Cesta do Katalánska poněkud prodloužena

Když jsme loni v půli ledna opouštěli Španělsko po sedmi týdnech, výlet bych směle zařadil na nejvyšší příčky mých cestovních zážitků, bylo mi hodně smutno. Možná právě proto na severu země, v Katalánsku, měla letošní "vánoční" cesta začínat, lednový smutek jsem chtěl nahradit adventní radostí.

 

Nakonec se všechno odvíjelo docela jinak, nicméně o tom potom, teď znovu s Vámi, kteří jste se odhodlali přečíst si mé vyprávění, vstáváme na příjemném místě nedaleko Rozvadova, sluníčko pomalu stoupá po blankytné obloze, tráva a větve okolních stromů jsou pokryty jinovatkou. Daleké výhledy přes hřebeny Českého lesa. Většina obyvatel země, kterou se právě chystáme opustit, dorazila v mlhavém ránu kotlin do svých zaměstnání a místo velkých výkonů tam již spřádá vánoční plány. Co také jiného čtyři dny před štědrým večerem... My na čerpací stanici mimo dálnici ještě dobereme levnější naftu a bez nejmenších zádrhelů překračujeme první státní hranici.

 

Cesta po německých autostrádách jeví se mi pokaždé hodně zdlouhavá, napadá mě vypsat nějakou odměnu pro toho, kdo vymyslí její zpestření, zkrácení, oživení a nebo mou anestezi po dobu monotonního drncání kol, ledabylého držení volantu a jen občasného cvrnknutí do páčky směrovky nebo tempomatu. A tím oživením nemusí být zrovna vyděšený pohled na cenovky pohonných hmot u dálničních odpočívadel, strašáků už jsme si v uplynulých měsících užily hojně. Francie je v ohledu finanční náročnosti ještě trochu vyspělejší zemí, snad proto nás úniková hra dovedla do malého městečka Breisach na Rýnu. Kromě levnějších pohonných hmot tu mají i velký most a malý hraniční přechod, silnice z něj pokračuje do jako kdyby zrdcadlové vesnice Neuf – Brisach. Miluji české mapy.cz, v jejich aplikaci nad hnědou barvou osídlení svítí mimo jiné i nezaměnitelná značka pro památky zapsané v knize kulturního dědictví UNESCO.

 

Přestože už se dávno setmělo, uzavíráme rychlou dohodu, parkujeme u kostela hned vedle náměstí a jdeme si prohlédnout velmi dobře zachovalou pevnost, její ulice i hradby. Ve tmě se památek příliš nedopátráme, přesto si můžeme domýšlet, že osvětlené domy jsou ty významné, že čtvercové náměstí, jehož středu dnes dominuje obrovský vánoční strom, bývalo svědkem maršů, povelů a slavnostních pochodů jistě pro myšlenky císaře pána zapálených vojáků. Že jednoduchý kostel béžové omítky musel slyšet tisíce a možná i milionů nářků a proseb. I když i dnes si můžeme připadat tak trochu jako ve třetí světové válce, děkujeme poklidně procházejícím lidem i těm se zakrytými tvářemi, projíždějícím autům, osvětleným výlohám obchodů, vánočním výzdobám, to ony nám připomínají, jak se přes všechny stížnosti máme dobře oproti předchozím generacím. A také jak současní "mocní" by nás rádi viděli znovu ve zdech pevností, dnes však psychologických pevností strachu a tedy výrazně rafinovanějších.

 

Jen v postranních uličkách je zima a tma, jen vnější hradby jsou osvětleny spoře. Přesto si umanu, že bych se rád na vše podíval trochu z nadhledu, chytám Péťu za ruku a pomáhám jí do krátkého prudkého travnatého svahu a to vše ještě jednou, abychom zjistili, že z vrcholu hradeb neuvidíme vůbec nic. Opatrně se vracíme dolů, ještě obejdeme pár ulic a těšíme se do auta, i na břehu Rýna je předvánoční atmosféra lezavá a studená. Péťa hlásí znečištění podrážky ne příliš voňavým exkrementem, ještě než se stačím s její botou vydat ke křoví a natrhat klacíky k očistě, zastavuje u nás auto, jehož řidičku zajímá, zda něco nepotřebujeme. Třeba vodu nebo vylít záchod, bydlí přímo naproti stání našeho obytňáku. Po vzoru cyklistů bychom mohli zavést iniciativu "obytná auta vítána", mohli bychom tak té paní předat alespoň morální ocenění, děkujeme tedy a usmíváme se na ni i na sebe. Na zatravněné hradby nejspíš chodí pejsky venčit všichni z městečka, jen tak si vysvětluji ne příliš povzbuzující světový rekord – na nějakých sotva sto metrech parkové úpravy hradeb tři hovna na čtyřech podrážkách. Ještěže jsme na noc našli místo u řeky....

 

N 47°4´47" E 5°51´50" můžu doporučit každému, kdo projíždí z Besanconu k Lyonu a nepotřebuje k tomu dálnici. Tiché místo, alespoň před vánoci, nedaleko vesničky Lombard na břehu průzračné říčky. Jedinou potíž, kterou jsem tu zaznamenal, snad jsem neotrávil ryby v řece očistou podrážek našich kontaminovaných bot ze včerejšího večera, opravdu dlouhý čas nám zabrala jejich očista, neumím si jinak vysvětlit tak pozdní výjezd na další trasu.

 

Chtěl jsem alespoň půl den prožít v kopcích Languedocu, než vjedeme na katalánské území, jenže to bych nesměl být tak líný, že raději během pár vteřin změním své plány, než bych ještě několik hodin tiše trpěl při realizaci těch původních. Směrovka na Orange za to může, Malibu znovu potřebovalo naftu, tedy jsem jí následoval. Přicházel soumrak a já vím, že na 44°3´29.201"N, 4°49´45.071"E u hradu nad Chateauneuf-du-Pape je nádherný plácek ke spaní, mezi vinicemi toho ve světě nejproslulejšího červeného a s výhledem na zasněžený Mount Ventoux. Že si dojdu koupit alespoň jednu lahvičku toho lahodného moku a ochutnám. Večerní atmosféra předvánoční vesničky pod hradem je překrásná, i druhý den dopoledne jsme se dolů vypravili ještě jednou. Nadechnout to místo, dát si kávičku, koupit čerstvou bagetu. Jen jsme znovu vyjeli nějak pozdě a na předem vytipované a ne moc pěkné místo dojeli až za tmy.

 

V dalším francouzském ránu jsme mohli naopak poležet dle libosti, dešťové kapky bušily do střechy auta, z okolních lesů stoupaly cáry neprostupné vodní páry. Najednou mě přešla chuť na nějaké plahočení se nedalekými skalami, raději jsem znovu usedl za volant v naději, že pod Pyrenejemi bude lépe. Do mapy navigace jsem na slepo klepl na nějaké místo na až příliš nápadně se klikatící silnici podél pobřeží francouzsko katalánského pomezí. U Narbonne se černé mraky začaly trochu trhat, od Perpignanu už bylo možné spatřit štíty Pyrenejí pod výrazně přívětivější oblohou. Oblačnost občas ještě ano, ale sluníčko už občas také.

 

U Port Vendres jsme vjeli na tu správnou klikatici silnice D 914 a tady také začala první opravdová pobřežní podívaná letošní cesty. Adventní radost v plném proudu :-). Na těch 30 kilometrů do katalánské Llancy jsme potřebovali dvě hodiny a to jen proto, že poslední kilometry už jsme dojížděli za absolutní tmy a nedávalo smysl zastavovat na dalších vyhlídkových místech. Na druhý pokus trefujeme sice trochu krkolomnou cestou přístupné nocležiště na N 42°23´52" E 3°8´29", abychom se na Štědrý den ráno probudili do mírně pošmourného, za to však slunečně se probouzejícího dne, prvního na katalánském území.

12/2021

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace