejíždím potůček, bez kterého by moravská metropole nemohla existovat, a stoupám mezi posledními staveními k lesu. Pohled zpět k městečku a na kopce severně od něj je příslibem hezkých výhledů na celý den. V lesích pod nejvyšším vrcholem Žďárských vrchů není třeba se stryktně držet turistického značení, trochu intiutivně, více však podle mapy vybírám lepší cestu a správný směr. Dojedu tak na cyklotrasu, na křižovatce s modrou ostře zatáčím vpravo a chvíli se držím té barvy. Vůbec si nevšímnu přírodní památky Bílá skála, protože mé oči upoutá vysoká skála na opačné straně cesty. A pak další a hned další, jako kdyby každá z nich opuštěná tyčí se v uctivé vzdálenosti od těch ostatních. Turistická značka sice zkracuje cestu k vrcholu, pro kolo je výhodnější pokračovat dál po pevné vozové cestě až na žlutou a po ní se vrátit pod vrchol, který má svou dispozici už ve jméně sebe sama. Pečlivě zamykám kolo ke statnému stromu a pěšky nedočkavě klopýtám nahoru.

 

Náměstíčko uprostřed žulových skal je opatřeno hrubou lavičkou a několika naučnými tabulemi, plácek obchází starší paní a sbírá do igelitového pytlíku odpadky, kterých bych si ani nevšiml, kdyby tu činnost neprovozovala. Kdybych neznal pravdivou energii, která jí k tomu pohání, snad bych jí i chválil, jaké to uvědomění, když někdo uklízí přírodu po jiných. Jenže tady je to jednak něco, co ani není vidět, ale především: "Já tady totiž uklidím po těch hrozných lidech, kteří ten nepořádek nadělali a neodnesli. Já jsem totiž lepší, než oni." Téhle vlastnosti se říká povyšování se nad druhé, jenže to nám naši vychovatelé jaksi zapomněli sdělit, protože to sami netuší. A tak se mnohokrát stane, že pomáháme nikoliv proto, že někdo potřebuje pomoci, ale proto, abychom sami sebe viděli lepší, než doopravdy jsme. Jsem moc rád, že jsem tento trik ega už před časem prokoukl, paní bych popřál něco podobného také, s úsměvem však musím uznat, že bych se nejspíš s velkým pochopením nesetkal. Nějak tak to asi mezi lidmi chodí, každý jdeme po své cestě, která pro jednoho se jeví jako úžasná a pro jiného jako ne zcela přijatelná. Zdá se, že v Čechách máme deset milonů cest a pod vrcholem Devět skal se dvě z nich setkaly. Jsem šťastný za svou pravdu a ještě šťastnější za to, že alespoň občas umím jí neprosazovat a nevnucovat jiným.

 

Vyšplhat na samý vrchol nejvyšší skály do 863 metrů nad mořem není úplně jednoduché, rozhodně tady nejhledete schodiště opatřené zábradlím. Naopak leckde je třeba se přidržet rukama skály a také být obezřetný, pád dolů by se nejspíš neobešel bez následků. Nad samotnou malou plošinku se zábradlím a vrcholovou knihou ještě vystupuje kulatý vysoký kámen, na něm jako na pomyslném trůnu vysočiny může stát nebo odpočívat jediný člověk. Výhled do okolí není zcela čistý, leckde mu brání vzrostlé smrky nebo okolní skály, přesto podívaná je to excelentní a řekl bych, že pro mě i nezaměnitelná. Dlouho na místě postávám a rozhlížím se.

 

Z vrcholu sjíždím po červené značce, pěkná cesta však odbočuje víc vpravo a mně se úplně nechce do bláta a kamení. Silničkou mezi vrchy Devět skal a Žákova hora probíhá nejhlavnější cyklotrasa naší země, kterou bych připodobnil k dálnici D1, protože i ona se pyšní číslem 1 a spojuje Prahu s Brnem. U lesního rybníčka pozměňuji svou trasu, vypouštím Žákovu horu a po oné jedničce a později už lesní 4022 přejíždím k Malinské skále. Snad každý vrchol ve Žďárských vrších je "vybaven" přírodní rozhlednou, ne každá taková je však přístupná běžnému smrtelníkovi. Malinskou skálu tedy obcházím a omezenou vyhlídku nacházím na její jižní straně. Dívám se do mapy a usmívám se nad myšlenkou, že kdybych disponoval neomezeným časem, věnoval bych jeho část návštěvě všech těchto skalisek Žďárských vrchů i celé Českomoravské vysočiny. Beze spěchu bych přejížděl obytným autem od jednoho vrcholu k dalšímu, spal bych na lesních parkovištích (49°39´37.090"N, 16°2´0.974"E je to nejbližší pod vrcholem Devět skal, téměř dokonale rovné a na spaní bych řekl, že ideální) a z každého bych poslal obrázek čtenářům webu nebo časopisu, aby se mohli také pokochat a nebo si vybrat, kam se vydají oni.

 

V Milovech projíždím kolem rybníka zastavěného množstvím chat, kempem i několika restauracemi, v jedné dávám kávičku s palačinkou. Pak už přejíždím po hranici rezervace Meandry Svratky, přes vysokou trávu a husté křoviny však říčku nezahlédnu. Držím se cyklotrasy 4184, protože se však připozdívá, musím vynechat skaliska Čtyři palice, Milovské perníčky nebo Zkamenělý zámek. Alespoň mám důvod se sem někdy vrátit a myšlenku na neomezený čas zkusit realizovat. Na hřebínku nad loveckým zámečkem Karlštejn si všímám označení evropského rozvodí, severně odtud stékají všechny vody do Labe a Severního moře, na jih do Dunaje a do Černého moře. Tady opouštím cyklotrasu i modrou značku a neznačenou zpevněnou cestou sjíždím na žlutou nedaleko Ondrovy louky, do auta už to mám jen malý kousek po asfaltové silničce.

 

Příští dny poměrně hustě zemi zalévá medardova kápě, proto raději sjíždím z kopců trochu níž a věnuji svou pozornost říčce Krounce severně od Žďárských vrchů, přesto však ještě jedno malé zastavení na jejich okraji je mi v jednom odpoledni dopřáno. Soubor lidových staveb Betlém v Hlinsku v Čechách za krátkou procházku rozhodně stojí, navíc využívám cyklistickou prodejnu ve městě k nákupu nové brašny na zadní nosič, ta původní už přestala trpět mé nároky a rozpadla se. Můžu tak doufat, že novou brašnu ještě někdy vyvezu do míst, kde přešla do mého vlastnictví, a ukážu jí i sobě další krásy Žďárských vrchů.

6/2021

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace